Daleké zahrady
Eva HájkováŠpanělský básník Juan Ramón Jiménez, nositel Nobelovy ceny za literaturu, napsal například knihu Stříbrák a já. Jde o sbírku drobných lyrických próz inspirující se kouzlem dětství a vzpomínkami na jeho rodný kraj — Andalusii.
Stalo se vám v životě někdy, že jste dostali knihu, která vám nepřišla vhod, takže jste byli dárkem zklamáni? Občas jistě. Ale stalo se vám někdy, že se táž kniha stala za nějaký čas jednou z vašich nejoblíbenějších?
Mně ano. Člověk se během své existence mění, jako by mezi narozením a smrtí procházel několika životy. Roste, kvete, odkvétá a zraje. Co platilo včera, dnes už neplatí. Tak to v životě chodí. Jak bychom vůbec mohli zůstat stále stejní, když všechno kolem nás se bez přestání proměňuje?
V dětství jsem nesnášela Andersonovy pohádky. Z některých jsem měla vyloženě hrůzu (například z pohádky Holčička se sirkami). V pohádce o Sněhové královně mě děsila nejen postava samotné královny, vládnoucí v zemi věčného mrazu a sněhu, chladné a bezcitné, ale například i postava malé loupežnice, lechtající soba ostrým nožem na krku, divoké, drsné a nevypočitatelné.
Jako dítě jsem měla ráda jen takové pohádky, ve kterých dobro zvítězilo nad zlem jednou pro vždy. Sněhová královna však definitivně poražena nebyla, pouze malý Káj jí byl vyrván silou lásky malé Gerdy. Byla to tedy pohádka dualistická, která mě neuspokojovala, protože jsem očekávala vítězství dobra na věčné časy.
Nicméně dětství minulo a hned po něm přišlo období, kdy jsem dovedla ocenit i pohádku o Sněhové královně. A stejně tak se mi podařilo objevit krásu kdysi nechtěného dárku. Původně neoblíbená knížka se jmenovala Stříbrák a já a jejím autorem je španělský básník Juan Ramón Jiménez (1881-1958). Jde o sbírku drobných lyrických próz inspirující se kouzlem dětství a vzpomínkami na básníkův rodný kraj — Andalusii.
Nechci si v žádném případě hrát na literárního kritika. O Jiménezovi píšu jen z toho důvodu, že mě jeho knížka v mládí velmi silně ovlivnila, ale zvláštní je, že jsem se snad ještě nesetkala s člověkem, který by ho znal, natož četl.
Knížka v originále nazvaná Platero y yo byla napsána v období kolem první světové války a je prodchnutá hlubokou lidskostí a andaluskou elegičností. Básník zobrazuje sám sebe jako melancholického „blázna“ (tak na něj nahlížejí venkované) s černým plnovousem, který se v černém obleku projíždí bílými, sluncem rozpálenými uličkami svého rodného městečka — andaluského Mogueru — na šedém oslíkovi pojmenovaném poeticky Stříbrák.
A sama snad nejpůvabněji vyjadřuje své vlastní pojetí - a účel - poezie řádkou jednoho verše: "Do meziprostorů nahlédáno"...
Ano, nahlédat do těch "meziprostorů" mezi jasně ohraničenými věcmi předmětného světa, to má být pravým účelem poezie - a také vlastní doménou lidské duše.
Jestli "spíše bojovat proti zlu tohoto světa, anebo se pohybovat v 'dalekých zahradách' poetického vnímání světa"? - Takováto otázka by se pro antický svět vůbec nestavěla, totiž s tímto vylučovacím "nebo". Pro antický svět apriori existovala jednota mezi poetickým a reálným; člověk mohl v reálném světě jenom tehdy jednat uvážlivě a moudře, když se nenechal strhnout pouze svými čistě osobními, věcnými zájmy a touhami, nýbrž když jeho nitro, jeho duše byly kultivované právě schopností poetického vnímání světa, života.
V dnešním světě je tento původní, pro člověka konstitutivní poetismus víceméně mrtev; a právě to je jedním ze základních krizových příznaků tohoto světa.
Pokud pravdu chápeme jako jenom čistě faktografické, technické vědění, pak by skutečně bylo možno věc pojímat tak, že lidé (respektive lidstvo) svým čím dál tím důkladnějším poznáváním světa, jeho kauzálních řetězců...
...A teď všechno záleží na tom, jak onu započatou větu dokončíme. Můžeme ji dokončit tak, že "...lidstvo má objektivně čím dál tím méně zapotřebí hledat pro vysvětlení objektivních realit 'poetické' výklady, jako je působení bohů a skřítků a lesních vil"; jinými slovy řečeno že se jedná v podstatě o nevyhnutelný a v zásadě pozitivní proces.
My ale tu větu můžeme dokončit také takto: "...lidstvo čím dál tím více z t r á c í svou schopnost poetického, metaracionálního vnímání světa". V tomto smyslu je tedy ten zisk hlubšího objektivního poznání relativizován ztrátou oné schopnosti poetiky.
Tento druhý výklad se stane ještě daleko zřejmější a fatálnější, když si tu definici "pravdy" vytvoříme zásadně jinak: totiž nikoli jako jenom sumu suchých faktografických poznatků, nýbrž jako naši schopnost rozpoznat v pravdě, to jest v jeho celé hloubce a šíři především n á š v l a s t n í, to jest ryze lidský život.
A pro toto poznání, či spíše nikdy nekončící odkrývání tajemství našeho bytí jsou nám ta holá fakta objektivních věd jenom velmi omezenou pomocí; a právě ta poetika (v nejširším smyslu) nás tady může přivést mnohem dále.
Zažil jsem nedávno na svém fóru zcela konkrétní případ. Na tomto fóru je většina účastníků, kteří zastávají tak či onak "nadpřirozený" výklad světa: náš svět (a tedy i my sami) je buďto dílem Boha-Stvořitele, anebo alespoň jakéhosi Prvotního Vědomí (něco ve smyslu aristotelského "Prvotního hybatele").
A před časem se na tomto fóru najednou vynořil jeden nový účastník, zcela evidentně až extrémně fundovaný vědec, fyzik. Z výše svého exaktního vědění tam se sarkastickým podtónem vyvrátil všechny tyto představy o nějakém autonomním, na objektivním světě nezávislém "božském" vědomí jako ryze fyzikální nesmysl.
A nutno přiznat: jeho argumenty byly naprosto přesvědčivé, a sotva bylo možno jim nějak protiřečit. Jenže: jakmile se řeč stočila na takové záležitosti jako je člověk sám, smysl lidské existence - pak najednou tento pan vědec neměl prakticky vůbec nic dále co říci; a dokonce to budilo velice naléhavý dojem, že on se do svého vědecky fundovaného cynismu utíká právě jenom proto, aby si sám před sebou zakryl pocit a vědomí naprosté prázdnoty své vlastní duše!
Takže, závěrem: nenechme se nikdy vlákat do pasti moderních objektivních věd, že prý jsou to jenom ony, kdo nám mohou odhalit tu jedině platnou pravdu o tomto světě.
Nepřistupme na tuto jejich hru; a nezapomeňme nikdy, že tento svět je vždycky v prvé řadě n á š svět, tedy svět člověka, s celým mystériem jeho bytí. A pravdivost toho či onoho náhledu se nakonec musí měřit právě a jedině na tom, do jaké míry dokáže právě toto mystérium - ne snad odhalit a demaskovat, nýbrž pozitivně uchopit, právě jako jedinečnou dimenzi našeho vlastního bytí.
Anebo, ještě jinak: nenechme si ten náš svět "odkouzlit" stávající nadvládou pozitivních věd. Všechny tyto slavné vědy startují s velkým sebevědomím a halasem - ale u věcí autenticky lidských jim pravidelně velice rychle dochází dech.