Co jste dělal a v co jste věřil, když vám bylo dvacet?

Lenka Procházková

V polovině 80. let minulého století uspořádala Lenka Procházková anketu, ve které se ptala několika desítek lidí, jakou radu by dali dvacetiletým, kteří touží po zlepšení poměrů. DR dnes publikuje tehdejší odpověď Ludvíka Vaculíka.

1) Co jsem dělal, když mi bylo dvacet let?

Dvacet let mi bylo v roce 1946, a to bylo v té krátké, sotva tříleté kapitolce poválečného československého života, kdy mladému člověku vypukl ráj myšlenek, zájmů, podniků a plánů. Spadlo vězení národa a zdálo se, že sedlák bude smět sedlačit, obchodník obchodovat, novinář psát, mládež cestovat a dělník rozhodovat o svém podniku. Z toho všeho, pokud si vzpomínám, stačili jenom inženýrci Zikmund a Hanzelka odjet do světa. Ostatnímu byl brzo konec.

Také já jsem se chopil svých svobod, opustil obchodní dráhu a šel toho roku studovat do Prahy politiku. Učení bylo poměrně svobodné: mohl jsem si mezi profesory vybrat marxisty, či nemarxisty. Z touhy snad po novosti, ale hlavně z důvodů citových, jež zahrnují i sociální, vybral jsem si marxismus, od něhož jsem čekal přiblížení socialismu, přičemž jsem se s obavou ohlížel po těch, co si vybrali jiný směr. Daleko víc naděje přede mnou splnily se pak obavy za mnou. Politika, pražská, ztratila se mi z dosahu, raději jsem odešel „do praxe", kde jsem ze svých představ chtěl a mohl prosadit aspoň něco.

Vyskytne se otázka, zda něčeho nelituju. Ano, litoval jsem pořád všeho, co zlého se lidem stalo a co podle mě nebylo správné ani nutné. Ale nelituju, že jsem vstoupil do KSČ, jako nelituju, že v ní už nejsem. Byl jsem v ní tak dlouho a do té míry, pokud jsem mohl uskutečňovat sebe. „Uskutečňovat sebe" to je spolehlivá míra. Ten směr byl v rozvoji a dával určité možnosti mým schopnostem. Cítil jsem sice pořád omezení, ale snášet je považoval jsem za povinnou oběť, užitečnou skromnost a projev svého realismu. Kdybych se proti zřejmému vývoji byl postavil, neprosadil bych se v ničem a zakrněl bych, jako jsem jich viděl mnoho zmarněných a zakrnělých, i bez boje a porážky. Leda že bych byl studoval hudbu, ale kdoví, nebo jazyky, což mě taky baví, ale kdoví? Co s tou mou povahou pak? Komunismus totiž víc než názor je povaha; tu povahu, přesně tu, mají za jiných okolností či jinde také katolíci nebo mohamedáni a jiní nezištní idealisté a nadšenci své věci. Určitě bych dnes byl někdo jiný. Jsem rád, čím jsem. Stal jsem se tím v komunistické straně proti ní. Ale neznáme takové případy z dějin kultu a kultury?

2) Co bych radil dnešním dvacetiletým? Hm.

Je takový tón dneska, že nová generace dostává od nás svět úplně zkažený, v němž všecky dobré příležitosti byly promarněny a všecko je před definitivním krachem. Toto se však říká při každé střídě. Můj otec mi samozřejmě prohrál republiku, on ovšem zase říkal, že jeho otec mu rozbil Rakousko. Je dnes nálada, pochopitelné, brát znovu do otázky každý moment našich dějin a všecko pevné provrtat a podvrátit: vybral nám praotec Čech ten správný Říp? Zdá se, že ne, jelikož se tu hodně krade.

Já si proti tomu myslím, že každá nová generace dostává svět jako nový úkol: je to pro ni zas nový materiál, jenž má zas některé vlastnosti dobré, jiné špatné a je zřejmé, že dosavadní správci už nic nového na něm nepostřehnou. A z mladých vždycky jen několik jedinců tento materiál správně pozná a pak vezme do ruky. Není správné vidět jen tu ztrátu, že pro jakýsi socialismus byla zkažena příroda, lidské vztahy a povaha státu. Je tu i ten zisk, že je o nějakou vědomost víc a o nějaký blud a mýtus míň. Blud o diktujícím předvoji zpropadeně organizovaných lidí a o samočinné nápravě lidí změnou (nominálních) výrobních vztahů. Pověru o moudrosti davů, o spasitelnosti vědy, předsudek, že blb je rovnoprávný s námi, a o přikázání, že stát je nejvyšší. Když toto všecko je rozumem překonáno a mravně odepsáno, zůstává tu... zas celá sociální skutečnost se státem a hospodářstvím, přelévavé pověrečné davy a životy mladých individuí: jako zbrusu nové téma ke studiu a působení. A zase jenom pár lidí tyto řádky jsou tedy pro pár lidí bude mít vůli i schopnost se do svého úkolu pustit. A zas, bohužel, někteří si budou myslet, že se dá svět zlepšit jedním trhem, kdežto jiní budou říkat, že jen po kouskách.

Lidé jako já využili poválečné, a už předválečné, sociální tendence k pokusu o socialismus, a nemělo naději ani smysl vzpírat se jí. Ale co je tak zjevnou sociální tendencí u nás dneska? Mají to dnešní dvacetiletí prostudováno a definováno? Myslím, že mají vlastně víc příležitosti k novému sociálnímu objevu, než jsme měli my, určení už minulým stoletím. K práci na své představě budou zas potřebovat znalosti a trpělivost, ale i psychologii a organizaci, ale i lásku a zdraví. Přijdou-li dnešní dvacetiletí s nějakou moc dobrou myšlenkou, i když já se svých úmyslů a způsobů nevzdávám, možná se s nimi ještě nějak spojím.

Ludvík Vaculík, Praha

    advertisment
    Diskuse
    PM
    February 5, 2011 v 23.6
    Slovo demokracie nepřišlo vůbec na mysl
    a jeho význam pouze náznakem..... předsudek, že blb je rovnoprávný s námi, a o přikázání, že stát je nejvyšší.
    PM
    February 6, 2011 v 10.56
    objasňuje to společenský vývoj po r. 89
    Všeobecně scházel radikálně skeptický postoj, prosazující vůli po ochraně funkční demokracie. Postoj schopný nabídnout a zprostředkovat široké vědomí osidel režimu neoliberálního individualismu.
    Výhrady, které Vaculík sděloval od počátku devadesátých let - národ přeci nemůže žít jenom z prodeje benzínu - zůstaly jenom ojedinělou literární glosou.