Dodávky zbraní do rizikových oblastí jsem jako bývalá humanitární pracovnice zvyklá vnímat téměř výhradně negativně. Válka je vždy strašná, neexistuje konflikt, který by probíhal „hladce“, bez utrpení civilního obyvatelstva.

V podobných situacích jsem zvyklá komentovat spíše jejich humanitární aspekt. Zažívám tedy tak trochu krizi víry, když podporuji vojenskou pomoc, kterou v posledních dnech přislíbila pešmergům — tedy armádě autonomní kurdské oblasti na severu Iráku mimo jiných zemí i Česká republika. Proč tomu tak je?

Nejsem pacifistkou. Nicméně zajímám se o Blízký východ dost dlouho, abych si svým způsobem zvykla na to, že vojenská angažmá mezinárodních sil sem zpravidla přicházejí špatně načasována. Když George Bush starší v roce 1991 po invazi Saddáma Husseina do Kuvajtu vyzýval občany Iráku k revoltě proti jeho diktátorskému režimu, ve čtrnácti z osmnácti iráckých provincií povstání skutečně propukla.

Američané se tehdy ale překvapivě rozhodli revoluci nepodpořit a otevřeli tak Saddámovi cestu k tomu, aby povstání brutálně potlačil. Snažit se o napravení této chyby v roce 2003 již dávalo daleko menší smysl. V té době už po boku Američanů nikdo nebojoval a Iráčané pouze nevěřícně přihlíželi pádu režimu z důvodů, kterým tehdy rozuměl jen málokdo.

Důsledky tohoto rozhodnutí jsme pociťovali i my, rozvojoví pracovníci při realizaci projektů na podporu občanské společnosti. Vysvětlovat Iráčanům koncepty demokracie a občanského aktivismu v situaci, kdy téměř nic z irácké cestě k demokracii v roce 2003 nevzešlo od nich samotných, vyžadovalo notnou dávku invence.

Když o téměř deset let později proti podobnému diktátorskému režimu povstali lidé v Sýrii, na pomoc zvenčí čekali marně. Načasování syrské revoluce ale nebylo správné — svět zažíval příliš těžkou kocovinu z vojenského angažmá v Iráku a Afghánistánu a zklamání z výsledků arabského jara. Revoluce v Sýrii se utopila v krvavé válce, která dala vzniknout hnutí IS (Islamic State, dříve ISIS či ISIL) — entitě, od jejíchž krutých praktik se distancovala i al-Kájda.

U vojenských intervencí nejde pouze o načasování, ale i o to, po boku koho případně bojovat. Rozčarování z vývoje v Iráku a Afghánistánu spolu s neustálým přílivem negativních zpráv týkajících se izraelsko-palestinského konfliktu přivedlo dle mého názoru mnoho lidí v západních zemích k přesvědčení, že k žádné další vojenské angažmá Západu na Blízkém východě není žádoucí i proto, že zde neexistuje lehce rozpoznatelné „dobro a zlo“.

Dodávat zbraně jedné straně konfliktu se může vymstít. Co když se z dosavadního spojence náhle vyklubou sunnitští radikálové čekající na příležitost vyříkat si to s nenáviděnou šíitskou milicí či naopak? Hrany mezi těmi „dobrými a špatnými“ se otupují, situace se stává nepřehlednou — pro běžného člověka na Západě je logickým východiskem pro vlastní svědomí říct si, že je třeba soustředit se na problémy svého vlastního státu a depresivní zprávy z Blízkého východu prostě vytěsnit.

Současná situace na severu Iráku je ale dle mého názoru jiná. Na jedné straně je tu skupina lidí, mezi nimiž jsou dle nepotvrzených zpráv z místa i držitelé evropských pasů, nad jejichž krutostí zůstává člověku ve 21. století rozum stát. Lidé, kteří pod záštitou účelového výkladu islámu vraždí, unáší, křižují a pohřbívají zaživa a pro které nemá lidský život velkou hodnotu. Ti se toho času obrátili mimo jiné i proti příslušníkům irácké menšiny jezídů.

S tím souvisí i další potíž pro naše svědomí — jedná se o prastaré mírumilovné náboženství, jehož příslušníci jsou obyčejní lidé jako my. Mají samozřejmě své specifické obyčeje a náboženské rituály, nicméně nikoho nemají potřebu o své víře přesvědčovat a násilím mu ji vnucovat. Spíše naopak — útokům nečelí poprvé — a vždy se snažili spíše nenápadně splynout se svým okolím, než dávat ostentativně najevo svoji odlišnost.

↗

Jezídé jsou obyčejní lidé. Jako my. Foto Ahmad Bengin, flickr.com

My, co jsme v Iráku pracovali, či pracujeme, jsme do jezídských oblastí jezdili vždy velmi rádi a nikdy se nám zde nedostalo jiného než vřelého přivítáni. Jezídé nám, cizincům, ochotně ukazovali své svatostánky, potěšeni naším zájmem se o nich něco dozvědět. Nikdy nechybělo obligátní pozvání na čaj či oběd. Útok na ně je tak z mého pohledu naprosto neospravedlnitelný a nezapadá do standardních blízkovýchodních škatulek „viny na obou stranách“.