Od dětství jsem měla náklonnost k poznání a ke dvěma jeho institucím — ke škole a knihovně. Knihy mě doprovázely po většinu času vyměřeného mému dětskému životu.

Nezapomenutelné byly první učebnice — Početnice a Slabikář. Červený slabikář, ve kterém Ema jí maso, jsem měla v takové oblibě, že jsem si ho četla a prohlížela i doma, přestože mě k tomu nikdy nikdo nenutil.

Učebnice z dalších ročníků už mě takovým nadšením nenaplňovaly, a proto si je nepamatuji. Přídeští a předsádka slabikáře byly potištěny ilustracemi na motivy čtyř ročních období. Bylo tam vyobrazeno jaro, léto, podzim a zima. Tedy spíš v jiném pořadí: podzim, zima, jaro a léto. Přesně tak, jak velel školní rok, který finišoval v čase třešní.

Blížily se prázdniny. Jednoho červnového dne přinesl tatínek domů poraněného kosa. Kos se léčil u nás na verandě ve staré dřevěné klícce. Posledního dne v měsíci jsem přinesla domů vysvědčení se samými jedničkami a pak jsme spolu s kosem jedli třešně — jednu já, jednu on. Divila jsem se, že mu vůbec nevadí pecky. Tak snadno se jich zbavoval. Byl nádherný slunečný den a přede mnou se otevíraly dva úžasné a zdánlivě nesmírně dlouhé prázdninové měsíce.

Odpoledne k nám přišla kamarádka a povídaly jsme si holčičí řeči o klucích, jak jsou nemožní, protože neznají lepší zábavu, než holkám nahlížet pod sukně (proto jsme nedaly ani ránu bez modrých dívčích trenýrek na tělocvik). A taky jsme si slibovaly, že s žádným klukem v životě nebudeme mít nic společného.

Když se tak ohlížím zpět na své mládí, tak se mi zdá, že jsem ten slib, na rozdíl od ní, brala hodně dlouho vážně. Pak jsme si povídaly o Divé Báře. Ona viděla jenom film, já jsem četla i povídku. Postava Báry nás obě uchvátila. Obdivovaly jsme především její odvahu.

Čas třešní uplynul jako sen. Rodiče rozhodli, že uzdraveného kosa není možné dál držet v kleci, že je nutné pustit ho na svobodu. Dívala jsem se za ním, jak odlétá, a bylo mi líto, že klec zůstala prázdná. Později jsme místo něho koupili párek andulek — zelenou a modrou.