Zemřel sir Terry Pratchett a čtenáři jeho knih podepisují psaní jedné z jeho literárních postav, SMRŤOVI, aby nám Terryho vrátil. Vědí přitom dobře, že mají psát personifikaci smrti náležející Zeměploše, magickému světu vzniklému z lidských mýtů a pohádek v té končině vesmíru, kde je předivo pravděpodobnosti a reality nahodile oslabené a zteřelé.

Vždyť pozemské SMRTCE, té se snad ani psát nedá. Ta se už dávno rozpustila v antiseptickém pachu jipek a eldeenek, v kriminalistických statistikách a v koeficientech dopravní nehodovosti, v kalkulacích počtů dětí, které tento měsíc zemřou hlady, a právě tak kalkulovatelných odhadech kolaterálních ztrát při humanitárních bombardováních.

Pratchettův zeměplošský SMRŤ si alespoň pro člověka přijde osobně. Takže obyčejná fantazy? Odpočinkový únik od skutečné, šedivé reality? Únik do světa, který je alespoň barevný a kde namísto neprůhledných a neosobních fetišizací společenských vztahů, jakými jsou konkurenceschopnost, inovativní potenciál, řídící a alokační funkce trhu, kvalita lidských zdrojů či dluhová past potkáváš personifikované fetiše — SMRTĚ, OSUD atd. — se kterými se dá alespoň marně smlouvat, které lze proklínat a kteří mají tolik slušnosti, že se urazí, když jim nadáváš?

Do světa, ve kterém nevládne anonymní byrokracie podle principů technické racionality, ale mazaný, bezohledný a moudrý Patricij, který tě sice možná uvrhne do jámy plné škorpiónů, ale nenutí tě vyplňovat tři sta osmnáct kolonek daňového přiznání? Ano, možná se vyskytuje čtenář, který si bere z Pratchettových knih jen tohle. Nejspíš se pak trochu nudí a čte je jen proto, že nemá zrovna po ruce Planetu Gor anebo Hru o trůny.