Nejsměšnějším paradoxem, jenž se při ohlášení Nečasovy sestavy vyjevil v pestrých barvách, je zřejmě okolnost, že lidé šli volit změnu, ale místo ní se jim dostane pokračování toho nejhoršího z Topolánkovy vlády, umocněného na druhou.

Bez zvláštních emocí a v kontrastu s ohlušujícím křepčením pravicového tisku je třeba říct, že se vlády v českých zemích ujímá politická tendence stojící mimo těžiště evropské politiky, jejímž programem je škrtit společnost v zájmu svých přátel z byznysu, a umisťující nás do nelichotivé party neinspirativních a nevypočitatelných postkomunistických zemiček, jimž politicky vyspělejší Evropa nerozumí a jichž se právem obává. Proti tomu, co se ujímá moci, byla by Paroubkova vláda sborem distingovaných evropských gentlemanů — a dokonce by došlo i na ženy.

Obvyklou reakcí v takové situaci bývá, že se aspoň v plné míře vyjeví zhůvěřilost české pravice, a vláda tudíž bude mít na českou společnost alespoň kladný pedagogický účinek. Leč vzhledem k příkladu nepoučitelnosti relativně vzdělaného a občansky vyspělého segmentu voličů, kteří kolosálnímu selhání navzdory nadále lnou ke Straně zelených, nemůžeme si ani tím být jisti.

Možná existuje určitý práh, jakési kritické množství nekompetence a napáchaných škod, po jehož překročení už žádné marketingové kampaně ani mediální manipulace nezvrátí posun společnosti k sociálně demokratické orientaci. To bude hlavní sociologický experiment, který na české společnosti Nečasova vláda bezděky provede. Ale s určitostí to bohužel nelze říct.

Je bolestně symptomatické pro současné české politické myšlení, jak argumentuje v deníku Aktuálně.cz Jan Lipold: „Že musí být ministr od fochu (zdravotnictví-doktor, kultura-umělec, zemědělství-zemědělec), je mýtus. Někdy je to dokonce škodlivé, to když se z ministra stane jakýsi vrchní lobbista „své" zájmové skupiny. Proto je například jedině dobře, že ministrem zemědělství nebude žádný kovaný agrárník.“ Možnost, že by ministr mohl svému oboru rozumět, ale přitom nebýt lobbistou, jako by ležela za obzory současné české pravice.

Radek John ve své bezedné prostoduchosti přirovnal volební výsledek k očistné atmosféře roku 1968. To je sice tlach bez jakéhokoli kulturního, politického či společenského obsahu či oprávnění, ale po ohlášení personálního složení vlády mu v jednom nečekaném smyslu můžeme dát za pravdu. V roce 1968 se v očích velké části společnosti legitimizovali komunisté. Trvalo to přesně dvacet let od společenského zvratu, kterým získali moc, ale pozbyli legitimitu získanou během druhé světové války.

Nyní dvacet let po jmenování první české vlády vedené Občanským fórem se vnucuje otázka: opravdu by mohla být vláda sestavená dnešními komunisty ještě v něčem horší? Nečasova směska lobbistů a rozpočtových škrtičů bez znalostí svěřených témat nás opravdu z odpovídání na ni důkladně prozkouší.

Pokud se v sociální demokracii neprosadí defétistické tendence nadbíhající pravici, není bez pravděpodobnosti, že už v příští vládě komunisté usednou a velká část, skutečně rozhodná většina, společnosti to bude vnímat s úlevou.

Bezprostředněji lze ale čekat vznik nostalgie po Fischerově vládě. V obecném povědomí se zahnízdí poznatek, že nejlepší vlády, které tu od roku 1989 panovaly, nebyly vlády politické, nýbrž úřednické. Jako by z voleb kloudné vlády nevznikaly. To je nebezpečné poznání, které se může vynořit v tu nejméně vhodnou chvíli a nejméně příhodném kontextu.

Ještě ve dvou ohledech se hodí Lipoldovy poznámky citovat. Vskutku pitoreskním způsobem si pochvaluje jmenování Jaromíra Drábka ministrem práce a sociálních věcí: „Například názory na zákoník práce má úplně opačné než odbory. Netvrdíme, že jako ministr přes sociální politiku (tedy i důchody) rovnou způsobí generální stávku, ale nějaký konflikt s odbory a zaměstnanci se čekat dá. Zvykejme si. Drábek na sociálním ministerstvu je důkazem, že tato vláda je pravicová.“

Bože, kéž by Jaromír Drábek způsobil generální stávku! Byl by tu konečně důkaz, že česká společnost má více rozumu nežli žába v hrnci s postupně ohřívanou vodou. Jakkoli to mínil komentátor pravicového internetového deníku jako žert, ve svém chvalozpěvu na novou vládu se tu nejvíce přiblížil jejímu možnému přínosu: že zradikalizuje občanskou společnost a naučí ji za svá práva bojovat s vervou a razancí, jež jsou v civilizovaných zemích běžné.

Jan Lipold, jenž se od většiny českých pravicových komentátorů liší alespoň vzácnou schopností nadhledu, ovšem nejvíce prozrazuje v poznámce týkající se resortu životního prostředí: „Škoda, že ministrem životního prostředí není Bedřich Moldan (TOP 09). Takto na kabinetu jen těžko hledáme nějaký zelený nátěr (v případě ekologie připomínka, že ministr nemusí být odborník, tak úplně neplatí). Musíme se spolehnout na osvícenost a „zdrženlivost" vlády jako takové. Koaliční dohody o limitech těžby a limitech betonování krajiny jsou nadějné.“

To je vynikající odstavec, co věta to perla. Přesně této mentalitě se ostatně snažila vyhovět Bursíkova a Liškova Strana zelených, ona tím nátěrem byla, nátěrem lehoučkým, hladkým a lesklým, nic nechtěla, jenom okrašlovala, a pražským pravicovým intelektuálům se to tak líbilo. Měli pocit, že jsou liberální a ještě navíc bio.

Bedřich Moldan je opravdu tragickou postavou české ekologické politiky. Moudrý a principiální muž z důvodů přesahujících jeho životní ekologické téma spojil po roce 1989 svůj politický osud s pravicí. Jeho kalkul, že pravice bude dříve či později potřebovat skutečného ekologického politika, nebyl bezdůvodný, leč česká politická kultura se za dvacet let nepřiblížila západu natolik, aby se pravicovým ministrem životního prostředí mohl stát někdo tak principiální. Jak vidíme, moderní česká pravicová politika připouští pouze dvě varianty: ozdoba, anebo průmyslový lobbista.

Takže Jan Lipold na kabinetu zelený nátěr nemůže nalézt. Ale kdyby se podíval pořádně, zjistil by, že zelení přece mají ve vládě svého ministra zahraničních věcí. Karel Schwarzenberg byl už kdečím, může být přece aspoň trošku i zeleným nátěrem. Je to skvělý termín, který upřímně vystihuje vřelost vztahu české pravice k ekologické politice a její očekávání v tomto směru. Ani by se Moldanovi nebylo možné divit, kdyby tak znamenitou nabídku dostal, a nepřijal: na stará kolena nemá asi zapotřebí jít Nečasovi dělat nátěra.

Vyloženě směšné je Lipoldovo doporučení spolehnout se na osvícenost a zdrženlivost vlády jako celku. Vlády, která údajně v zájmu úspor hodlá rozvrátit český příkladně úsporný sociální systém, ale současně se nestydí prohýřit absurdního půl bilionu v nesmyslné, nebezpečné, nepotřebné, obludné temelínské elektrárně. Takových příkladů by bylo mnoho; tento je ovšem nejvýmluvnější.

Veškerá legrace naopak končí větou poslední. Tak koaliční dohody o limitech těžby a limitech betonování krajiny jsou prý nadějné, myslí si Jan Lipold.

Když jsme tu před několika dny informovali o jednom kritickém postoji k nemístně nadšené tiskové zprávě ekologických organizací týkající se právě limitů těžby s tím, že jásot není ani na místě, ani prozřetelný, neboť se na něj bude po celé čtyři roky vzpomínat jako na ekologický velečin Nečasovy vlády, stěžoval si nám jeden z nejzdatnější českých ekologů, že tím nahráváme zájmům průmyslu.

Pomiňme okolnost, že je-li ve společnosti možno diskutovat o taktice fotbalových týmů i jejich personálním složení, snad by nemuselo být pokládáno za troufalost debatovat o strategii ekologických organizací. Ale jak znovu ukazuje Lipoldova nevinná poznámka, zájmům průmyslu spíše nahrává jásot nad věcmi, jež mají být pokládány i vydávány za samozřejmé. A neschopnost srozumitelně artikulovat, co je skutečně, to jest realisticky, z ekologického hlediska zapotřebí, je pro české ekologické hnutí větším soupeřem než průmysl sám.

Nejpozději v okamžiku, který může být blíže, nežli se lidem obecně jeví, kdy se vyjednávacím partnerem našich politických reprezentací stane Matka Příroda osobně se svým vytříbeným vztahem k uzavírání kompromisů, zjistíme, že pojem realismus má i svůj hlubší význam.

Kvazirealismus ekologického hnutí ve společnosti, která čím dál tím více kontakt s realitou ztrácí, tak můžeme brát rovněž jako lakmusový papírek svého druhu. Že se čeští ekologové zbaví své přikrčenosti, je zhruba tak pravděpodobné, jako že celek české společnosti přestane být ochoten nechat na sobě štípat neoliberální dříví. Oba potenciální uvědomovací děje jsou navíc vnitřně spřízněné.