Mám ve veřejném styků několik striktních zásad: neodpovídat na osobní sprosťárny, neútočit, když nesouhlasím, bránit si prostor pro identitu, vyhýbat se ideologismům, v hodnotě názoru uznávat vyšší zájem, než jsem já.

Abych je mohla dodržet, musím se některých věcí odříci. Například se vyhýbám zlým lidem a zlým textům. Ne, že bych se bála setkání s nimi, ale že bych se musela vzepřít, protože mlčení by znamenalo souhlas.

Teď mi přátelé doporučili knihu, kterou bych normálně nečetla, ale která, když jsem ji přečetla, mě donutila promluvit. Mrzí mě to, nejsem ráda zlá.

Kniha se jmenuje „Apokalypsa podle Joba“ a napsal ji básník Karel Sýs. Je to kniha rozporuplná, poskládaná z delších i kratších básnických celků, ve vyznění má ale tři zřetelné části. Místy se prolínají, místy jsou svými tituly i prostorově oddělené.

První obsahuje polistopadovou vzpouru, druhá oslavuje poesii a básníky, třetí je životopisná. První částí se zřejmě Karel Sýs zoprávnil nazvat způsob svého psaní apokalypsou. To je ovšem velké slovo i velké básnické zadání.

Karel Sýs se dovolává dvou slavných děl, v titulu „Knihy Job“ ze Starého zákona a v textu „Zjevení svatého Jana“, nejslavnější apokalypsy, jaká byla uchována. Jako literární útvar je apokalypsa prorocké zjevení z božího návodu, je to popis soudobé krize světa a náznak východiska z něj; text je to vznešený, plný skrytých významů a archetypálních vzorců, a výše jeho vidění přímo provokuje i velkolepost básnění a jazyka; zejména Janův text je naplněný obrovskou duchovní a literární silou. Názvem knihy se Karel Sýs vystavil porovnávání.

Jan promlouvá jménem Krista, text vyjadřuje hrůzu a žal nad upadlým stavem křesťanských společenství, a vedle konkrétních provinění velkolepými obrazy líčí pád světa jako boží trest za jeho úpadek a zpronevěření; jako východisko hledá a vybírá skupinu spravedlivých, kteří na konci pádu obnoví Kristovu tisíciletou říši. Kosmologická vidina věčného návratu živého Krista probouzela ještě po staletích vůli k následování, na zlomu novověku a středověku se hnutí nazývalo devótio moderna, nová zbožnost, a v Čechách ji vyznávali i táborští chiliasté husitské paměti.

Karel Sýs ctí své předlohy a neopomene boží motiv, jednou nazve básníka božím okem, jinde jeho mluvčím; a jeho hněv v líčení zkaženého světa je nefalšovaný, je to kritické běsnění podané vázaným jazykem. Něco tu ale nepřestává vzbuzovat pochybnost: pojmenováním a odkazy na dávné texty duch jakoby tu stále mířil výš, než kam dosahuje pobouřený rozum.

Stránkami knihy se valí nikoli vznešené a básnivé apokalyptické vidění, ale pouhá slovní lamentace, která se víc než poesii podobá řeči ideologismů. Kritická myšlenka se v líčení „zkaženého převratu“, s nímž „vylézají štíři“, a světa ovládaného kapitalistickými všežravci, nepovznese výš než k nadávkám a některými verši až k politické pornografii. Neohrazuji se proti té zběsilé kritice, místy je nápaditá a působivá a v básníkově prostředí si najde vděčné čtenáře, společnost se po ní otřese a možná trochu pozměněná půjde dál; mně, a z důvodů nejen čistě literárních, vadí to přílišné sebevědomí nízkého, jež se vydává za vysoké. Inspirace biblickými texty je jen clonou, aby básníkův postoj vyhlížel důsažněji a zazněl osudověji.

V druhé části názvu knihy se Karel Sýs připodobnil Jobovi, dobře, přečtěme si „Knihu Job“. Příběh je prostý, Job byl spravedlivý a nade vše počestný muž, ale ďábel ho pomluvil u Hospodina: je počestný, jen aby si získal Hospodinovu přízeň.

Hospodin tedy poslal na Joba různé zkoušky, Job si stěžuje a nechápe, proč ho Hospodin trestá, situaci probírají různí Jobovi přátelé, až se ozve sám Hospodin. Velkým hlasem dá najevo svou jedinečnost a moc, Job pochopí, že ne všem jeho rozhodnutích může rozumět, uzná, že Hospodinova spravedlnost je vyšší a tajemnější, než jaké se domáhá jeho lidské stěžování, stáhne se a Hospodin ho odmění. Je to tedy kniha lidské skromnosti před Hospodinem, před hodnotou tajemnou a vyšší, než jsem já.

Nespokojený, ponížený Job se stal přitažlivým archetypem: z hloubi nesnesitelného ponížení sice mluví jen za sebe, avšak hlas je to slyšitelný, protože se neostýchá oslovit samotného Hospodina. Job je mužný a lidsky blízký hrdina.

Karel Sýs však, abych pokračovala v porovnávání, bere Jobovo jméno nadarmo: nesvěřuje své úzkosti, nemluví tak blízce lidsky za sebe, on promlouvá rovnou za svět. Tón čistě osobní sice verši místy prosakuje, zejména v životopisné části, která je básnicky nejsilnější, titánský tón ale v knize převládá.

Ta troufalost by byla sympatická, kdyby na titánství měla. Protože i za svět mluví Sýs občas z pozic hodně nízkých, z těch právě, na které dosahuje omezený rozum a které by se zalkly závratí, pohlédnout vzhůru za duchem a básnivostí apokalyptickou.

Svět kolem sebe Karel Sýs líčí jako jeden jediný popřevratový mocenský hnus, cítí se být zrazen a odstrčený, svým protivníkům, které jmenuje, pouze nadává, nejvíc Milanu Jungmannovi, který ho vyřadil z literatury, a Václavu Havlovi. Nikdo není nedotknutelný, od nedomyšleného agitačního sloganu o humanitárním bombardování se distancovali i Havlovi přátelé, a rozčilený básník může do svých veršovaných skladeb vřadit i nadávky z hospody čtvrté cenové skupiny, nadávky tak hrubé, že se mi ani nechce je citovat; ale pak ať, probůh, to přízemní hulákání nenazývá sporem s Hospodinem nebo Zjevením! Zášť, abych použila styl podobný Sýsovu, básníkovi stříká od huby, je to výbuch literárního projevu hodně levného, spíš publicistického než básnivého, a v těch svých nižších slojích zcela odpovídá malosti té části Čech a Čechů, proti nimž se Sýs taky ohrazuje.

Tón knihy napovídá, že právem básníka je být božským mstitelem; čteme tedy dál, a text nás zaskočí dalším mělkodechým rozporem mezi siláctvím slov a věcným řešením popisovaných domácích i celosvětových hanebností. Zapomeňme na to, že východiskem „Knihy Job“ je uznání lidské nevšemohoucnosti před Hospodinem a východiskem Janova „Zjevení“ je Kristův Nový Jeruzalém.

Věnujme se tomu, že Karel Sýs jako řešení stavu světa přivolává revoluci. „Dere se k slunci“, píše v básni věnované obdivovanému a globálními všežravci zneuctěnému Che, „a otevře nebesa nová a spojí je se zemí novou“, praví jazykem Apokalypsy. Nic proti tomu, i Majakovskij nosil oblak v kalhotách; avšak která to je revoluce, již Sýs přivolává! Ona Fidélova! „Osamocený skvost vesmíru,“ charakterizuje kubánskou revoluci verš v pajánu na Fidéla.

Že je básník Sýs oslněný Castrem nezaslouží posměch. Je to jeho věc a právo. Problém přivolané revoluční vize je ale v tom, že tak stejně, jako napadá zkaženost domácího převratu, by mohl psát o poměrech na Kubě; sice přestala být turistickým přívěskem Spojených států, avšak castrovská bída ji nutí vycházet vstříc právě dolarovým turistům, kvůli kterým stát zavedl dvojí měnu a z nichž ti, kterým ve Spojených státech zákony Kubu zakazují, tam za levnou dovolenou proudí oklikou přes Kanadu; a kvůli kterým, nad tím jsem žasla nejvíc, Castrův stát zakazuje vlastním lidem, pokud tam neposkytují služby, vstup na jedny z nejkrásnějších pláží světa.

Jedete Kubou, a litujete ten hrdý lid. Jeho děti nežebrají, jako arabské, ale když chcete podarovat na ulici někoho potřebného, musíte dát pozor, jestli nablízku nestojí policajt; a obraz, který by se v Praze skvěl v galerii, koupíte v Havaně na pouličním trhu. Byli jsme na náměstí, kde Fidél mluvíval hodiny a hodiny a věrní mu hodiny a hodiny tleskali a provolávali slávu, a poodejdete kousek dál a na hlavní třídě narazíte na stylový čtyřpatrový obytný dům, jehož zdi v horních patrech prorůstají už docela silné kmeny stromů.

Je to téměř pravidlo, že revoluce proklouzne svým tvůrcům pod rukama, a že stálými revolucemi jsou ty duchovní, kdežto ty mocenské časem vyčpí. Ale budu protivně věcná: je to s polistopadovým převratem až tak zlé, když Karel Sýs svou knihu naprosto svobodně vydal, vydal ji oficiálně, kniha má své číslo ISBN a dostane se tedy do všech významných knihoven? Kdežto pravdivě popsat na Kubě tu velikou bídu, v niž se proměnily Fidélovy vize, buď by musel emigrovat anebo bychom mu potají posílali balíčky za mříže.

Tím končím obhajobu velkých textů.

Ve druhé části, v té o poesii a básnících, Karel Sýs zasvěceně a sečtěle klade otázky a nároky, které v této části knihy i v oné další životopisné působí důvěryhodně. Přátelé, když knihu chválili, mi doporučovali oddělit ony politické a propagandistické úlety od místy až strhujícího básnění; jenomže v tom mi brání sám básník, když nasadil tón a jazyk, které v knize tak silně drhnou.

Tak například připomíná války v Iráku a v Afganistanu a proti slzám „žen bez synů a bez vnoučat“ a proti slzám „žáků, kterým ze zálohy zastřelili učitele“, staví „přiblble se smějícího Masturbátora z Bílého domu a ještě blbějšího baziliška, podsvinče z Hradu“. Propagandistická řeč je to dramatická a přirovnáním nelze vytknout nedostatek nepřátelství; jenomže právě kvůli nim se spor, vzdor silným básnickým místům, vede o to, jestli je nebo není čirý hnus estetickou kategorií.

Karel Sýs se jako svých opor dovolává Vladimíra Holana, jeho dávných veršů „víte dobře, že buržoa neváhá dráti křídel andělských“ a „básník otevírá dveře, dělá průvan a fouká mu do toho“, a také Františka Hrubína, který ho dopisem v době jeho začátků ujistil, že je básníkem, a recenzenta napadá, je-li vůbec pro jeho způsob básnění přiměřené je v této knize připomenout. Ve zmítání mezi pobouřeným rozumem a básnivým viděním básník Sýs plýtvá poesií na něco, co si poesii nezaslouží a je v tom tak urputný, že ony dvě polohy, agitátorskou a básnivou, nedovolí od sebe odpojit.

Není jasné, co předcházelo čemu, jestli různé jevy skutečnosti, podle básníka dosti hnusné, vyvolaly nutnost zpodobit je podobně hnusně, anebo jestli prvotní záměr byl vybrat ze skutečnosti jen to hnusné, aby hnusná řeč nestála. Nějaký závěr si ale recenzent udělat musí, napíšu tedy, že je lepší knihu znát než neznat; protože už jen tím, že vyšla, v ní může varovně probleskovat budoucnost.