V románu Rukojmí (v originále Rukojemník) se zabýváte tématem dětství. Do jaké míry jste čerpal z vlastního dětství? Je tato kniha autobiografická? 

Autobiografických prvků je tam hodně. Ovšem základní dějová linie, v níž je hlavní hrdina v podstatě sirotkem, poněvadž jeho rodiče žijí v emigraci v Rakousku a on žije u babičky a dědy, je čistá fikce. To nebylo mé dětství. Moji rodiče se v roce 1964 z Rakouska vrátili. V románu Rukojmí se zabývám tím, co by bylo, kdyby tam zůstali. V knize je hodně vlastních zážitků z mého dětství, včetně prostředí, v němž se děj knihy odehrává, ale i hodně vymyšlených příhod a postav. Snažil jsem se zachytit svéráznou atmosféru cihlářské kolonie, ve které jsem vyrůstal.

Příběh desetiletého kluka je poměrně výrazným obsahovým odklonem ve srovnání s vašimi předešlými knihami...

Jedním z možných vysvětlení je, že se asi na stará kolena stávám infantilnějším. A také mám pocit, že ta rádoby drsňácká poetika, kterou jsem nasadil v trilogii Rivers of Babylon, se už jaksi vyčerpala. Zkraje devadesátých let to bylo v rámci slovenského psaní něco zbrusu nového. Dnes už takhle píše kde kdo, takže je to obnošená vesta. Takže jsem si uvědomil, že si musím najít novou parketu a psát o něčem jiném a také jiným stylem. Vždyť i já sám jsem se za ta léta změnil.

V brněnském Divadle Husa na provázku vaše vystoupení v rámci Měsíce autorského čtení rozesmálo diváky snad nejvíc z celého třicetidenního maratonu. Jaký je váš vztah k humoru? 

Jo, v Brně to bylo téměř něco mezi autorským čtením a stand-up komediantstvím. To se mnou udělalo to publikum. Na své jednoduché poměry jsem reagoval docela pohotově. 

V humoru mám nejraději kouzlo nechtěného, respektive jeho plánovitou simulaci. Nebaví mě vtipy, vyprávění anekdot na ten způsob, jako že „Jde Honza a potká Frantu...,“ nebo „Sejdou se Slovák, Čech, Francouz a Rus v letadle...,“ a tak dále, znáte to. To mě nudí. Není to nějaká autostylizace. Když někdy s přáteli stojím kolem výčepu a nedejbůh se začnou vyprávět anekdoty, automaticky se z nudy začtu do nějakých starých novin volně pohozených na pultu, nebo si třeba začnu vyřizovat přijatou poštu na telefonu. Nechytám se, nedovedu se tomu zasmát. O to raději mám humor, který vyplývá ze situace, který je založen na nepochopení nebo na předstíraném pochopení něčeho. Werichovy a Horníčkovy forbíny a tak. 

Jinak schopnost zasmát se a smysl pro humor jsou dvě odlišné věci. Jsou třeba lidi, co se dovedou smát i tomu, že si někdo zlomí nohu na zledovatělém chodníku. To já spíš ne. Ale jinak mi černý humor vyhovuje. On se ale vůbec humor těžko rozebírá, že.

Původní název vaší knihy Rukojmí měl být Lokomotivy v dešti. Vznikala souběžně se scénářem filmu, jehož režisérem je Juraj Nvota. Jak je možné pracovat na jednom tématu ve dvou odlišných formátech?

Nakonec jsem si uvědomil, že by asi nebylo rozumné, kdyby se film jmenoval jinak a kniha jinak. Ta práce na dvou židlích byla v podstatě jednoduchá, protože to, co jsme s mým spoluautorem scénáře Marianem Urbanem vymysleli pro film, mi pak umožnilo urychlit psaní knihy. Dějovou linii jsem předtím neměl úplně vymyšlenou, a v té spolupráci jsme všechno prostě dělali tak, aby to mělo tah na branku - jak říkají sportovní fanoušci. Během práce na scénáři jsem si přesně uvědomil, odkud a kam půjde i ten román. 

Víte, jsou dva druhy autorů. Jedni drží vše pod pokličkou. Pokud jejich text není hotov, tak ani nedají najevo, že na něčem novém pracují. Pak je druhá skupina autorů, kteří mají potřebu před přáteli mluvit o svojí nové knize a třeba i přehrávat situace z ní, a takhle si ověřovat, zda ty gagy a situace fungují. Takový jsem i já. Třeba když dám své přítelkyni číst na obrazovce, co jsem napsal, a ona se na určitém místě nahlas zasměje, tak jsem hned u ní a chci vědět, co přesně ji rozesmálo. Abych věděl, co zafungovalo. Protože když se něčím zabývám do takové míry intenzivně, tak ztrácím odstup a už nevím, jestli je to dobré nebo špatné, a je-li to vůbec vtipné. Může mi to připadat jako strašná sranda, a nakonec se ukáže, že pouze mně. 

Když s Marianem píšeme scénář, nesedíme u toho spolu, ale posíláme si jednotlivé verze mailem. Je to jako kdybych si o tom povídal s kamarádem. Známe se bezmála čtvrt století a tohle je už naše třetí společná věc, dvě další máme rozdělané. Takže na něm jsem si ověřoval, zda to, co jsem napsal, funguje. Když mu to přišlo hloupé nebo zbytečné, tak jsem to ve scénáři předělal nebo rovnou vyhodil. A následně i v knize. Tudíž jsem během psaní scénáře využil možností týmové spolupráce bez toho, abych jí pak byl nějak paralyzován při psaní knihy. Bylo to mnohem milosrdnější, než napsat knihu a pak v týmu podle ní dělat filmovou adaptaci a v zájmu plynulosti děje se bolestivě vzdávat celých částí předlohy.

Během diskuze po vašem čtení na festivalu zazněl dotaz, zda se cítíte součástí nějaké literární komunity, zda komunikujete s jinými autory a zda z této komunikace čerpáte inspiraci…

... a odpověděl jsem, že nikoliv. Nestýkám se s nikým z takzvaných „literárních kruhů“, mezi mými přáteli nejsou žádní spisovatelé. Mým jediným prostředníkem s literárním světem je můj nakladatel. Nejsem zrovna společenský typ, nejsem ani členem žádné spisovatelské organizace, klubu nebo okruhu. Pár autorů znám i osobně, třeba Taragela, Matkina, Vadase, Erdélyiho, Dobrovodu, Hakla, Murrera nebo Rankova, vážím si jich, ale nejsme v žádném pravidelném kontaktu. Pohybuji se ve zcela jiném prostředí. Vyhýbám se literárním akcím, nejezdím nikam číst. Asi si tím i docela škodím, ale nebaví mě to. Měsíc autorského čtení je světlá výjimka, zúčastnil jsem se už podruhé, mám ho rád kvůli atmosféře a lidem, co to pořádají i co tam chodí - a ani ten honorář není zcela k zahození.