Ke klasické výzbroji pravice patří spoléhání se na „tržní síly“ a odpor k přerozdělování, které je údajně doménou levice a které „bere těm úspěšným a pilným a dává líným nemakačenkům.“ Když se ovšem podíváme na vývoj od devadesátých let po žhavou současnost, zjistíme přesný opak: nikdo totiž nepřerozdělil národní bohatství tak sofistikovaně, jako právě pravice. Trh slouží jako oficiální zdůvodnění, ale málokdo už se ptá, co ten trh — který se během současné krize hlavně v souvislosti s finančním sektorem málem píše s velkým T, jako nějaké božstvo — vlastně je a jak funguje.

Velmi silný příkladem takové mohutné redistribuce je koneckonců celá transformace — počínaje kupónovou privatizací a konče vstupem nadnárodních koncernů (lákaných investičními pobídkami placenými z našich daní). Právě zde se ukázalo, že pokud se nebere v úvahu institucionální zakotvení a elity se řídí učebnicovými grafy, co všechno to může napáchat. Trh je obecně zprostředkující mechanismus poptávky a nabídky. Ale: abychom mohli provést analýzu, tak je potřeba jít mnohem více hloubky a ptát se: jaké subjekty jsou na straně poptávky a nabídky? Jaká je jejich koncentrace? Jaká je dynamika vztahů (dominuje poptávka, či nabídka, jak na sebe reagují)? Jaké je institucionální prostředí (tvorba zákonů, jejich vymáhání, regulace)? Jak jsou informování účastníci trhu (málokdy obě dvě strany stejně, pro většinu trhů je charakteristická dosti silná informační asymetrie). Jaké je propojení účastníků trhu s politickou sféru (lobbying, korupce, tvorba zákonů „na míru“)? Obecné plky o tom, že Trh rozhodne (jako když se z Božích výšin snese deux ex machina) slouží jen k zakrytí pravého stavu věcí, k dominanci určitých účastníků nad jinými i k tomu, že případná „pravidla“ hry nejsou ani náhodou neutrální a čím dál častěji jsou tvořena takříkajíc na zakázku.

Pravice redistribuje skrytě, narozdíl od reformistické levice, která hovoří o tom, že selhání trhu je třeba napravit (ale málokdy jde do hloubky struktury daného trhu, nemluvě o tom, jak se vlastně vytvořila a jaký vliv má např. zahraniční ekonomické prostředí, nemluvě o povaze celého (!) systému). Pravice redistribuje a vytváří si tak pevné klientelistické sítě, které už Českou republiku obepnuly jako pavouk mouchu. Vše maskuje jinými cíli: zaváděním tržní ekonomiky (vzpomeňme na zhasnutí světel a na slavný výrok o tom, že nejsou špinavé peníze). To zcela odpovídá neoliberální víře (nic jiného to není), že volný trh se nastaví tak nějak sám a zdroje se samy od sebe přemístí správným způsobem. Že se „správným způsobem“ bezesporu přemístí k tomu, kdo má více informací a známostí, o tom už se cudně pomlčí.

V současnosti se provádí obrovská redistribuce a to s krycím názvem operace „fiskální konsolidace.“

První redistribuce je poměrně patrná, nicméně velmi rafinovaná. Týká se — mnou často zmiňovaného — vydlabávání veřejného sektoru a jeho privatizace. Nejedná se ale převážně o ad hoc akce, ale o zajištění pevné legislativní podpory, kterou bude nelehké odstranit. Typickým příkladem je tzv. II. pilíř penzijní „reformy“, případně reformy zdravotnictví. Tyto kroky jsou takového charakteru, že levice v příštím období — pokud bude chtít zůstat levicí — bude muset oprášit slovo znárodnění.

Druhá redistribuce už není tak viditelná. Týká se dopadů „fiskální konsolidace“ a la Kalousek, která nemůže vést k ničemu jinému než je zvyšování podílu dluhu na HDP. I když to na první pohled tak nevypadá, pravici se podařilo vytvořit ideální perpetum mobile: růst dluhu si vyžádá další škrty — další části veřejného sektoru s touto argumentací předáme vybraným částem soukromé sféry a zajistíme si tak a) rentu do dalšího období b) financování volební kampaně c) obojí — další růst dluhu budeme krýt vydáváním dalších dluhopisů — finanční trhy a ratingové agentury naši „zodpovědnou“ škrtací politiku, při které si taky přijdou na své, ocení vysokým ratingem, kterým budeme své oponenty mlátit po hlavě, případně opět získáme od lobby finančních spekulantů cenu Ministr roku.

Bohatým skupinám nabídneme koupi českého veřejného dluhu. Ty části obyvatelstva, které již dnes neplatí žádné daně a hromadně přesídlují do daňových rájů, se mohou těšit na úroky, na které se jim bude skládat zbytek (chudšího) obyvatelstva. Jako věřitelé se v případě koncentrace dluhopisů u několika osob či firem stávají i mocenskou pákou.

Pravice si touto „skrytou“ redistribucí, kterou vydává za zcela přirozenou (tržní), zajišťuje finanční a mocenské zázemí dost silné na časy, kdy by přeci jen nemusela vyhrát volby.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.