Mojmír Hampl ve středečním rozhovoru pro Reuters uvedl, že podniky a domácnosti by neměly šetřit. Že vláda je jediná, kdo má k šetření racionální důvod. Sentiment se prý vzdálil od fundamentů, proto se máme špatně.

Pan Hampl uvádí, že neví, odkud ten špatný sentiment vane. Já myslím, že ví, ale bojí se to říct nahlas. Je totiž docela normální, že se začne šířit blbá nálada, když vláda z čistého nebe začne hrozit bankrotem a seškrtáním všech veřejných služeb ve chvíli, kdy se země vyplahočila z největší recese ve své historii a roste jen v desetinách procent.

Česko prý nepotřebuje nestandardní kroky, nýbrž lepší sentiment. Pan Hampl ovšem neuvádí, jak by se měl sentiment v ekonomice zlepšit. Mě osobně kromě nestandardních fiskálních nebo měnových intervencí napadá jen hromadné rozdávání amfetaminů na ulici. Ale to by bylo samo o sobě trošku nestandardní.

Domácnostem a podnikům nikdo nepovelí jako větru a dešti, aby rozbily prasátka a rozešly se do obchoďáků, či si půjčily peníze a investovaly. Nikdo jim jednoduše nevysvětlí, že jestliže budeme všichni šetřit, ušetříme méně, než kdybychom se nesnažili šetřit vůbec. Že kdyby všichni utráceli o něco více, všichni dluhy lépe splatí, protože si jich víc najde práci a země bude fungovat v plné zaměstnanosti.

Bojovat proti té opravdové krizi

Místo toho, aby se vláda snažila bojovat proti krizi, která v České republice není (dluhová), měla by se soustředit na tu, která tu očividně je (hospodářská). Dokud česká vláda nevystoupí s programem na podporu růstu a protikrizovými opatřeními, lepšího sentimentu se nedočkáme. Budou se divit, ale zlepšila by se tím i dluhová situace.

Je přirozené, že Česko v tom nemůže jít samo, že přístup ke krizi se musí změnit na evropské úrovni. Tedy alespoň ve státech, které dluhovou krizí netrpí a kde naopak nulové či záporné úrokové sazby křičí do světa, aby fiskální konsolidaci provedly šetrněji a dlouhodoběji.

Zároveň by ale pomohlo, kdyby Nečasova vláda nebyla papežštější než papež a nesnažila se sebebičující morálkou uvalit na českou společnost horší tresty, než kterými trpí země s opravdovými problémy.

Všem už je víceméně jasné, že dluhy se staly jen de facto záminkou k expresnímu prosazení pravicové politiky, potažmo k destrukci sociálního státu. Vládní koalice se ale dostává do situace, kdy krize začíná škodit i jejímu voličskému jádru. Proto by mohla ubrat.

Ortodoxie za každou cenu

Měnové autority pak musí v této výjimečné situaci fiskálnímu odlehčení vyšlapat cestu, aby mohlo dojít k hospodářskému oživení. Podobně jako Fed kvantitativním uvolňováním nebo ECB svými přímými peněžními transakcemi. A to přesto, že by to znamenalo zvýšení inflačního tlaku.

Nenormálnost podobných intervencí podle Mojmíra Hampla ještě vzdálí sentiment od fundamentů. Odmítá tedy, že by onen vzdálený sentiment měl být nenormální. Napravit jej nestandardními kroky tedy nepřipadá v úvahu.

„To prostě není vůbec v souladu s mým uvažováním,“ pravil pan Hampl. To je ale právě ten problém, Mojmíre. To je přesně ten problém.