Anglán a Angolan

Trpíme nedůvěrou ke strukturám včetně těch, které nám zachraňují život. Kromě politiky tuto chorobu popisuje i krásná literatura.

Název té knihy zatím neumím přeložit. Jde o soubor reportážních medailonků. Hrdiny a hrdinkami jsou Poláci a Polky žijící v Anglii.

Kniha se jmenuje Angole. Autorkou je novinářka, vzděláním amerikanistika Ewa Winnicka. Jako zřejmě většina polských reportáží vyšla v nakladatelství Czarne v českém prostředí známého spisovatele Andrzeje Stasiuka.

Knihu jsem koupil v Krakově, kam jsem se před pár týdny neplánovaně dostal, když se v Ostravě ukázalo, že Krakov je polské město, do kterého se dá v daném místě a čase dostat nejrychleji.

Koupil jsem ji v Hlavním vědeckém knihkupectví GKN nedaleko krakovského hlavního náměstí a kousek od královského Wawelu. A koupil jsem ji omylem, protože jsem ji bral jako jednu z dalších knih o Portugalsku.

Ani přes úvodní fotografii jsem si neuvědomil, že tématem není Angola, ale Anglie. Až ex post mi došlo, že název Angole neodkazuje k bývalé portugalské kolonii, ale že jde o výraz pro přezíravé Angličany, který naši druhováleční spojenečtí Angláni docela nevystihují.

Sebraných a kvalitními fotografiemi doplněných medailonků je v knize přes třicet. Ukazuje Poláky, kteří se ve Velké Británii uchytili a uspěli (v City, s vlastním pohřebním ústavem nebo jako studenti škol pro věčně přezíravou britskou vyšší střední třídu), i ty, kteří dnes živoří v nuzných hromadných podnájmech nebo jako třídiči smetí naváženého z celého Londýna do firmy ovládané albánským gangem.

Nejdůležitějším spojujícím motivem těch reportáží popravdě ale není ani národnost hrdinů, ani země, do které se před rokem 2004 i po něm vydali hledat živobytí, peníze na dostavbu domu někde na polské vsi nebo kariéru v sídle mezinárodního majitele firmy, která je zaměstnávala ve vlasti.

Všudypřítomným motivem všech reportážních medailonků je nedůvěra k systému. Poláci ve Velké Británii jsou schopni si založit firmu, ale nevědí, že mají platit daně, i když nevydělávají. Umějí bydlet v šesti v jednom pokoji, ale když přijdou o práci, neumějí si veřejnému systému říct o sociální byt nebo podporu. Jako dvě matky mohou získat ve Velké Británii osvědčení o rodičovství, to ale v Polsku nelze založit, protože dvě ženy přeci spolu nemohou mít dítě, a tedy za něj společně nemohou ani odpovídat.

Autorkou knihy Angole je novinářka Ewa Winnicka. Vyšla v nakladatelství Czarne spisovatele Andrzeje Stasiuka. Foto Czarne.com

Část nedůvěry v systém a neochoty se s ním kontaktovat jistě vyplývá z neznalosti jazyka, jehož výuku je ten veřejný systém ovšem ochoten a schopen zprostředkovat i zaplatit.

Mnohem spíše ale jde o nedůvěru v systém, které si nejen Poláci, ale i my sami, navykli tady doma. A je vcelku jedno, zda to bylo za vlády našich komunistických stran, kdy leccos bylo potřeba zařídit pod rukou a stranická knížka byla více než výrazem hodnotového postoje cestou ke klidu nebo kariéře.

Anebo zda jde až o výraz nedůvěry ve veřejné struktury pomlouvané domácími reformátory doby transformace a dnešní domácí pravicí propagující slabý, a tedy nefunkční stát, a vychloubající se kdykoli se jí podaří kus veřejných struktur vytunelovat (cestou důchodové jako kdyby reformy) anebo prodat (počínaje námořní flotilou a konče Českými aeroliniemi).

Naši severní sousedé zrovna minulý týden prodali původně drážní energetickou a distribuční společnost PKP Energetyka lucemburskému investičnímu fondu, který jinak vlastní třeba síť prodejen voňavek.

Rétoricky se tedy učíme nedůvěřovat státu, protože je špatný hospodář, jeho úředníci jsou líní a politici mluví místo toho, aby někde pracovali. A projevuje se to pak i v nedůvěře ve veřejné struktury, které nás v životě zachraňují, když si pořídíme infarkt, nezaměstnanost nebo děti.

Jak nasáklí jsme touto nedůvěrou věcně a čtivě popisuje Ewa Winnicka v knize, která vůbec není o Angole, což v tomto případě vůbec nevadí.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.