Lamentace podle básníka Karla Sýse

Eva Kantůrková

„Není jasné, co předcházelo čemu, jestli různé jevy skutečnosti, podle básníka dosti hnusné, vyvolaly nutnost zpodobit je podobně hnusně, anebo jestli prvotní záměr byl vybrat ze skutečnosti jen to hnusné, aby hnusná řeč nestála.“

Mám ve veřejném styků několik striktních zásad: neodpovídat na osobní sprosťárny, neútočit, když nesouhlasím, bránit si prostor pro identitu, vyhýbat se ideologismům, v hodnotě názoru uznávat vyšší zájem, než jsem já.

Abych je mohla dodržet, musím se některých věcí odříci. Například se vyhýbám zlým lidem a zlým textům. Ne, že bych se bála setkání s nimi, ale že bych se musela vzepřít, protože mlčení by znamenalo souhlas.

Teď mi přátelé doporučili knihu, kterou bych normálně nečetla, ale která, když jsem ji přečetla, mě donutila promluvit. Mrzí mě to, nejsem ráda zlá.

Kniha se jmenuje „Apokalypsa podle Joba“ a napsal ji básník Karel Sýs. Je to kniha rozporuplná, poskládaná z delších i kratších básnických celků, ve vyznění má ale tři zřetelné části. Místy se prolínají, místy jsou svými tituly i prostorově oddělené.

První obsahuje polistopadovou vzpouru, druhá oslavuje poesii a básníky, třetí je životopisná. První částí se zřejmě Karel Sýs zoprávnil nazvat způsob svého psaní apokalypsou. To je ovšem velké slovo i velké básnické zadání.

Karel Sýs se dovolává dvou slavných děl, v titulu „Knihy Job“ ze Starého zákona a v textu „Zjevení svatého Jana“, nejslavnější apokalypsy, jaká byla uchována. Jako literární útvar je apokalypsa prorocké zjevení z božího návodu, je to popis soudobé krize světa a náznak východiska z něj; text je to vznešený, plný skrytých významů a archetypálních vzorců, a výše jeho vidění přímo provokuje i velkolepost básnění a jazyka; zejména Janův text je naplněný obrovskou duchovní a literární silou. Názvem knihy se Karel Sýs vystavil porovnávání.

Jan promlouvá jménem Krista, text vyjadřuje hrůzu a žal nad upadlým stavem křesťanských společenství, a vedle konkrétních provinění velkolepými obrazy líčí pád světa jako boží trest za jeho úpadek a zpronevěření; jako východisko hledá a vybírá skupinu spravedlivých, kteří na konci pádu obnoví Kristovu tisíciletou říši. Kosmologická vidina věčného návratu živého Krista probouzela ještě po staletích vůli k následování, na zlomu novověku a středověku se hnutí nazývalo devótio moderna, nová zbožnost, a v Čechách ji vyznávali i táborští chiliasté husitské paměti.

Karel Sýs ctí své předlohy a neopomene boží motiv, jednou nazve básníka božím okem, jinde jeho mluvčím; a jeho hněv v líčení zkaženého světa je nefalšovaný, je to kritické běsnění podané vázaným jazykem. Něco tu ale nepřestává vzbuzovat pochybnost: pojmenováním a odkazy na dávné texty duch jakoby tu stále mířil výš, než kam dosahuje pobouřený rozum.

Stránkami knihy se valí nikoli vznešené a básnivé apokalyptické vidění, ale pouhá slovní lamentace, která se víc než poesii podobá řeči ideologismů. Kritická myšlenka se v líčení „zkaženého převratu“, s nímž „vylézají štíři“, a světa ovládaného kapitalistickými všežravci, nepovznese výš než k nadávkám a některými verši až k politické pornografii. Neohrazuji se proti té zběsilé kritice, místy je nápaditá a působivá a v básníkově prostředí si najde vděčné čtenáře, společnost se po ní otřese a možná trochu pozměněná půjde dál; mně, a z důvodů nejen čistě literárních, vadí to přílišné sebevědomí nízkého, jež se vydává za vysoké. Inspirace biblickými texty je jen clonou, aby básníkův postoj vyhlížel důsažněji a zazněl osudověji.

V druhé části názvu knihy se Karel Sýs připodobnil Jobovi, dobře, přečtěme si „Knihu Job“. Příběh je prostý, Job byl spravedlivý a nade vše počestný muž, ale ďábel ho pomluvil u Hospodina: je počestný, jen aby si získal Hospodinovu přízeň.

Hospodin tedy poslal na Joba různé zkoušky, Job si stěžuje a nechápe, proč ho Hospodin trestá, situaci probírají různí Jobovi přátelé, až se ozve sám Hospodin. Velkým hlasem dá najevo svou jedinečnost a moc, Job pochopí, že ne všem jeho rozhodnutích může rozumět, uzná, že Hospodinova spravedlnost je vyšší a tajemnější, než jaké se domáhá jeho lidské stěžování, stáhne se a Hospodin ho odmění. Je to tedy kniha lidské skromnosti před Hospodinem, před hodnotou tajemnou a vyšší, než jsem já.

Nespokojený, ponížený Job se stal přitažlivým archetypem: z hloubi nesnesitelného ponížení sice mluví jen za sebe, avšak hlas je to slyšitelný, protože se neostýchá oslovit samotného Hospodina. Job je mužný a lidsky blízký hrdina.

Karel Sýs však, abych pokračovala v porovnávání, bere Jobovo jméno nadarmo: nesvěřuje své úzkosti, nemluví tak blízce lidsky za sebe, on promlouvá rovnou za svět. Tón čistě osobní sice verši místy prosakuje, zejména v životopisné části, která je básnicky nejsilnější, titánský tón ale v knize převládá.

Ta troufalost by byla sympatická, kdyby na titánství měla. Protože i za svět mluví Sýs občas z pozic hodně nízkých, z těch právě, na které dosahuje omezený rozum a které by se zalkly závratí, pohlédnout vzhůru za duchem a básnivostí apokalyptickou.

Svět kolem sebe Karel Sýs líčí jako jeden jediný popřevratový mocenský hnus, cítí se být zrazen a odstrčený, svým protivníkům, které jmenuje, pouze nadává, nejvíc Milanu Jungmannovi, který ho vyřadil z literatury, a Václavu Havlovi. Nikdo není nedotknutelný, od nedomyšleného agitačního sloganu o humanitárním bombardování se distancovali i Havlovi přátelé, a rozčilený básník může do svých veršovaných skladeb vřadit i nadávky z hospody čtvrté cenové skupiny, nadávky tak hrubé, že se mi ani nechce je citovat; ale pak ať, probůh, to přízemní hulákání nenazývá sporem s Hospodinem nebo Zjevením! Zášť, abych použila styl podobný Sýsovu, básníkovi stříká od huby, je to výbuch literárního projevu hodně levného, spíš publicistického než básnivého, a v těch svých nižších slojích zcela odpovídá malosti té části Čech a Čechů, proti nimž se Sýs taky ohrazuje.

Tón knihy napovídá, že právem básníka je být božským mstitelem; čteme tedy dál, a text nás zaskočí dalším mělkodechým rozporem mezi siláctvím slov a věcným řešením popisovaných domácích i celosvětových hanebností. Zapomeňme na to, že východiskem „Knihy Job“ je uznání lidské nevšemohoucnosti před Hospodinem a východiskem Janova „Zjevení“ je Kristův Nový Jeruzalém.

Věnujme se tomu, že Karel Sýs jako řešení stavu světa přivolává revoluci. „Dere se k slunci“, píše v básni věnované obdivovanému a globálními všežravci zneuctěnému Che, „a otevře nebesa nová a spojí je se zemí novou“, praví jazykem Apokalypsy. Nic proti tomu, i Majakovskij nosil oblak v kalhotách; avšak která to je revoluce, již Sýs přivolává! Ona Fidélova! „Osamocený skvost vesmíru,“ charakterizuje kubánskou revoluci verš v pajánu na Fidéla.

Že je básník Sýs oslněný Castrem nezaslouží posměch. Je to jeho věc a právo. Problém přivolané revoluční vize je ale v tom, že tak stejně, jako napadá zkaženost domácího převratu, by mohl psát o poměrech na Kubě; sice přestala být turistickým přívěskem Spojených států, avšak castrovská bída ji nutí vycházet vstříc právě dolarovým turistům, kvůli kterým stát zavedl dvojí měnu a z nichž ti, kterým ve Spojených státech zákony Kubu zakazují, tam za levnou dovolenou proudí oklikou přes Kanadu; a kvůli kterým, nad tím jsem žasla nejvíc, Castrův stát zakazuje vlastním lidem, pokud tam neposkytují služby, vstup na jedny z nejkrásnějších pláží světa.

Jedete Kubou, a litujete ten hrdý lid. Jeho děti nežebrají, jako arabské, ale když chcete podarovat na ulici někoho potřebného, musíte dát pozor, jestli nablízku nestojí policajt; a obraz, který by se v Praze skvěl v galerii, koupíte v Havaně na pouličním trhu. Byli jsme na náměstí, kde Fidél mluvíval hodiny a hodiny a věrní mu hodiny a hodiny tleskali a provolávali slávu, a poodejdete kousek dál a na hlavní třídě narazíte na stylový čtyřpatrový obytný dům, jehož zdi v horních patrech prorůstají už docela silné kmeny stromů.

Je to téměř pravidlo, že revoluce proklouzne svým tvůrcům pod rukama, a že stálými revolucemi jsou ty duchovní, kdežto ty mocenské časem vyčpí. Ale budu protivně věcná: je to s polistopadovým převratem až tak zlé, když Karel Sýs svou knihu naprosto svobodně vydal, vydal ji oficiálně, kniha má své číslo ISBN a dostane se tedy do všech významných knihoven? Kdežto pravdivě popsat na Kubě tu velikou bídu, v niž se proměnily Fidélovy vize, buď by musel emigrovat anebo bychom mu potají posílali balíčky za mříže.

Tím končím obhajobu velkých textů.

Ve druhé části, v té o poesii a básnících, Karel Sýs zasvěceně a sečtěle klade otázky a nároky, které v této části knihy i v oné další životopisné působí důvěryhodně. Přátelé, když knihu chválili, mi doporučovali oddělit ony politické a propagandistické úlety od místy až strhujícího básnění; jenomže v tom mi brání sám básník, když nasadil tón a jazyk, které v knize tak silně drhnou.

Tak například připomíná války v Iráku a v Afganistanu a proti slzám „žen bez synů a bez vnoučat“ a proti slzám „žáků, kterým ze zálohy zastřelili učitele“, staví „přiblble se smějícího Masturbátora z Bílého domu a ještě blbějšího baziliška, podsvinče z Hradu“. Propagandistická řeč je to dramatická a přirovnáním nelze vytknout nedostatek nepřátelství; jenomže právě kvůli nim se spor, vzdor silným básnickým místům, vede o to, jestli je nebo není čirý hnus estetickou kategorií.

Karel Sýs se jako svých opor dovolává Vladimíra Holana, jeho dávných veršů „víte dobře, že buržoa neváhá dráti křídel andělských“ a „básník otevírá dveře, dělá průvan a fouká mu do toho“, a také Františka Hrubína, který ho dopisem v době jeho začátků ujistil, že je básníkem, a recenzenta napadá, je-li vůbec pro jeho způsob básnění přiměřené je v této knize připomenout. Ve zmítání mezi pobouřeným rozumem a básnivým viděním básník Sýs plýtvá poesií na něco, co si poesii nezaslouží a je v tom tak urputný, že ony dvě polohy, agitátorskou a básnivou, nedovolí od sebe odpojit.

Není jasné, co předcházelo čemu, jestli různé jevy skutečnosti, podle básníka dosti hnusné, vyvolaly nutnost zpodobit je podobně hnusně, anebo jestli prvotní záměr byl vybrat ze skutečnosti jen to hnusné, aby hnusná řeč nestála. Nějaký závěr si ale recenzent udělat musí, napíšu tedy, že je lepší knihu znát než neznat; protože už jen tím, že vyšla, v ní může varovně probleskovat budoucnost.

    Diskuse
    June 23, 2014 v 4.20
    Tak bývá
    Realitou zhnusen básník

    I hnusné básně skládá

    Má být jinak?

    https://www.kosmas.cz/knihy/189457/apokalypsa-podle-joba/
    JP
    June 23, 2014 v 13.14
    Tekutý hněv básníka?
    Jmenovanou knihu jsem nečetl, a s největší pravděpodobností ani v budoucnu číst nebudu, a nemohu se k ní tedy kvalifikovaně vyjadřovat.

    Ale to co o ní sděluje Eva Kantůrková, to velice přesně zapadá do fenoménu který je možno velice často vysledovat v příslušných - levicových - diskusních komunitách, a tedy i zde, na DR. Je to totiž politický radikalismus, tento - ani ne snad jenom tekutý, jako spíše p r ý š t í c í hněv, prudká erupce zhnusení nad světem, který po posledním politickém převratu sliboval být konečně a definitně světem svobodným a světem lidským, ale nakonec se ukázal být zase jenom světem nových hierarchií, nových závislostí, a staronového vítězství přízemních a povrchních (pa)hodnot nad hodnotami skutečnými.

    Jakkoli jsou tyto erupce hněvu nad falešným světem pochopitelné, a dozajista pozitivnější nežli polistopadová nekritická, slepá adorace západních vzorců života (včetně kapitalismu, včetně konzumní společnosti, ale i včetně pouze formální demokracie) - přes to všechno jsou tyto erupce hněvu nakonec velmi podobné erupcím gejzírů: vytrysknou do výše, s velkým hřmotem a často se silným - sirným - zápachem, ale vzápětí opět opadnou, jejich energie se vyčerpá, a nic stálého z nich nezůstane.

    Poněkud konkrétněji, je prostě určitá část levice, která (zrovna před několika dny bylo možno ukázku toho sledovat v diskusi "Česká charakterová neuróza") - která žádá a vyžaduje verbální respektive i akční radikalismus: pustit se vší silou do zbohatlíků, kapitalistů, vydřiduchů, nabobů atd.atd. A tato část levice si dokonce stěžuje, když se provádějí alespoň pokusy tento svět a příčiny jeho neuspokojivého stavu podrobit závažné analýze, že prý je to jenom mlácení prázdné slámy, a že ta "pravá témata" že jsou opomíjena.

    Ale když se položí otázka, co tedy konkrétně jako takovéto radikální řešení udělat (rozehnat parlament? zakázat pravicové strany?) - tato radikální levice náhle neví, co odpovědět.

    Tento verbální radikalismus je nejen sterilní, neboť není principiálně schopen přinést sám nějaké pozitivní řešení; ale on je navíc utopený v sám sobě, on nějaké řešení ve skutečnosti ani nehledá, on jenom vybíjí svou vlastní negativní energii slepými ataky proti jakékoli autoritě, která ho převyšuje.

    Je docela dobře možné, že Sýsova "Apokalypsa" je právě z tohoto druhu ryze negativistického radikalismu.
    ??
    June 24, 2014 v 21.35
    A to je zajímavé pane Poláčku - nejdnou kritizujete levici, že je
    jen planě radikální a nedává řešení - a co Vy, který zamořujete DR svými diletantskými články a diskusními vstupy, kde jasně říkáte jen to, že nechcete odstranit kapitalismus protože prý nejlépe odpovídá zvrhlé lidské přirozenosti a přitom všemožně pobíjíte to jediné řešení, které se nechce vracet k minulému protosocialistickému systému, ale tak nechce snášet kapitalismus a to je zaměstnanecké vlastnictví dotažené do nejvyšších pater a samosprávu a demokracii i mimo ekonomiku. A sám pořád jen slibujete, že jednou - konečně - osvítíte svět něčím daleko dokonalejším, než je marxistická koncepce opřená o určující roli ekonomicko-vlastnických přeměn. Ale co to má být, to z Vás pořád neleze, místo toho neustále mrvíte marxismus tím, že ve svém nechápajícím diletantismu amatéra mu podtstrkujete vlastní omezenost.
    Jelikož jste mnohokrát prohlásil, že ekonomická přeměna nemůže být tím podstatným, co přemění zvrhlou přirozenost člověka a přitom marxismu vytýkáte, že nemá lepší řešení, tak prostou logickou úvahou musím dojít k závěru, že zřejmě sázíte na některou ze tří jedině možných dalších cest přeměny člověka (pokud nespoléháte na Marťany či Boží vnuknutí). Těmito cestami může být jen:
    1) genetické inženýrství uplatněné na člověka, jakási chemické či radiologická amoutace sobectví, hamižnosti atd.,2) osvěta a výchova po vzoru Komenského a osvícenců, 3) dikatatura výjimečné menšiny těch nesobeckých, bohem či přírodou v rozporu s lidskou přirozeností obdařených filozofů platónského typu - no samozřejmě- možná uvažujete o kombinaci těchto tří metod - což všechno je blbost. Takže - nejlépe byste lidstvo obecně a čtenáře DR zvlášť obšťastnil, kdybyste se věnoval jinému, užitečnému koníčku, ve kterém jste třeba dobrý - např. filatelii, šachům, sportu nebo turistice či životnímu prostředí. Ledaže byste své články považoval ze druh klauniády, který ocení jen skuteční fajnšmekři.
    ??
    June 24, 2014 v 22.7
    K meritu diskuse Sýs - Kantůrková
    Prohřešuji se proti svým zásadám nemluvit do toho, čemu nerozumím - to jest v tomto případě do umění.Navíc osobně znám Karla Sýse, nejsme zrovna kamarádi a političtí souputníci, i když jsme členy téže strany, a naopak neznám všeobecně ceněné dílo Evy Kantůrkové. Musím se jen pořiznat že je mi její způsob uvažování bližščí než Karlův "tekutý hněv". Musím ji potvrdit to, že oč má Karel více pravdy při kritice kapitalismu, kterou sdílím, i sil, které měly hegemonii v listopadové jakoby revoluci, ale fakticky kontrarevoluci ,pokud jde o dlouhodobé směřování lidstva kamsi nahoru, o to víc má pravdu paní Kantůrková, kdyxž mu vyčítá že nevidí správné řešení. Zdegenerovaný protosocialismus na Kubě jím opravdu není, i když první historický pokus o socialismus - protosocialismus, který nebyl skutečným socialismem a dnes už skoro všude skončil neúspěchem (v Číně se jen jinak transformoval do kapitalismu a na Kubě půjde patrně stejnou cestou, o slepé uličce korejského asijského výrobního způsobu - viz Marx -\Grundrisse II - nemluvě), tedy i když první pokus o socialismus se ukázal jako vedlejší a konec konců neudržitelná varianta, nepřipojuji se k jeho zatracovatelům, protože si ho jednak vynutil kapitalismus svou hnusností (světové války fašismus, krize)) a jednak se při něm lidstvo leccos naučilo, co ještě zužitkuje. Ve své nejúspěšnější podobě - to jest u nás - rozhodně nebyl pouští a klecí, jak zpívají různí pofidérní písničkáři, kteří mimochodem plivají stejně nekvalitní hnus, jako Karel Sýs ve svém daleko oprávněnějším hněvu.
    U paní Kanrtůrkové, od které znám jen politicko-ideologické postoje - odpouštím ji oblíbenou módní iluzi, že je prosta ideologie- to je samozřejmě nesmysl (nejsem ji prost ani já, ale není ideologie jako ideologie) - a které si vážím, musím ovšem diagnostikovat totéž co u jiných postav listopadu, které se nedaly zblbnout kapitalismem (Uhla, Šabaty, obecně osmašedesátníků, atd.). Oni po legitimním a krátkém oslnění listoapadem a západními kecy už dnes dobře vědí, že tudxy cesta nevede (mimochodem svrhnout protosocialismus bylo nutné - to já v žádném případě nezpochybńuji a léta jsem v to doufal - jen jsem si myslel, že dál se půjde k skutečnému socialismu). Nemohou však - podoobně jako řada rozumných komunistů staré generace - poplivat celé své dílo a pořád se u nich nějak projevuje snaha něco obhájit, přesvědčit sami sebe i jiné, že nedělali špatné věci, že to nebylo k ničemu (a skutečně nebylo - to jim jako komouš mohu podepsat!!!) a navíc mají ještě osobní vazby k n+ěkterým idolům osobnostem (neblashá osobnostg Václava Havla) a neradi slyší jejich kritiku (tak jako staří členové KSČM tvrdošíjně hájí Stalina či Gotwwalda a s nadšením přijímají jejich různá hloupá ospravedlnění). Myslím si že přes kvalitní a objektivní recenzi je zde paní Kantůrková poněkud příliš přísná na básníky, kteří, ať už z takové či jinaké motivace (jsou jen lidé), nastavují hnusné zrcadlo hnusné realitě. Požadovat na nich řešení mi připadá ´příliš náročné. Svět je profesionalizovaný a najít řešení mají jiné skupiny - teoretici a politici - těm patří kritika za nemohoucnost a neznalost. Na závěr předložím vysloveně školskou moudrost diletanta typu pana Poláčka - vždyť se přece v dějinách literatury oceňují dekadentní básníci a spisovatelé, ne? Smějte se neodborníku Hellerovi.
    June 25, 2014 v 5.59
    No, já jsem básně nečetla a umění taky houby rozumím. Ale občas si nějakou teorii přečtu, například nedávno článek A. Wagnerové na http://denikreferendum.cz/clanek/18006-bohumil-hrabal-milan-kundera-a-smetiste-epochy
    Cituje tam Hrabala:  „...žádný člověk se nemůže ubránit tahu směrem k hodnotám, když jej vezme osud pořádně do pařátů. A tak skoro na každém občanovi můžeme dokázat lidskou tonáž v tom momentě, kdy začíná být vykolejen, začíná ztroskotávat, jistoty jeho počnou být rozviklávány a on, ač nechtěl, je často proti své vůli poctěn, aby se morální situací protikladů polidštil.... "
    a dále: "Čím víc hrdina klesá na společenském žebříčku, tím jeho náboj víc stoupá. "
    Z toho jsem usoudila, že mluvení ze smetiště epochy (jímž se rozumí ti, kteří nepřijali pravidla doby) se cení.
    Paní Kantůrkové se však patrně zdá, že Sýs se nepolidštil ani na smetišti epochy. Že totiž "nemluví tak blízce lidsky za sebe, on promlouvá rovnou za svět." (A ještě ke všemu prý na to nemá, schází mu titánský rozměr).
    Budu si to muset asi přečíst (jestli se mi bude chtít).
    MT
    June 25, 2014 v 18.57

    Je, Pepíku, Sýs ten chlápek, co používal pseudonym Kosmas?

    Pod jeho skutečným jménem si pamatuji jeho vystupování v Tvorbě a Kmeni (nevím, jestli i v Tribuně) na konci 80. let a nemám pocit, že by tehdy reprezentovat nějaký konzervativismus ani v politice ani v umění ...
    ... spíš bych řekl, že naopak ...


    Napsal za minulého režimu sbírku "Atomový pléd" a po listopadu cosi jako "Piši báseň a za okny padá muž" či něco na ten způsob názvu?


    Pokud jde o šifru Kosmas v současném režimu, tak tam je to dost různorodé - myslím, že bych našel věci zajímavé i ledasco, kde se mi spíš chtělo z autora zvracet.

    Jeho styl asi jakž takž poznám - stejně jako třeba slovník současného stalinisty Skály, který má zvláštní ornamentálně-zkratkovitý způsob vyjadřování "ala" ptačí perspektiva ...

    ... podobně jako poznáte způsob projevu třeba kdysi Vladislava Vančury atd. ...

    ??
    June 25, 2014 v 19.53
    Ano,Mirku, v té identifikaci máš pravdu, snad mi Karel za tohler
    potvrzení nerozbije hubu - k Tvým dojmům z jeho básnění se nevyjadřuji, já jsem v poezii úplný analfabet a nečtu ji - s poezií jsme skončil u S.K.Neumanna a Nerudy. Souhlasím s tím, že Karel v atmésféře před listopadem nebyl nějaký bil´akovec, jen měl určité oficiálně tolerované postavení a při takové roli Tě v uměleckém světě kdokoli obviní z čehokoli. TAKŽE Z MINULOSTI O NĚM NIC ŠPATNÉHO NEVÍM A ANI PO LISTOPADU, jen si myslím že není zrovna stoupenec mé samosprávné koncepce, pokud se nad těmito věcmi vůbec zamýšlí. Umělci jsou lidé zvláštního ražení,. Dobře mi zkorigoval moji knihu a pomohl mi i při vydávání té první, chytli jsme se až později o toho |Uhla.
    Bezvadně jsi postihl toho Pepíka Skálu - mně ta jeho vyumělkovaná forma připadá bez kloudného obsahu a pokud si myslí, že je přítažlivá pro obyčejné lidi tak se krutě mýlí. Jako ostatně i v té politice.
    June 30, 2014 v 7.18
    Naruby
    Poezie není můj obor. Karla Sýse jsem potkal ve sbírkách sci-fi povídek, do kterých se někdy v osmdesátých letech dvacátého století, kdy jsem měl snahu zhltnout veškerou u nás vydávanu sci-fi, usilovně dral. Myslím, že je to velmi špatný básník, pyšný pozér, nafouklá bublina, která se rozpíná, seč může, jenomže uvnitř má jen prázdnotu.

    Fidela Castra neznám, Kubu jsem nikdy nenavštívil. Slýchal jsem je chválit v dobách, kdy jsem narážel na texty Karla Sýse, a hanět později. Slyšel jsem, že Castro osvobodil Kubu od diktátora a znárodnil hotely, přes které narkomafie pašovala do USA kokain. Slyšel jsem, že nabídl USA, na kterých byla Kuba hospodářsky závislá, přátelství, a USA odpověděly, že nebudou obchodovat s padouchem, který nectí nedotknutelnost soukromého vlastnictví jejich narkomafie. Mohl být ještě rád, že nedopadl jako Hočimin, který pomohl Američanům osvobodit Asii od Japonců, pak osvobodil Vietnam od Francouzů, a USA mu na nabídku přátelství odpověděly napalmem a agens Orange.

    Vůbec se nedivím, že Filed Castro si získal obdiv i lepších spisovatelů, než je Karel Sýs, že jeho přítelem byl i Ernest Hemingway.

    USA stále vězní kubánské agenty, jejichž zatčením se FBI odvděčila Kubě za informace, které ti agenti pro ni získali o teroristech. Kuba stále přežívá americké embargo, dokonce i po zhroucení Sovětského svazu. Můžeme se divit, že život je tam těžký? Není spíše zázrak, že neklesla k pracovním koncentračním táborům jako Severní Korea a neupadá do hladomorů?

    Z Česka, vyléčeného z iluzí o svobodě Klausem, sleduji skepticky současnou liberalizaci kubánských poměrů. Vím něco o tom, když se tak rozdává svoboda, jak se ve frontě na ni předbíhá a co zbude na ty vzadu. S nadějí se dívám na její zahraniční vztahy se zeměmi Jižní a Střední Ameriky a držím palce Latinské Americe, aby se tentokrát ubránila nadnárodním korporacím a jejich vymahači, USA, aby se jí konečně podařilo vybudovat lepší svět, ke kterému my jsme měli, ba snad i stále ještě máme mnohem blíž, jenomže zarputile mašírujeme na opačnou stranu.

    Odpůrcem komunistického režimu jsem nebyl, se šikanou StB nemám osobní zkušenosti. Vím, že dnes mohu kritizovat režim a chodit demonstrovat, a policisté mi nanejvýš zdvořile zkontrolují občanský průkaz. Jen nesmím být squatter a vystupovat proti kultu soukromého vlastnictví ve stylu Jejíše, který vypráskal penězoměnce z chrámu. To by mě policie zmlátila, rozbila by mé věci, a soud by mě sice neodsoudil na kříž, vidíme dva tisíce let pokroku, ale vynesl by rozhodnutí, že policie jednala správně.

    A musím se přizpůsobit kultu výkonu. Lidem, kteří všechny chyby dneška omlouvají tím, že za komunistů přece bylo hůř, říkám: Václav Havel neumrzl hladový na ulici.

    Symbolem dnešní doby je pro mě Jan Kaplický. Nebyl to disident, on vůbec nechtěl bojovat proti režimu, nechtěl být nepřítelem Pavla Béma, jen vyprojektoval budovu pro knihovnu, ze které byly všichni knihovníci nadšení. Neudělal nic zlého ani hrdinského, jenom se před vstupem do České republiky pořádně nerozhlédl a vstoupil do cesty rozjetého obchodu. Snad ani nevěděl, že překáží podzemním garážím u tunelu Blanka. Strážníci městské policie, městské policie primátora Béma, pak stáli nad jeho tělem v mrazu, zatímco v bolestech umíral na pražské ulici, a hlídali, aby mu náhodou nikdo nepřišel na pomoc.

    Kdybych rozuměl poezii, mohl bych Karla Sýse roztrhat na kusy. Rozsápal bych ho za to, jak píše, možná už rovnou za to, že vůbec píše, když to neumí. Ale vyčítat mu, o čem píše? Vyčítat mu, že malý a slabý tváří v tvář špatnosti světa, se kterou nedokáže nic udělat, alespoň křičí z plných plic? Vyčítat mu, že při svých značně omezených schopnostech, při tom, jak málo toho umí, dělá pro lepší svět, co může, všechno, co dovede? Kdo z nás může o sobě říct aspoň to?
    ??
    June 30, 2014 v 23.21
    Pane Macháčku, v zásadě s Vámi souhlasím, což snad bylo z
    mých vstupů jasné. Jen jako svého druhu expert na první historický pokus o socialismus - protosocialismus, který se ještě drží na Kubě, bych si Vás dovolil opravit. Ty klady o Kubě, které jste uvedl, platily v prvních etapách vývoje od Kuby od typické zastřené kolonie USA k relativně (jak je to vůbec možné v tomto světě) samostatnému státu snažícímu se vyrovnat sociální rozdíly a zbavit lidi vykořisťování, Na Latinskoamerické p=oměry to byl obrovský úspěch, Fidel Castro byl nesporně velká osobnost a v zemi se aktivizoval tvořivý potenciál mas. Revoluce splnila řadu úkolů demokratické buržoasní revooluce a šla dál. Mimochodem - to ale platilo zpočátku o všech porotosocialistických zemích, především oi SSSR, snad méně výrazně o evropských zemích, kam protosocialismus pořinesly sovětské bodáky a kde měl poměrně úzkou základnu díky zmanipulovanosti většiny neprivilegovaných vládnoucími třídami, církví, historickými opodmínkami apod. - Maďarsko,Polsko, Rumunsko, NDR zpočátku jen do jisté míry. V Asii zase působila zaostalost a tradice tzv. asijského výrobního způsobu apod. Jenomže velmi brzy se všude - i na Kubě - začaly projevovat objektivní meze systému - někde se vyčerpal dříve, někdy později, ale dnešní Kuba to už je jen zoufalé přežívání obracející se proti lidem, kde vládnoucí zbytnělá třída řídícího aparátu, která se už dávno odtrhla od mas, neví kudy kam a samozřejmě se pro ni nabízí jen jediná možná cesta jakéhosi zachování pozic - a to je rekapitalizace čínského typu. Osobní degenerace Fidela s věkem je jen symbolem tohoto vývoje. I já bych rád viděl jiný vývoj, ale zákonitosti jsou neúprosné - systém je stejný jako u nás a zákonitě skončí jako u nás - na přechod ke skutečnému samosprávnému socialismu v současném světě a v situaci Kuby nevěřím. Ale v dějinách pokrokového vývoje bude mít kubánská revoluce a Castro důstojné místo.
    Jinak si ještě dovolím nesdílet Váš názor na pooezii i osobnost Karla Sýse, ale plně podporuji Vaše vyjádření o oprávněnosti kritiky kapitalismu a Václava Havla.
    July 1, 2014 v 3.55
    Pane Macháčku
    Skvělý text

    Skoro jako Sýs

    Díky

    Bohumír

    + Další komentáře