Jak (ne)učit literaturu
Ivana RecmanováChceme-li pochopit svět kolem nás, je studium literatury jedním z efektivních nástrojů, jak toho dosáhnout. Problémem její výuky na středních školách ale je, že se učí téměř výlučně dějiny literatury, nikoliv literární rozbory nebo teorie.
Blíží se září a s ním i pro některé mladší ročníky nový školní rok. To je ideální čas pro zamyšlení se nad stavem výuky na českých školách.
Literatura je v životě mnoha studentů stěžejní předmět, neboť je spolu s češtinou, jakožto jeden předmět, povinnou součástí maturity. Školou však většinou kontakt s literaturou nekončí, což dokazuje prodej knih, návštěvnost knihoven nebo sledování psaných médií. Někteří dokonce stráví část života literární tvorbou.
Na to, jak je literatura důležitá, si myslím, že jí je v českém školství věnována malá pozornost. Prostor má dostatečný, ale výuka je vedena úplně jiným směrem, než by bylo užitečné.
Především je problémem to, že se na středních školách učí téměř výlučně dějiny literatury, nikoliv literární rozbory nebo teorie. Ze škol potom odcházejí lidé, kteří sice vědí, že Karel Čapek napsal Válku s mloky, ale nejsou schopni říct, do jaké míry autor díla nahlíží degradujícím způsobem na Němce (pokud si knihu nepřečetli — což ovšem není jejich povinnost a při množství literatury, která se na střední škole probere, není možné stihnout přečíst všechno).
Když jsem přišla na vysokou školu do Velké Británie, byla jsem překvapena, že jsme v jednom literárním předmětu, který trval deset týdnů, probrali pouze tři knihy. Vyučující nám sice sdělili nějaké základní informace o autorech, ale více jsme se věnovali detailním rozborům publikací i vědeckým textům, které se literatury týkaly.
Najednou ty věci, kterým se předtím ve škole nevěnovala pozornost, začaly hrát důležitou roli. Probrali jsme otázku náboženství, historického pozadí, genderu nebo dopadů války na postavy. Díky tomu jsem začala lépe rozumět textům a vidět umělecká díla ve společenských souvislostech.
Chceme-li pochopit svět kolem nás, je studium literatury jedním z efektivních nástrojů, jak toho dosáhnout. V průběhu mnoha tisíciletí byly vážně i nevážně zaznamenávány skutečné i fiktivní lidské příběhy a prožitky, díky čemuž si můžeme udělat obrázek o tom, co společností napříč věky hýbe. Dalším plusem studia literatury je to, že pracuje s psaným textem, díky čemuž se student naučí porozumění čtenému.
Nabízí se ale otázka, jak výuku literatury zreformovat. Pokud chceme, aby studenti četli a zamýšleli se nad tím, co jim přišlo pod ruku, nezbude nic jiného než zatáhnout četbu do hodin a postavit na ní výuku. Těžko se studenti budou učit např. o proměnách komunismu napříč věky, jestliže se jim dostane pouze stručný výklad od učitele, který by sám o sobě jen vedl k memorizaci a reprodukci již řečeného, aniž by donutil studenta samostatně přemýšlet.
To ale znamená, jak jsem již naznačila výše, že bude potřeba osekat učivo. Není možné, aby se studenti učili o desítkách literárních děl ročně a všechna dopodrobna znali. Je proto důležité vybrat jen určité tituly, ideálně tak, aby reprezentovaly co nejširší škálu literárních žánrů, období a kultur.
Nemusím snad ani dodávat, že je potřeba změnit styl zkoušení a především lpět na schopnosti studentů porozumět psanému textu, interpretovat ho a analyzovat ho, mnohem víc než na znalostech faktů, které si při studiu literatury mohou vyhledat ve velkém slovníku.
Je nutné si ovšem uvědomit, že reforma nemůže přijít pouze shora. Ta musí být přijata jak ministerstvem školství, tak i pedagogy a studenty, aby v praxi fungovala. Každopádně věřím, že krok směrem k něčemu takovému by České republice prospěl.
Studium literatury na středních školách je zatíženo právě tím, že čeština je maturitní předmět. Maturita má měřit objektivně a spravedlivě znalosti studentů. To vede nutně k důrazu na faktografii, protože schopnost interpretovat text je nutně subjektivní a měřit se nedá. Snaha o objektivizaci maturity vede nutně k tomu, že samostatné myšlení a zamýšlení nad smyslem čteného je něco navíc, na co by třeba zbyde čas kromě nezbytné přípravy k maturitě.
Ta otázka, zda autor Války z mloky nahlíží degradujícím způsobem na Němce je hodně těžká. K odpovědi na ni nestačí si přečíst tu knihu, ale bylo by třeba zná dobový kontext (1935, ne třeba 1925 nebo 1945) a jak se Čapek vyjadřoval o Němcích jinde. Bez těchto znalostí se nedá poznat, jestli ty četné zmínky o Němcích kritizují německý národ nebo nacismus. Slovník (či spíše internet) vám nepomůže, když nevíte, co v něm hledat.