Chvála práce bez Písně práce
Jiří VyleťalV kapitalismu je odměna lidí práce silně podhodnocena ve prospěch vysokých výdělků manažerů — to je jedna z hlavních příčin současné krize. Změnit způsob odměňování práce je možná nejdůležitějším úkolem při vytváření lepší budoucnosti.
Aniž by se člověk pouštěl do ekonomických propočtů s cílem najít srozumitelný vztah mezi prací a jejím ohodnocením, tuší, že spravedlnost je to poslední, s čím by se v této oblasti mohl setkat. Výše odměny za práci se totiž neřídí její užitečností a namáhavostí, ale mocí, jíž disponují ti, kteří o odměně rozhodují.
Ještě na počátku 80. let minulého století se pohyboval plat šéfů větších podniků kolem čtyřicetinásobku platu řadového zaměstnance. Jeden by řekl, taková nestydatost, co asi takový člověk s tolika penězi může dělat, copak může někdo pracovat čtyřicetinásobně více než někdo jiný? Cožpak může být nějaká práce čtyřicetkrát důležitější než práce jiná, když za předpokladu, že se nedělají zbytečnosti, je každá práce stejně potřeba? A proč vlastně není ta šéfovská dřina třeba jen šestadvacetkrát cennější, anebo — světe div se! - jenom polovinou ceny práce údržbáře v kotelně?
Osmdesátá léta jsou už dávno za námi a skandální (z dobového pohledu) výše tehdejších manažerských platů také. Top manažeři dnešních velkých podniků si přijdou na 900 násobek platu řadových zaměstnanců. Ano, rozumíme dobře: jestliže si dívka u přepážky nadnárodní banky přijde na 10 000 korun při vší námaze, kterou s sebou nese jednání s klienty a riziko omylu, její nejvyšší šéf za tutéž pracovní dobu obdrží 9 000 000 korun.
Netřeba dlouhého přemýšlení, abychom došli k závěru, že nesouměřitelnost takové velikosti musí rozvrátit každý hospodářský řád.
Jakou cenu má kilogram jablek
Jednoho zářijového dne přišla má manželka domů s kilogramem jablek. Sotva odložila tašku vyhrkla: „Ty jabka jsou pěkně drahý. Kilo třicet pět korun!“ S účastí a shovívavostí milující osoby a citem pro situaci jsem přitakal a v duchu začal počítat.
Jen bych se chtěl zeptat, zda si je autor jistý, že i živnostníkovi zbyde z 50 tis. pouze 25. Mám pocit, že konkrétně mně třeba v režimu OSVČ zůstalo za loňský rok za nehty výrazně víc. Vždyť jen nákladový paušál je 60%?
samozřejmě, že odchylky existují. Záleží na tom, kolik si kdo platí sociální a zdravotní pojištění, jaké má náklady, co si může dělat doma a na co si musí pronajmout prostory apod. To však Vy jistě dobře víte. Já jsem také OSVČ a můj čistý výdělek je kolem 1/4 až 1/3 vyfakturované částky. 1/2 odpovídá asi tak průměru. Stejné relace jsou např. i v Rakousku. Hlavní problém je prostě v tom, že jsou to obyčejní lidé, jichž je nejvíce, kdo udržuje hospodářský kolotoč v chodu. Pokud si oni nemohou něco nechat udělat či koupit od stejně obyčejných lidí, protože jejich výplata jim stačí sotva na holé přežití, celý kolotoč se zastaví. Nemůže-li si běžný člověk koupit mixér, na co mixéry vyrábět? Žádný boháč si nekoupí 130 mixérů, ale zase jenom jeden jako každý jiný. Proto také ten nesmyslný nadbytek zboží. Leckde v Evropě už to řeší lokálními měnami a směnou v naturáliích. U nás na vesnicích se lidé znovu učí uspokojovat svoje potřeby bez peněz. Všude vidět kárky se dřevem, lidé se vrací ke králíkům, obnovují se studny apod. Jinak by lidé v regionech jako je např. Jesenicko ani přežít nemohli. Na jednu stranu je to dobře, že se znovu učíme využívat přirozené zdroje. Protože je to však z nouze, a nikoliv z pravdivého poznání, zase se s tím praští ve chvíli, kdy do regionu vtrhne nějaký investor a všechny zaměstná v nějakém úděsném Disneylandu, který jim z jejich třeba dosud krásné přírody udělá. Chce to zkrátka společnost, která je postavená na jiných hodnotách než je sobectví a egoismus.
Dobrou noc.
Jiří Vyleťal
A jako křesťan mám silnou tendenci souhlasit se závěrem Vaší odpovědi. Pouze se pragmaticky (a taky jako křesťan) domnívám, že egoismus je vlastnost, která úplně nevymizí, takže považuji za lepší s ní počítat a hledat možnosti, jak ji využít a nezneužít.
Předpokládám totiž, že lepší svět pro většinu bude lepší i pro mne.