V Hronově, kde se vyskytuji jednou za rok, mám dobrou příležitost sledovat proměny českého maloměsta. Jsou k lepšímu i k horšímu. K lepšímu jsou proměny estetické — už několik let je vydlážděno a architektonicky pojednáno náměstí (efektně, ale ne moc promyšleně, není na něm kouska stínu), obnoven a ke kráse pěstován je park, kde přibylo kombinované hřiště pro děti i dospělé — pro obojí stav jsou tu všelijaká cvičidla, lze na nich cvičit i společně.

Divadelní sály jsou v pořádku, v divadle sice nepříliš účinná, ale přece jen klimatizace. Škola na náměstí má novou fasádu. Nádherné kvetoucí zahrady — ale to není obecní záležitost, spíš výraz smyslu obyvatel pro krásu i užitek z půdy.

Druhý pohled už tak utěšený není: několik malých obchodů na hlavní ulici, ještě vloni v provozu, je letos zavřených, prostředkem města se nepřetržitě sune ještě víc aut než vloni, továrny jsou zavřené dál a k tomu ještě byla zrušena hotelová škola.

Přetíženost hlavní ulice dopravou ukazuje, jak se fenomén maloměsta, rozloženého podél potoka nebo řeky, neslučuje se současností — krajinná situace brání vybudování obchvatu (ono by to nakonec šlo a jednou se to asi stane, jestli to takhle půjde dál, ale kus pěkné krajiny na to padne), okolní malý průmysl, který zvedl úroveň chudého kraje a který v době industrializace tak šikovně dovedl využít vodního toku, přestal být potřeba, ale nic jiného místo něj není. Turistický ruch? — jistě, ale přece se nemůžeme všichni pořád jen rekreovat.