Jak (ne)učit literaturu
Ivana RecmanováChceme-li pochopit svět kolem nás, je studium literatury jedním z efektivních nástrojů, jak toho dosáhnout. Problémem její výuky na středních školách ale je, že se učí téměř výlučně dějiny literatury, nikoliv literární rozbory nebo teorie.
Blíží se září a s ním i pro některé mladší ročníky nový školní rok. To je ideální čas pro zamyšlení se nad stavem výuky na českých školách.
Literatura je v životě mnoha studentů stěžejní předmět, neboť je spolu s češtinou, jakožto jeden předmět, povinnou součástí maturity. Školou však většinou kontakt s literaturou nekončí, což dokazuje prodej knih, návštěvnost knihoven nebo sledování psaných médií. Někteří dokonce stráví část života literární tvorbou.
Na to, jak je literatura důležitá, si myslím, že jí je v českém školství věnována malá pozornost. Prostor má dostatečný, ale výuka je vedena úplně jiným směrem, než by bylo užitečné.
Studium literatury na středních školách je zatíženo právě tím, že čeština je maturitní předmět. Maturita má měřit objektivně a spravedlivě znalosti studentů. To vede nutně k důrazu na faktografii, protože schopnost interpretovat text je nutně subjektivní a měřit se nedá. Snaha o objektivizaci maturity vede nutně k tomu, že samostatné myšlení a zamýšlení nad smyslem čteného je něco navíc, na co by třeba zbyde čas kromě nezbytné přípravy k maturitě.
Ta otázka, zda autor Války z mloky nahlíží degradujícím způsobem na Němce je hodně těžká. K odpovědi na ni nestačí si přečíst tu knihu, ale bylo by třeba zná dobový kontext (1935, ne třeba 1925 nebo 1945) a jak se Čapek vyjadřoval o Němcích jinde. Bez těchto znalostí se nedá poznat, jestli ty četné zmínky o Němcích kritizují německý národ nebo nacismus. Slovník (či spíše internet) vám nepomůže, když nevíte, co v něm hledat.