Jan Mládek, tak zvaný stínový ministr financí za ČSSD, před časem rýpl do zhruba čtvrtiny našeho lidu úsudkem o živnostnících jakožto parazitech společnosti. Těžko měřit, nakolik je jeho výrok spravedlivý — řekl bych, že tak z třiceti až dvaatřiceti procent, avšak stoprocentně dosvědčuje, že politice chybí poznání praktického života, což v poslední době jsme zvyklí vyčítat vládnoucí formaci, zejména panu Kalouskovi. Mládkova slova vyvolala přehnanou reakci (hrozba žalobou, ta je nyní v módě) svědčící naopak o odtržení praktického života od politiky.

Diskrepance mezi politikou a praktickým životem umožňuje na jedné straně vytvářet přehnané představy o lepší politice, o jejích větších možnostech, a na druhé straně iluze o praktickém životě, o přehnaných možnostech jeho proměny. Objektivní zjištění neexistuje, ale nejpravděpodobnější je výklad, že většina našich problémů, které pokládáme za politické, patrně není v oboru politiky uspokojivě řešitelná, protože nějaké dlouhodobější pozitivní poznání o výkonech politiky nám chybí.

Aby se politika — podobně jako společnost — udržela nad vodou, musí si razit cestu stále ostřejšími výrazy i gesty, ba i rozhodnutími a činy, a nepřipouštět si žádné negativní důsledky svého konání, které ale zákonitě ovlivňují praktický život. Politika není schopna sebereflexe, sebekritiky, při výkonu své moci je nepoučitelná, takže jedinou nadějí na její obrodu je smésti ji důvěryhodnější a průraznější silou iluzí o možnostech a schopnostech politiky. Jinak řečeno chudák zůstane chudákem a bohatec bohatcem a tento stav se bude zhoršovat.