Produkce klesá a trh práce je nyní v opravdové krizi — podle nejnovějších čísel Českého statistického úřadu nejen že celkově klesá počet zaměstnanců, ale i růst průměrné mzdy je stále slabší, nyní nominálně jen 1,4 %. Protože ceny rychle stoupají — odpovídající inflace je 3,3 % — reálná kupní síla výdělků se propadá. Podobný pokles o 1,8 % ve srovnatelné časové řadě nenajdeme, museli bychom zapátrat v 90. letech, kdy šlo o tzv. „balíčky ekonomických opatření“ vlády Václava Klause. Nabízí se otázka, zda je pouhou náhodou, že k obdobné situaci dochází opět po hokuspokusech vlády řízené předsedou ODS.

Nabídku vysvětlení, proč ztrácí české mzdy tak rychle tempo, nalezneme v dalších statistických výsledcích. Měsíc staré údaje výběrového šetření pracovních sil ukazují, že občané, vystrašení asociální politikou, se snaží nalézt jistotu obživy v placeném zaměstnání. Rychle stoupá míra ekonomické aktivity — mění se proporce lidí na trhu práce a mimo něj. To samo o sobě by byl nepochybně pozitivní jev, kdyby ekonomika vytvářela dostatek nových pracovních míst. Tak tomu ale není! Spousta lidí se proto dostává do pozice nezaměstnaných. Míra nezaměstnanosti po období stagnace začíná stoupat.

Jak to souvisí se mzdou? Je to normální vztah tržní nabídky a poptávky. Přebytek zboží na trhu nutně vede k poklesu jeho ceny — na trhu práce je směňována pracovní síla a cenou za ní je mzda. Převis nabídky pracovní síly tak vede logicky k zaostávání mezd: odbory nemohou vyjednávat jejich zvýšení za situace, kdy zaměstnavatel zaměstnance příliš nepotřebuje a uvažuje spíše o propouštění.

Toto vše platí jen na úrovni celkových průměrů. Různé části trhu práce se ale mohou vyvíjet různě. Reálně ekonomika, rozuměj ta, kde se něco užitečného produkuje, dopadá většinou špatně. Po stavebnictví, které je v útlumu již několik čtvrtletí, dopadá recese nyní velmi krutě na zaměstnance v pohostinstvích — propouštění i pokles výdělků. (A to ještě nepřišlo další Kalouskovo zvýšení sazby DPH, chtělo by se dodat.) Obchodu se také nedaří, lidé nakupují málo a tržby, na nichž často přímo závisí mzda prodavače, nerostou.

Nejhorší je patrně trend ve většině průmyslových odvětví, protože naše hospodářství je zaměřené převážně tímto směrem — v průmyslu pracuje třetina zaměstnanců. Zatímco ještě vloni nabíraly podniky nové pracovní síly, nyní dochází k jejich odlivu. Také mzdy se zvyšují stále méně a odboroví předáci oznamují, že se při kolektivním vyjednávání soustředí spíše na udržení zaměstnanosti než na růst výdělků.

Některá jiná odvětví však podle statistik rozhodně nestrádají. Z průmyslových odvětví se lépe dařilo výrobě a rozvodu elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu. Růst reálných platů si zajistili zaměstnanci v odvětvích informační a komunikační činnosti, kde dominují mobilní operátoři, dokonce se zvýšil i jejich počet. Nárůst výdělků o 5,4 % najdeme i pod titulkem kulturní, zábavní a rekreační činnosti, pod čímž se skrývají mimo jiné herny a kasina. No a pak tu máme finanční sektor, kde se mzdy v průměru od počátku roku pohybují těsně pod 50 tisíci hrubého, dvojnásobku průměru celého hospodářství.

Pokud se zamyslíme nad společným jmenovatelem těchto odvětví, jde o podniky s monopolním/oligopolním postavením a nadstandardně dobrými vztahy s vládnoucí garniturou. Korupce není pouhý politický kýč, má významný ekonomický rozměr a dopad i do struktury hospodářství.

Dostáváme se zpět na úroveň politiky, která podsekává domácí poptávku. Stále se zuřivě hledají peníze tam, kde nejsou, a ladem ležící se nechávají bez povšimnutí. Nesmyslné zvyšování DPH na základní komodity v protikladu s nízkými majetkovými daněmi; jednostranná orientace pouze na export v nejisté situaci našich zahraničních partnerů; vysoký nedovýběr daní (a tím i neschopnost nastavit všem podnikům rovné, konkurenceschopné podmínky); státní rozpočet sloužící jako penězovod ke spřáteleným firmám; chaotická „sociální“ reforma okrádající potřebné a sloužící jen k zastrašování a šikaně pracujících i nezaměstnaných.

Klíčem je přerozdělování bohatství od střední třídy, ochotné a zvyklé kupovat české zboží, k úzké klice vládních kamarádů s luxusními espézetkami, které však miliardy odvádí do daňových rájů a svou spotřebu realizuje převážně v zahraničí — domácí ekonomiku nijak nepodporují. To jsou hlavní příčiny toho, proč se naše hospodářství dostává stále hlouběji do červených čísel, zatímco sousední země mají kladná. Již nelze pochybovat, že vládní politika a její „nutné a nezbytné reformy“ vážně poškozují českou ekonomiku.

Pokud vládní politici spoléhali na to, že je z toho jako vždy vysekají bankovní „analytici“ a jejich psychologická vysvětlení, jsou asi zklamaní. Jednoznačnost a zdrcující přesvědčivost čísel již dostihla i je a museli s pravdou ven. Češi nenakupují méně proto, že by byly panikáři a nemístně šetřili, jen většina z nich prostě více utrácet nemůže - nemá za co.

Když už selhali i bankovní experti, zbývá pravicovým politikům poslední strategie, jak zabránit tomu, aby je občané fackovali na ulici — masmediální mlha. Spřátelení novináři musí přesvědčit čtenáře, že statistice vlastně nelze rozumět, že mezi čísly a světem, ve kterým žijí, nejsou žádné spojitosti. Tak si např. přečteme na serveru idnes (rozuměj Mladá fronta dnes), že „průměrný obyvatel Česka měl ve třetím čtvrtletí na výplatnici 24 514 korun hrubého“. Kdo z vás proboha zná "průměrného obyvatele Česka"? A jak může novinář vědět s jistotou, že tenhle průměrný obyvatel má výplatnici? Co když je to žena v domácnosti? Nebo - nemůže být průměrným obyvatelem živnostník či důchodce?

Statistika pochopitelně nehledala žádného průměrného obyvatele a neptala se ho na jeho výplatnici. Ono číslo je aritmetický průměr z mezd všech zaměstnanců, což jsou velmi různé částky — od minimální mzdy 8 tisíc korun až po desítky milionů u vyvolených manažerů. Statistici sami upozorňují, že na průměr dosáhne jen třetina zaměstnanců a zbylé dvě třetiny jsou pod ním. Blábol o průměrném obyvateli všechny tyto nesouměřitelnosti zakrývá a je možné tvářit se, že se mají všichni tak nějak stejně.

Dalším nesmyslem v tom samém článku je porovnávání dvou nestejných období roku, jara a léta: přitom ve třetím čtvrtletí se obvykle nevyplácejí žádné nadstandardní složky platu, zatímco ve druhém bývají vypláceny prémie. Matematický úzus srovnávat vždy se stejným obdobím předchozího roku má své opodstatnění — to ovšem novináře z MFD nezajímá. Ostatně když už ani na ministerstvu vnitra neumějí spočítat průměr, proč by měli brát matematiku vážně v pravicovém tisku. Možná se dočkáme toho, že celá varovná statistika bude vydávána jen za takovou srandovní „recesi“. Hodinky jako holínky, obojí se natahuje.

Ovšem i v koncernu Právo/Novinky umí pěkně zpracovat statistické přehledy a vybrat vhodné číslo, aby rozptýlili blbou náladu. 3. prosince jsme se tak hned v titulku dozvěděli, že nás „Čechy ohrožuje chudoba nejméně ze všech obyvatel EU“. Většinu osamělých matek s dětmi, kterých se tato hrozba týká nejvíce, jistě zahřeje u srdce, že jich je procentuálně méně než třeba v Portugalsku, a s písní na rtech budou nyní radostně očekávat příchod exekutora. A naše vláda si s úlevou odfoukne: pouhých 15 %? Pcha, ještě máme co dohánět!