Jan Mládek, tak zvaný stínový ministr financí za ČSSD, před časem rýpl do zhruba čtvrtiny našeho lidu úsudkem o živnostnících jakožto parazitech společnosti. Těžko měřit, nakolik je jeho výrok spravedlivý — řekl bych, že tak z třiceti až dvaatřiceti procent, avšak stoprocentně dosvědčuje, že politice chybí poznání praktického života, což v poslední době jsme zvyklí vyčítat vládnoucí formaci, zejména panu Kalouskovi. Mládkova slova vyvolala přehnanou reakci (hrozba žalobou, ta je nyní v módě) svědčící naopak o odtržení praktického života od politiky.

Diskrepance mezi politikou a praktickým životem umožňuje na jedné straně vytvářet přehnané představy o lepší politice, o jejích větších možnostech, a na druhé straně iluze o praktickém životě, o přehnaných možnostech jeho proměny. Objektivní zjištění neexistuje, ale nejpravděpodobnější je výklad, že většina našich problémů, které pokládáme za politické, patrně není v oboru politiky uspokojivě řešitelná, protože nějaké dlouhodobější pozitivní poznání o výkonech politiky nám chybí.

Aby se politika — podobně jako společnost — udržela nad vodou, musí si razit cestu stále ostřejšími výrazy i gesty, ba i rozhodnutími a činy, a nepřipouštět si žádné negativní důsledky svého konání, které ale zákonitě ovlivňují praktický život. Politika není schopna sebereflexe, sebekritiky, při výkonu své moci je nepoučitelná, takže jedinou nadějí na její obrodu je smésti ji důvěryhodnější a průraznější silou iluzí o možnostech a schopnostech politiky. Jinak řečeno chudák zůstane chudákem a bohatec bohatcem a tento stav se bude zhoršovat.

Jan Mládek výrokem o parazitování živnostníků měl na mysli možnost vysokého paušálního odpočtu nákladů z příjmů osob samostatně výdělečně činných, což v některých případech činí až 80 %. Tak vysoké náklady si v daňovém přiznání ze svých příjmů mohou odečítat zejména zemědělci a další řemeslné činnosti, jako jsou všechna stavební řemesla, ale i zlatnictví a klenotnictví, řemesla potravinářská atd., celkem jich je zhruba pětačtyřicet.

Kdo je trochu obeznámen se zemědělstvím, asi chápe, že vzhledem k nejistotě úrody a nikdy nezaručeným výkupním cenám mohou být náklady dokonce vyšší než výnosy. Zemědělství navíc musí být dotováno a otázkou je spíše v určitých případech — například při obhospodařování krajiny, o niž by zemědělství jinak nestálo — výše či oprávněnost dotací vzhledem ke skutečně odvedené práci a užitku.

Živnostníci vždy měli možnost doložit své skutečné náklady účty, nebo využít právě paušálního, procenty stanoveného odpočtu. Ve stavebních řemeslech většinou bývalo výhodnější „shánět paragony“: Byli borci, kteří dokázali do nákladů svého stavebního podnikání zahrnout i vepřové hody, a rok co rok dokládat, že jejich podnikání je v mínusu, a nad vodou se drží jen díky manželce, učitelce. To byli, řečeno s Mládkem, paraziti. S těmi si postupně ministerstvo financí prostřednictvím finančních úřadů dokázalo poradit, a posléze i statistickou metodou vypočítat průměrné skutečné náklady, což pro úzkostlivé živnostníky bylo vstřícné gesto, kdežto obžerným se dostalo jakés takés ohlávky. 60  % až 70% bylo ve stavebních řemeslech výhodné pro opravy a údržbu, nevýhodné pro práce náročné na materiál. Připomeňme okolnost, že naše pojetí „živnostenství“ počítá s tím, že živnostník si musí vytvořit dostatečnou finanční rezervu na důchod i na nemoc, například živnostník nemocenskou dostane až od dvaadvacátého dne nemoci, nemluvě o neplacené dovolené.

Pokud má živnostník zaměstnance, může se dostat do situace — a často v ní je -, že má-li dostát zákonným závazkům a projevit slušnost vůči zaměstnanci, musí omezit své požitky a doufat, že jednou bude lépe a více na něj zbude. Někteří se takto dodoufali k poznání, že jak léta míjela, sil i možností jim ubylo, a oni jsou místo rezerv — no sotva se drží nad vodou jako každý slušný člověk.

Řada živnostníků stavebních řemesel (obkladači, podlaháři, lakýrníci, tesaři) se chytila velkých podniků. Umožnilo jim to zdokonalovat se v řemesle, využívat své profese efektivně a mít větší jistotu, tedy zajištěné kšefty, často včetně materiálu. Naopak při útlumu, v krizi, se takový podnik živnostníků mohl snadno zbavit a kmenové pracovníky si ponechat — díky živnostníkům byla jejich místa stabilnější. To se před několika lety i stalo, ostatně stavební útlum trvá podnes.

Stát na tuto situaci reagoval vstřícně a zvýšil onen paušál uplatnitelných nákladů na 80 %. Uvědomil si, že mnoho živnostníků takto náhle vyvázaných se dostává do situace obtížného, totiž přinejmenším daleko nákladnějšího zajištění své živnosti, což do jisté míry svědčí o „neodtrženosti politiky od praktického života“. Sice tak učinila pravicová vláda, ale jsem přesvědčen o tom, že tak (či nějak podobně) by jednala každá, tedy i levicová vláda, která by upřednostnila poznání praktického života před dogmatem o živnostnících jakožto parazitech.

Osmdesát procent nákladů mohou uplatnit i živnostníci vykonávající kosmetické služby, pedikúru, manikúru či holičství a kadeřnictví. Kromě nájmu za nebytové prostory nic nákladného například na prodlužování nehtů či stříhání vlasů nevidím. V tom má Jan Mládek patrně pravdu, a divím se, proč jsou tyto služby (hlavně pro ženy) tak drahé, já bych se — „pětkou po celé hlavě“ — takhle škubat nedal.

Paušál čtyřicet procent uplatňují například novináři „na volné noze“ nebo překladatelé, a může to být dostatečné, nebo také ne. Záleží na okolnostech: ten, kdo je více v terénu, cestuje do archivů a badatelen a platí si někde (třeba na reportáži) ubytování, utratí rozhodně více, a žádné „krizové“ hledisko (povětšině) stále omezenějších honorářů nikdo nezohledňuje.

Mohl by to být úkol pro Jana Mládka (když už se do tématu pustil), pokud se ze stínového stane ministrem skutečným a pokud se pokusí alespoň poněkud propojit politiku s praktickým životem. Když tohle člověk začne dělat, silná slova mu vyprchají úplně sama, a začne jiné lidi sírnout přímo tím, co dělá.