Stalo se vám v životě někdy, že jste dostali knihu, která vám nepřišla vhod, takže jste byli dárkem zklamáni? Občas jistě. Ale stalo se vám někdy, že se táž kniha stala za nějaký čas jednou z vašich nejoblíbenějších?

Mně ano. Člověk se během své existence mění, jako by mezi narozením a smrtí procházel několika životy. Roste, kvete, odkvétá a zraje. Co platilo včera, dnes už neplatí. Tak to v životě chodí. Jak bychom vůbec mohli zůstat stále stejní, když všechno kolem nás se bez přestání proměňuje?

V dětství jsem nesnášela Andersonovy pohádky. Z některých jsem měla vyloženě hrůzu (například z pohádky Holčička se sirkami). V pohádce o Sněhové královně mě děsila nejen postava samotné královny, vládnoucí v zemi věčného mrazu a sněhu, chladné a bezcitné, ale například i postava malé loupežnice, lechtající soba ostrým nožem na krku, divoké, drsné a nevypočitatelné.

Jako dítě jsem měla ráda jen takové pohádky, ve kterých dobro zvítězilo nad zlem jednou pro vždy. Sněhová královna však definitivně poražena nebyla, pouze malý Káj jí byl vyrván silou lásky malé Gerdy. Byla to tedy pohádka dualistická, která mě neuspokojovala, protože jsem očekávala vítězství dobra na věčné časy.

Nicméně dětství minulo a hned po něm přišlo období, kdy jsem dovedla ocenit i pohádku o Sněhové královně. A stejně tak se mi podařilo objevit krásu kdysi nechtěného dárku. Původně neoblíbená knížka se jmenovala Stříbrák a já a jejím autorem je španělský básník Juan Ramón Jiménez (1881-1958). Jde o sbírku drobných lyrických próz inspirující se kouzlem dětství a vzpomínkami na básníkův rodný kraj — Andalusii.

Nechci si v žádném případě hrát na literárního kritika. O Jiménezovi píšu jen z toho důvodu, že mě jeho knížka v mládí velmi silně ovlivnila, ale zvláštní je, že jsem se snad ještě nesetkala s člověkem, který by ho znal, natož četl.

↗

Na dobu strávenou v zahradách, kde se oddával četbě Verlaina a Rimbauda, Jiménez celý život rád vzpomínal. Foto en.wikipedia.org

Knížka v originále nazvaná Platero y yo byla napsána v období kolem první světové války a je prodchnutá hlubokou lidskostí a andaluskou elegičností. Básník zobrazuje sám sebe jako melancholického „blázna“ (tak na něj nahlížejí venkované) s černým plnovousem, který se v černém obleku projíždí bílými, sluncem rozpálenými uličkami svého rodného městečka — andaluského Mogueru — na šedém oslíkovi pojmenovaném poeticky Stříbrák.

K oslíkovi se básník chová laskavě, stejně jako k lidem. Trpělivě s ním rozmlouvá a čeká, až Stříbráka přejde „rapl“ a on se pohne na své cestě někam dál. Mezitím se nechává tiše okouzlovat nádhernou přírodou i dušemi prostých lidí.

Jiménez vyrůstal na slunném pobřeží Cádizského zálivu, mezi palmami, piniemi, granátovníky a pomerančovníky a domy s prvky maurského slohu, v mládí se vzdělával v jezuitské koleji a brzy se začal věnovat básnictví. Byl uchvácen magií slova prolínající se s magií obrazu a hudby.

Už v raném věku trpěl melancholií, obavami že brzy zemře. Klidná zahrada byla tím, co naléhavě potřeboval. Na dobu strávenou v zahradách (například v zahradě nervového sanatoria, které bylo zároveň klášterem), kde se oddával četbě Verlaina a Rimbauda, celý život rád vzpomínal. Motiv zahrady se v jeho díle vyskytuje velmi často.

Svou ranou básnickou sbírku (která byla vedle Stříbráka jako jediná přeložena do češtiny — v roce 1981) v níž se objevují klasické romantické obrazy a symboly, například lilie, bílé a červené růže, žloutnoucí listí, západy slunce, luna v mlžném oparu (často hraničící až s klišé) nazval Daleké zahrady (Jardines lejanos). Jiménez měl blízko k symbolismu.

V jeho tvorbě se střídaly různé etapy. Prožíval období citové, období intelektuální i období kontemplativní. Jako člověk byl velice zvláštní, což se projevovalo různě — třeba v tom, že si po svém „upravil“ španělský pravopis. Tam, kde Španělé píší ve slovech spojení hlásek „ge-“, „gi-“, důsledně používal „je-“, „ji-“ (například elejia místo elegia). Při čtení je ovšem výslovnost stejná.

Tímto svérázným počínáním chtěl patrně jen podtrhnout svou výjimečnost. Jeho chování bylo i jinak podivínské. Neustále se potýkal s melancholií. Časem se stával nedůtklivým, začal se uzavírat do sebe a ke své minulé tvorbě byl přehnaně kritický. Na verše ze svého raného období tak zanevřel, že je cíleně skupoval a ničil. Trochu tím připomíná Tolstého, ačkoliv ten snad nešel až do takových krajností.

Za Jiménezova života procházelo Španělsko složitým historickým obdobím. Pomalu přicházela moderní doba s novým pohledem na člověka, zatímco jakési temné síly v zemi jakoby se stále ještě nevyrovnaly s minulostí, s někdejší zašlou slávou říše, nad níž kdysi „slunce nezapadalo“.

Jiménez ze Španělska odešel v roce 1936 zneklidněn rostoucím fašistickým nebezpečím. Nikdy nepatřil k vyloženým revolucionářům, ač se počítal k básnické avantgardě a sympatizoval spíš s republikánskou lidovou frontou, rozhodně ne s frankisty.

Chléb nebo víno?

Na protest proti vítězství reakčních sil v podobě Frankovy diktatury, jež přetrvala i druhou světovou válku, se rozhodl dobrovolně setrvat v exilu v Latinské Americe. Zemřel v roce 1958 v Portoriku. Krátce před smrtí, v roce 1956 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. V průvodním věnování prý bylo napsáno „za jeho lyrickou poezii, která ve španělském jazyce představuje vzor vysoké duchovnosti a umělecké čistoty“.

V doslovu ke knížce Stříbrák a já, přesněji řečeno k jejímu vydání z roku 1967, které se mi kdysi v podobě nechtěného dárku dostalo do rukou, píše překladatel a básník František Nechvátal o tom, že ho k překladu vybídla v poválečných letech Marie Pujmanová, která soudila, že „po všech hrůzách a zvlčilostech napáchaných fašismem, z nichž se lidstvo tak snadno nevzpamatuje a nevyhojí, bude nám zapotřebí právě takové poezie jako radostného a hojivého léku“. Andaluská elegie o Stříbrákovi pochází totiž z básníkova citového období.

To mě zaujalo. Má poezie schopnost zacelovat rány v duši? Je pro duši něčím podobným jako je pro tělo jitrocel? Možná ano, ale člověk se patrně musí naučit tento lék přijímat. Chtěla bych umět léčit trpící lidské duše. Je pozoruhodné, když trpící duše uzdravuje básník, který sám trpí.

Obvykle se soudí, že tím, co zaceluje rány v duši, je láska. Jenže láska může mít mnoho podob. Dáme-li hladovému kus chleba, je to také láska. I poezie může být láskou. Někdo pochopitelně namítne, že chléb je pro člověka důležitější než poezie.

Chléb symbolizuje materiálno — to bez čeho se neobejdeme — zatímco poezie (nebo prostě vnímání krásy) představuje něco navíc. Něco cenného, bez čeho se sice dá žít, ale zároveň to náš život nesmírně obohacuje. Nebo naopak nedostatek této cennosti může náš život velmi ochudit. Člověk, který má být plně člověkem, potřebuje obojí — jak potravu pro tělo, tak pro duši. Poezii můžeme symbolicky přirovnat třeba k vínu, bez něhož se nakonec dá také žít, ale byla by velká škoda, kdyby neexistovalo.

Motiv chleba i vína se ostatně v Jiménezově knížce objevuje poměrně často. V jednom z lyrických textů píše: „Řekl jsem ti, Stříbráku, že duší Mogueru je víno? Ne, duší Mogueru je chléb...“ A v jiném tutéž myšlenku obrací: „Řekl jsem ti, Stříbráku, že duší Mogueru je chléb? Ne, duší Mogueru je víno...“

O tom, zda potřebujeme poezii, mnoho lidí pochybuje. Také se vedou spory o tom, jaká má poezie být — zda nás má ukolébávat (být únikem z reálného světa do jiného světa — světa „dalekých zahrad“) nebo zda nás má spíš burcovat — tedy zda má především tepat neřády tohoto světa. Není snadné odpovědět.

Potřebujeme bojovat proti neřádům či zlořádům, ale potřebujeme také krásu a mír v duši. Můžeme se tedy pohybovat v „dalekých zahradách“ nebo se máme raději držet reality? To je neřešitelná otázka. Asi tak, jako by se někdo zeptal, zda máme raději spát nebo být vzhůru.

Nakonec ani ta zahrada nebývá bezpečným místem. „V hloubi zahrady cítím úklady,“ zpívala kdysi v jedné známé písni Marta Kubišová. Básníci (i jejich čtenáři) dobře vědí, že existuje utrpení a smrt. Ani v dalekých zahradách nejsme chráněni před hrůzami a zvlčilostmi, ze kterých nás chtěla poezií vyléčit Marie Pujmanová. Naopak, mohou nás kdykoliv dostihnout a měli bychom si toho být plně vědomi. Ale znamená to snad, že se proto máme dalekých zahrad zcela vzdát a zabývat se raději něčím užitečným?