Dodávky zbraní do rizikových oblastí jsem jako bývalá humanitární pracovnice zvyklá vnímat téměř výhradně negativně. Válka je vždy strašná, neexistuje konflikt, který by probíhal „hladce“, bez utrpení civilního obyvatelstva.

V podobných situacích jsem zvyklá komentovat spíše jejich humanitární aspekt. Zažívám tedy tak trochu krizi víry, když podporuji vojenskou pomoc, kterou v posledních dnech přislíbila pešmergům — tedy armádě autonomní kurdské oblasti na severu Iráku mimo jiných zemí i Česká republika. Proč tomu tak je?

Nejsem pacifistkou. Nicméně zajímám se o Blízký východ dost dlouho, abych si svým způsobem zvykla na to, že vojenská angažmá mezinárodních sil sem zpravidla přicházejí špatně načasována. Když George Bush starší v roce 1991 po invazi Saddáma Husseina do Kuvajtu vyzýval občany Iráku k revoltě proti jeho diktátorskému režimu, ve čtrnácti z osmnácti iráckých provincií povstání skutečně propukla.

Američané se tehdy ale překvapivě rozhodli revoluci nepodpořit a otevřeli tak Saddámovi cestu k tomu, aby povstání brutálně potlačil. Snažit se o napravení této chyby v roce 2003 již dávalo daleko menší smysl. V té době už po boku Američanů nikdo nebojoval a Iráčané pouze nevěřícně přihlíželi pádu režimu z důvodů, kterým tehdy rozuměl jen málokdo.

Důsledky tohoto rozhodnutí jsme pociťovali i my, rozvojoví pracovníci při realizaci projektů na podporu občanské společnosti. Vysvětlovat Iráčanům koncepty demokracie a občanského aktivismu v situaci, kdy téměř nic z irácké cestě k demokracii v roce 2003 nevzešlo od nich samotných, vyžadovalo notnou dávku invence.