Martin Reiner (1964) patří neodmyslitelně na současnou kulturní scénu. Jako nakladatel, jako autor, jako pořadatel kulturních akcí. Po nakladatelství Petrov, které v roce 1992 převzal a v roce 2005 zrušil, založil o rok později úspěšné nakladatelství Druhé město. Kromě populárního Michala Viewegha vydává Druhé město současnou prózu i poezii zvučných jmen (Ajvaz, Dousková, Kratochvil, Gruša, Wernisch). Reiner sám v Druhém městě vydává svá díla zakončená momentálně dokumentárním románem o Ivanu Blateném pod názvem Básník. Životem Blatného se Martin Reiner zabývá už od roku 1986. Rok před Blatného smrtí ho v Anglii stihl navštívit, následovně strávil čas pátráním přímo v Anglii, jak sám říká, po blázincích. Na románu pracoval do jeho vydání v roce 2014.

Osud Ivana Blatného se propojil s Vaším životem. Jste prvním autorem scénáře televizního dokumentu o Blatném, vydal jste o něm spoustu novinových článků, vzpomněl na něj prostřednictvím několika rozhlasových pořadů. Dokonce jste zařizoval převoz Blatného pozůstalosti z Londýna do Památníku národního písmenictví. Jednou jste ho v Anglii stihl navštívit. Uzavřelo se vydáním románu o Ivanu Blatném Básník Vaše blatnovské období? Existují ještě vůbec nedořečená místa týkající se Blatného života?

Z mého pohledu se právě uzavírá podstatné období mého vztahu k Ivanu Blatnému. Proto taky tak dlouho trvalo, než knížka vyšla. Chtěl jsem ji vydat jako dokončenou hotovou věc a já myslím, že se to podařilo. Samozřejmě je vtipné, že ta kauza nemůže nikdy skončit, protože už po vydání knihy volali dva lidé, o kterých jsem do této doby nevěděl a chtěli mi o Blatném něco povědět. Tím chci naznačit, že případ Blatný nebude nikdy dokončen. Jde ale o uzavřený román, má začátek a konec. 

Změnilo osobní setkání pohled na osobnost a tvorbu Ivana Blatného?

Vůbec ne, setkání jsem mohl předpokládat. Dnes už netuším, co jsem o něm věděl a co jsem se dozvěděl záhy poté. Byl jsem tam v říjnu 1989, v té době navštívila Blatného spousta lidí a někteří z nich dokonce vydali svědectví, které potvrzovalo můj dojem z té návštěvy. Byl to člověk, který žil už dlouhou dobu naprosto odříznutý od reality, neměl nejmenší zájem nechat se realitou přepadat a v podstatě obtěžovat. Navíc jsem ho zažil v období, kdy měl za sebou už operace dvanáctníku, málem umřel a byl to již nemocný starý muž. Na chvíli pookřál díky mé manželce, která tam se mnou jela udělat pár fotografií. Při pohledu na hezkou ženu tedy ještě ožíval, ale já jsem měl nachystaný seznam asi padesáti otázek a doufal jsem, že mi Blatný pomůže vyřešit některé záhady jeho života, což se abslolutně nepotvrdilo. Takže ano, pro mě to setkání mělo význam v rovině emotivní, jinak v podstatě žádný.

Čtenář poznává osobu Blatného skrze paměti ostatních současníku, k doplnění informací slouží také citace z autentických dokumentů, určitou epochu demonstrujete skrze sociologické fenomény. Jak je vůbec možné skloubit všechny tyhle pohledy a typy informací dohromady?

Bylo to pro mě velmi těžké. Umím si představit, že existují géniové, kteří by to udělali levou zadní. Pro mě to znamenalo být dlouhou dobu ve velmi intenzivním styku s textem. Je vyloučeno, aby si člověk pamatoval v jeden okamžik ty nejsubtilnější souvislosti, které se během psaní toho dlouhého textu objevily. To možné není, ale některé podstatnější věci musí mít člověk zasazeny v hlavě a musí se mu nabízet kdykoli píše něco dalšího. Vědomí několika zásadních souvislostí tam tedy musí přetrvávat. Nechtěl jsem román zahltit fakty, vybíral jsem taková fakta, která mají i jistou emotivní hodnotu, nebo v kontextech najednou působí silně emotivně. Já ale říkám, že jsem začínající spisovatel, každá prozaická kniha je pro mě práce na sobě samém, jako na řemeslníkovi. Možná Lion Feuchtwanger nebo Stefan Zweig by to sfoukli jako svíčku, ale pro mě to byla obrovská práce.

Nestačí k tomu, aby čtenář pronikl do duše autora samotná jeho poezie?

Jistě a já to mohu dokumentovat sám na sobě. Dvakrát v životě se mi stalo to, co si myslím, dokáže jen pozie. Když si člověk přečte několik básní nebo knihu od jednoho autora a má dojem, že ho zná celý život. To se mi stalo s Blatným a s Wernischem. S Blatným jsme přátelství navázat nemohli, ale s Wernischem se znám od roku 1987 a trvalo přirozeně, díky generačnímu rozdílu, dlouhé roky, než se z nás stali přátelé. Až od okamžiku, když jsem si přečetl první dvě knížky, jsem měl pocit, že toho člověka intuitivně znám. To přesně poezie dokáže. Ale jsou to momenty, které jsou tak zřídkavé, že se podobají až téměř zázraku.

Vy sám jste také básníkem. Stál právě Ivan Blatný na počátku vaší motivace a inspirace k psaní básní?

Ne, nestál. Na počátku této motivace stál Zdeněk Foltýn, což byl můj spolužák na vojenském gymnáziu, který pravidelně propadal z několika předmětů, a proto nás velmi udivil, když na jedné velmi nudné hodině ruského jazyka napsal báseň. Do dnes si pamatuji, že tam bylo dvojverší “na konci ulice vlaje prapor a za okny kvete hrachor”. Táhlo mi na osmnáct let a vlastně mě hlavně šokovalo, jaký měla jeho báseň úspěch v chlapeckém kolektivu. Ještě o přestávce jsem napsal velmi vulgární parodii na Sněhurku a sedm trpaslíků, čímž jsem odsunul text Zdeňka Foltýna hluboko do zapomnění. Na vysoké škole jsem během přednášek vyráběl buď křížovky anebo psal básnické texty. Vlastně až u Naděje s bukovými křídly Jana Skácela, kterého vlastně jinak nemám moc rád, jsem si uvědomil, že básně nejsou zapisování pocitů, ale že to je vytváření nové reality světa. Setkání s Melancholickými procházkami mě pak velmi zasáhlo. V té době tady žádná taková poezie nevycházela, to mělo velkou sílu.

Máte se po vydání románu chuť vrátit zpět k poezii?

Ono to není jenom o chuti. Prózu můžete přinutit. Poezii přinutit nemůžete. To je jako holka, která si s Vámi hraje a nejlépe reaguje na předstíraný nezájem. Poslední čtyři roky pro mě znamenaly velmi intenzivní práci na románu o Blatném, během kterých jsem nepsal žádnou poezii. Nechci říct, že bych byl nadržený na psaní básní, ale vím, že si vymezím před dalším románem, který mám již nachystaný, prostor pro hry s básničkami.

Může nakladatelství bez problémů fungovat i v době tvůrčího zápalu jeho majitele?

Je to možné jen v případě, kdy všechny dětské nemoci jsou už vyléčené a jsou za námi. To je náš případ. Dělám v nakladatelství od roku 1991 a i když se změnil název, zůstávají stejní lidé. Tím pádem to je pro mě snadná managerská činnost.

Jaké místo ve Vašem životě zaujímá psaní?

Bez pochyby velmi důležité. To si uvědomuji zvláště potom, co se ze mě stal muž rodinný. Uvědomuji si, že kdybych neměl tento protipól, tuto druhou dimenzi ve svém životě, že bych vlastně i rodinný život zvládal o trochu hůř. Jsem zvyklý na jiný způsob života, možná i nastavený na jiný způsob života, ale mám skvělou ženu, děti a chci mít i tuto roli. Dělám to s láskou a s potěšením. Ale přesto si uvědomuji, že kdyby tam nebyl tento druhý rozměr, že bych s tím mohl mít existenciální problém. Dělám to proto, že k tomu cítím silné a naléhavé pnutí, ale už to dělám daleko méně proto, aby ostatní věděli, že tento člověk má toto své místo. Daleko víc to potřebuji pro svůj vnitřní soulad, harmonii.