V listopadu budeme bilancovat dvacet pět let od převratu v roce 1989. Když na to myslím, cítím, že pro mě je atmosféra těch dní a po nich následujících let stále součástí aktuálně žité reality — ale má nejmladší dcera, která se narodila v roce 1989, už přece žije docela jiný obraz světa, vstupuje do dospělého života, v němž musí se uživit, uplatnit a i jinak obstát. Pochopitelně mě napadá srovnání mezi její situací v tomto věku a tím, jak jsem na tom byla já.

Tak například: Mně bylo dvacet pět let v roce 1980, už jsem měla tři děti, žila jsem na venkově, s oficiální kulturou jsem neměla vůbec nic společného a byla jsem chudá jak kostelní myš. Kupodivu — a na to si vzpomínám docela živě — vůbec jsem se nebála budoucnosti. Na druhou stranu jsem si nedělala žádné naděje, už jsem nestála o to, dostat se k divadlu, které jsem tak toužila studovat a proto tak těžce nesla, že mi to kádrováci (už na gymnáziu!) nechtějí dovolit.

Když jsem si uvědomila, že za přístup do toho ráje se musí platit, přestalo se mi to divadlo líbit a ani studium už mi nepřipadalo tak lákavé. Společnost mě zavrhla, tak jsem zavrhla já ji a řekla si, že budu dělat něco, co má v každém případě smysl. Mít děti.

V té době panovala bytová nouze, získat normálně byt ve větším (ale i menším) městě skoro nebylo možné, lidé se všelijak po večerech pachtili na svépomocných stavbách, byly jakési pořadníky, hrozné korupční strašidlo, ale tenhle problém se daleko méně týkal člověka, který byl ochoten jít z města. My jsme tehdy dostali jako služební byt tak fantastickou metternichovskou lesovnu, že se nám o něčem takovém ani nesnilo.

Námi obývaný dům se stal okamžitě místem, kam se sjížděli přátelé a příbuzní, bylo tam tolik pokojů, že klidně dva mohly být vyhrazeny hostům, veliké zahrady, kus pole, sad, les — všechno, co si člověk může přát (a co mi dnes, přiznám se, hrozně chybí, snad proto, že jsem to jednou zažila), jen se pustit do práce. Už jsem napsala, že jsem sice neviděla perspektivu, ale vůbec jsem se jí nebála.

Prostě jsem věřila, že si nějak poradíme, že děti vychováme a uživíme a vypravíme do života. Když nejmladší dorostlo věku, kdy mohlo jít do školky, šla jsem do práce. A teď se omlouvám, že z jistých modelových důvodů vylíčím situaci ne zcela tak, jak byla, zkompiluji několik podobných osudů. Tedy řekněme, že jsem šla pracovat do kravína, který stál naproti hájovně přes pole. A můj muž že byl dřevorubec.

Na moji povahu to byla práce až moc nekvalifikovaná, ale poskytovala nejen obživu, ale všelijaké vedlejší zážitky, kterých by se jinak člověku nedostalo — třeba intimní kontakt s velikými zvířaty, každodenní zážitek cesty přes pole za svítání, fyzický trénink, z něhož nebylo možné se vymluvit.

↗

Život v České republice po roce 2010 je pro zdatné jedince s dobrodružnou povahou určitě zajímavější a nabízí širší perspektivy. Strach v něm však hraje mnohem důležitější roli. Foto Michal Kalasek

Můj muž zase přesně věděl, kde rostou houby, kde žije jaký pták a zvíře, obeznámil se s architekturou stromu a soustavou lesa jako přírodního společenství — a kromě toho jsme oba nahlédli pod pokličku socialistického hospodářství, k němuž jsme měli velmi kritický vztah, seznámili se s lidmi podobného smýšlení (já třeba s veterinářem, on s inženýrem od lesních projektů, oba byli ekologicky smýšlející vzdělanci, jaké by člověk ve městě nepotkal).

Nebudu předstírat, že jsme si toho, o čem tady píšu , bůhvíjak vážili, oba jsme to angažmá pociťovali jako nedobrovolné, zejména já jsem měla ke smíření a vyrovnané mysli daleko, ale něco jsme dělat museli a člověk nechtěl vyčerpávat všechnu svou energii v negativních myšlenkách a postojích.

Když se někdy sejdeme, vzpomínáme na to, jak jsme si večer u kamen s přáteli říkali, že jsme vlastně naprosto v bezpečí, že horší, těžší, hůř placená a méně kvalifikovaná práce už není, i kdybychom si v hájovně zařídili tiskárnu samizdatů, nikam níž už nás srazit nemůžou. A na rodiny s dětmi se také bral jakýsi ohled.

Neměli jsme žádný majetek, žádné nákladné záliby, jen jsme se (hlavně já) divili, že společnost nemá potřebu tak zdatné, zdravé a inteligentní lidi, s takovým potenciálem, jak jsme my, nechat odstavené v nejpodřadnějším koutě své hierarchie.

Ani nás nenapadlo, abychom vyvíjeli jakoukoli občanskou aktivitu, nebyli jsme v ROH (kdo to nepamatuje, to byly socialistické odbory) ani v žádné jiné organizaci, děti nebyly v Pionýru. Dokonce jsme ani nechodili k volbám.Klidně jsme měli tři děti a vůbec jsme nemysleli na to, zda si to takříkajíc „můžeme dovolit“.

Dneska, když na ty časy vzpomínáme, musíme si přiznat, že věta „co nám kdo může udělat, níž spadnout už nelze“ přestala platit na sto procent. Přesně ty dvě práce, které jsme vykonávali — totiž námezdní práce v kravíně a v lese — v podstatě přestaly existovat. Na těžbu dřeva se najímají těžební společnosti a mléčné krávy už se u nás nechovají skoro vůbec. Dnes už takový únik od nároků, s nimiž nesouhlasím, možný není.

Ta idyla nám samozřejmě nevydržela, ale to bylo proto, že jsme byli prostě příliš komplikovaní lidé, než abychom se bez nějakého vědomého filozofického postoje a programu dokázali natrvalo vyrovnat s životní pozicí tak vzdálenou té, na niž jsme se v mládí připravovali. Na takový postoj jsme byli také příliš mladí, těžko jsme mohli uvědoměle všechno opustit, když jsme dosud nic neměli.

Kdyby nám společnost byla lhostejná, nebyli bychom k ní tak kritičtí, až nebylo možné se nijak zapojit. Děti rostly a my (tedy alespoň já) jsme je nechtěli vychovávat v izolaci k ostatním, nepohrdali jsme lidmi, jen režimem. Venkované a nadřízení nám na to po několika letech přišli a přestali jsme se jim líbit, všelijak nás udávali, nadměrně kontrolovali, pomlouvali nás, kde se dalo. Bylo to protivné, ale ani tenkrát, to musím říci se vší důrazností, jsme se nebáli.

Netušili jsme, kdy a jestli přijde změna, ale nebáli jsme se. Tímto jsem se ocitla zhruba v roce 1985, kdy jsme spolu s rozhodnutím najít si přiměřenější práci a méně desperátskou existenci hájovnu opustili. Dalších pět let do roku 1989 vynechám z důvodů rozsahu textu. Vzrostly naděje na změnu a přišel rok 1989.

Když tak přemýšlím o tom, jaké slovo přiřadit k — řekněme — pětiletým periodám těch let po roce 1989, naskakují pojmy jako nadšení, iluze, risk, dobrodružství, angažmá, lehkomyslnost, přecenění sil, omyl, zklamání, rezignace, stabilizace, ale až posledních několik let do té řady vstupuje slovo strach. A to i u mých dnes už dospělých dětí.

Reálný socialismus 80. let 20. století nedržel své obyvatelstvo na uzdě násilím, spíše bych řekla, že pocitem poklidné, ne moc zajímavé jistoty. Život v České republice po roce 2010 je pro zdatné jedince s dobrodružnou povahou, jako jsme byli my v roce 1980, určitě zajímavější a nabízí širší perspektivy. Strach v něm však hraje mnohem důležitější roli.