Studie Petra Steinera Václav Havel a invaze do Iráku (se stálým zřetelem k sovětské okupaci Československa v roce 1968) má sílu demystifikace. Je mimo jiné dekonstrukcí havlovského mýtu. Autor přitom nedělá nic jiného, než že pečlivě analyzuje a srovnává texty. Praktikuje literární vědu, aniž by sahal k nějakým revolučním metodologickým postupům.

Vlastně by se dalo říct, že jeho postup je až konzervativně způsobný. Provokovat může leda autorova ironie a stylistická bravura, na niž nejsme v českém suchopárném prostředí zvyklí. To vše znamenitě přiblížil překlad Martina Machovce (příspěvek byl totiž původně přednesen a publikován v angličtině, srov. článek Daniela Veselého v Britských listech, 11. 1. 2012), jejž v letošním roce vydalo nakladatelství Rubato.

„Srovnat nesrovnatelné“

Slavista Petr Steiner (nar. 1946 v Praze) působí na univerzitě v Pensylvánii a českému čtenáři je nejspíš znám především jako autor monografie Ruský formalismus. Metapoetika (Brno, Host 2011). Snad je to právě široká zaoceánská perspektiva, odstup od trapného politikaření na slepičím dvorku postkomunistické střední Evropy, že se Steinerovy názory a postoje jeví jako odvážné nebo že prostě dráždí a vnášejí neklid.

Steiner otevírá svou studii srovnáním, jež se na první čtení může jevit jako skandální. Na jedné straně připomíná nechvalně proslulý zvací dopis, který bezprostředně předcházel sovětské invazi v srpnu 1968. Na straně druhé cituje z textu „United We Stand“, zveřejněného 30. ledna 2003 v The Wall Street Journal.

Kromě Václava Havla jej podepsali José María Aznar, José Manuel Durão Barroso, Silvio Berlusconi, Tony Blair, Péter Medgyessy, Leszek Miller a Anders Fogh Rasmussen. Tento dopis, jak píše i dokládá Steiner, „v podstatě jen přežvýkal všechna dřívější americká obvinění vůči Iráku“ (s. 5) a de facto legitimoval následnou americkou invazi.

↗

Václav Havel ve svých textech formuloval otázky, které můžeme vztáhnout na něho samého. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Řečená skandálnost Steinerova srovnání spočívá v souhře nereflektovaných předpokladů, jež ornamentem morální rétoriky zakrývají politický cynismus. Jako nereflektovaný předpoklad bereme skutečnost, že se v uvedeném vojenském konfliktu rozhodovalo mezi Dobrem a Zlem. Že ve jménu demokracie a liberálních hodnot se vyzývalo k obraně proti totalitě a terorismu.

Hodnotovou dichotomii tohoto prostoduchého narativu lze odhalit prostě zjišťováním a ověřováním faktů; kupříkladu zjevného faktu, že Husajnův režim žádný arzenál zbraní hromadného ničení prostě neměl. Nicméně i po tomto zjištění vliv kýčovitě pohádkového vyprávění v našich hlavách přetrvává. Dichotomie jsou příliš svůdné a my nemáme odvahu se jich vzdát. Je to pochopitelné, neboť ideologie představuje pevný bod a jasné hodnoty, zatímco skutečnost je nepřehledná a mnohoznačná.

Srovnávací metoda ztrácí svou demystifikační intenzitu právě tehdy, když se „skandálnosti“ neodváží. Když setrvává u afirmativního srovnávání srovnatelného, zatímco „nesrovnatelné“ vytlačuje jako rušivou pravdu na okraj. Komparace Havla s Biľakem však přináší přinejmenším nečekaně ostrý pohled.

Steiner vyslovuje vstupní pochybnost, zda ono srovnávání „nesrovnatelného“ je vůbec udržitelné, zda podobnost mezi oběma dopisy z roku 1968 a 2003 není pouze vnějšková, formální. Odpověď i zdůvodnění svého postupu nachází paradoxně právě u Havla, který si v roce 2002 sám kladl otázku, kudy vede hranice mezi „ochranou lidstva“ a „bratrskou pomocí“. Co je pro ustavení této nejasné hranice nakonec rozhodující? Rozum, intuice, přesvědčení, kritika, nahodilost?

Havel proti Havlovi

Srovnávací analýza, kterou Steiner podniká, se týká i Havlova díla. Jsme svědky komparace Havlových publicistických i esejistických textů a prohlášení z různých časových vrstev, přičemž zlomem se zdá být rok 1989, počátek Havlova přímého politického angažmá. Řečeno schematicky, avšak nikoli nesprávně: pomocí juxtapozice citátů se Havel z období před rokem 1989 ocitá v názorovém sporu s Havlem po roce 1989.

Jestliže v roce 1986 píše Havel o bombardování Libye jako o „zkratkovitém jednání fyziologicky jednajícího primitiva“, v roce 2003 jedná v dokonalém souladu s propagandou Bushovy administrativy. Stojí za upřesnění, že oním fyziologicky jednajícím primitivem měl Havel na mysli Ronalda Reagana. Mohla by tehdejší jeho slova být součástí legitimizačního diskurzu současného režimu? Anebo je to kritika příliš radikální, již Havel svými texty, veřejnými vystoupeními a politickými aktivitami po roce 1989 popřel?

Zůstane navždy nezodpovězenou otázkou, proč Havel po roce 1989 nikdy nevyužil své morální autority, jíž se těšil, aby se kriticky vyjádřil na adresu americké velmocenské politiky. Proč se toho nikdy neodvážil? Co to o Havlovi vypovídá a co to vypovídá o nás samých, o naší situaci?

V rozhovoru s Vladimírem Ševelou pro časopis Týdeník Echo nazvaným příhodně „Kdo je větší slon, Rusko, nebo Amerika?“ Petr Steiner říká: „Rusko se chová jako imperialistická země, nesporně. A každá imperialistická země se chová podobně. Ale když si tady [v České republice, pozn. RK] člověk přečte noviny, má dojem, že je Rusko naprosto unikátní v tom, co dělá. Není.“

Právě tato formulace, jednoduchá a nezáludná, je nejen s ohledem na havlovskou publikaci klíčová. Vyjadřuje totiž svobodu myšlení, která svou důsledností zpochybňuje a napadá zdánlivé samozřejmosti či fixované „ohledy“. Ty se pojednou vyjeví jako ideologické konstrukty, na jejichž překvapivě tenkých vláknech visí iracionální jádro systému.

Co nám vlastně brání v tom, abychom srovnávali zahraniční politiku USA a Ruska (Sovětského svazu)? Jsou to „hodnoty“, například hodnoty morální? Ale co jsou ony hodnoty, blokují-li náš pohled na reálné důsledky politických rozhodnutí? Zkrátka, není zaklínání se metafyzickým horizontem morálky obyčejným pokrytectvím, pomíjíme-li počty mrtvých coby nepodstatný detail „dobrého“ celku?

Steiner je k Havlovi nemilosrdný. Postupně rozebírá principy Havlova morálního postoje. Vojenská intervence je podle Havla uskutečnitelná: a) pokud je hrozba krajní a pokud se na tom shodne většina demokratických a mírumilovných států; b) pokud je válka vedena jménem určitých hodnot (jež Havel nikdy nespecifikoval); c) pokud zbraně uchrání civilní obyvatelstvo. „Přepadení Iráku,“ konstatuje Steiner, „jasně odporuje všem těmto třem Havlovým principům a usvědčuje jeho výzvu k invazi z farizejství.“ (s. 19)

Už z hlediska počtu obětí byla americká invaze do Iráku mnohem tragičtější akcí než sovětská okupace Československa.

Rozporuplnost a nenaplněná sebereflexe

Petr Steiner je dalek toho, aby Václava Havla nebo Vasila Biľaka soudil. Moralizování je nejpokleslejší forma kritiky. Avšak jeho literárněvědná analýza a interpretace není samoúčelným mechanismem, uzavřeným hodinovým strojkem. Nepředstírá neutrální hledisko. Je angažována svým vnitřním příběhem, reflexí literárně a politicky činné osobnosti, která v mnoha aspektech určovala českou politiku i její hodnotové směřování po roce 1989.

Je vyústění tohoto příběhu „Havlova zvacího dopisu“ svou povahou tragédií, jak se domníval John Keane, autor knihy Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích (Praha, Volvox Globator 1999)? Anebo je fraškou, satirou či parodií? Ironický Steiner toto tázání neuzavírá do jednoznačné teze. Prostřednictvím tragického dilematu Františka Kriegla pouze poukazuje na neodstranitelnou rozporuplnost Havlova osudu.

Vlastním vyústěním Steinerova příběhu je tak možná nakonec zjištění, že Václav Havel ve svých textech formuloval otázky, které můžeme vztáhnout na něho samého. Byly však vyjádřeny při různých příležitostech a v různých kontextech, takže se nemohly stát zdrojem či projevem Havlovy sebereflexe.

Náleží k nim i zamyšlení nad vzpomenutým Františkem Krieglem, v jehož osudu člověka, který nepodepsal Moskevský protokol, se svým způsobem zračí osud Václava Havla, který text „United We Stand“ naopak podepsal: „Může v dnešním komplikovaném světě působit ve sféře reálné politiky vůbec člověk, pro něhož jsou jeho svědomí a základní mravní kategorie jeho přirozeného světa jediným pracovním vodítkem? Či musí už vždycky, byť třeba jen částí své bytosti, patřit světu ideologií, doktrín, politických náboženství a kolektivně přijatých dogmat a floskulí?“ (Cit. podle Václav Havel: „Přemýšlení o Františkovi K. [K nedožitým osmdesátinám F. Kriegla], in týž, Do různých stran. Eseje a články z let 1983−1989, Praha, Lidové noviny 1990, s. 197.)