Češi stráví v práci víc hodin než Němci; nejméně hodin v EU pracují Nizozemci; pracovní týden v Evropě se zkracuje. Tyto a podobné titulky doprovázejí už několik let pravidelné letní vydání zprávy Eurostatu, kde se porovnává, kolik hodin tráví průměrní pracující v jednotlivých zemích EU týdně v zaměstnání.

Rovněž každý rok přitom současně experti na pracovní trhy varují: danou statistiku nelze číst tak, že by se pracovalo méně. Předně, za snižováním stojí z velké části nárůst počtu částečných úvazků, a to zejména žen při či po mateřské a také lidí v důchodovém věku. Tyto osoby dříve ve statistikách chyběly.

Dále statistika leckdy ne dokonale zohledňuje neoficiální, leč přesto prováděnou práci mimo pracovní dobu, jako jsou přípravy, plánování, dohled či koordinace dílčích úkonů. A konečně se zde s velkým rozptylem přesnosti odráží pracovní vytížení samostatně výdělečných osob nebo osob pracujících nějakou měrou v šedé ekonomice.

„Klasičtí zaměstnanci na plný úvazek tráví v práci více méně stejnou dobu, jako trávili v osmdesátých letech,“ konstatuje ve své analýze tým Sergia Torrejóna Péreze, který mapoval trendy práce v letech 1980 až 2022 pro Evropskou komisi.

Téma pracovního vytížení Evropanů se dá rozebírat z řady pohledů: z hlediska konkurenceschopnosti s pracovní silou na jiných kontinentech, z hlediska produktivity práce, z hlediska ocenění nebo například z hlediska negativních dopadů zvýšené pracovní zátěže na vztahy a zdraví. Experti na analýzu trendů v práci radí vše vnímat jako propojené nádoby.

V České republice by měla kupříkladu panovat na evropské poměry nadprůměrná pracovní zátěž — podle Eurostatu v průměru 37,8 hodiny týdně. V zemi je přitom po postcovidovém nárůstu titulárně už dva miliony osob samostatně výdělečně činných, u nichž je přesné vykazovaní odpracované doby obtížné. Nejméně statisíce z nich navíc fungují v rámci různých variant švarcsystému.

Velkým tématem posledních let jsou u nás dále nucené přesčasy v některých povoláních, zejména u lékařů. Novela zákoníku práce z podzimu 2023, která zdvojnásobila limit dobrovolných přesčasových hodin ze 416 na 832 ročně, vyvolala svého času masový protest a hrozbu omezení provozu nemocnic. Sněmovna a Senát nakonec novelu zrušily a vrátily původní stav, ale spory přetrvávají. Lékařské odbory v roce 2024 znovu vyzvaly lékaře k vypovídání přesčasových dohod, protože sliby o zlepšení platových a pracovních podmínek nebyly dle jejich vyjádření dostatečně naplněny.

Na růzých úrovních se nadto řeší i šířící se syndrom vyhoření a další důsledky různých forem chronického přepracovávání. V rámci zemí OECD přitom patříme ke státům, kde dá největší práci dostat se prací z chudoby.

Mluvčí zaměstnavatelů tlačí stále nejvíce na další liberalizaci pracovního práva a usnadnění práce na dílčí úvazky. Právě v jejich podílu na celkové sumě práce za západní Evropou skutečně dosud zaostáváme. Zatímco u nás pracuje na zkrácený úvazek jen kolem pěti procent zaměstnanců, v EU je to v průměru sedmnáct procent. V Nizozemsku, Rakousku, Německu, Belgii nebo Dánsku pracuje potom na částečný úvazek více než pětina zaměstnaných osob.

Částečné vysvětlení vyplývá ze silné orientace české ekonomiky na průmysl, dopravu nebo stavebnictví, kde jsou klasické směny a plné úvazky normou. Ekonom Michal Skořepa dále k tématu uvedl: „Jako klíčový důvod zaostávání Česka vidím to, že česká ekonomika je do značné míry v subdodavatelské pozici a v zahraničním vlastnictví. To spolu se slabými odbory vede k poměrně nízké mzdové úrovni.“

Pilní Řekové

Při čtení v řečeném kontextu nabízejí pojednávané soubory dat i mnohé cenné informace. Například údaj z Eurostatu 2024, že nejdelší „pracovní týden“ — celkově 39,8 — mají Řekové, dle novinářky Leny Kyriakidiové z deníku Efsyn hezky podemílá argument „šířený v narativu věřitelského bloku v minulé dekádě, totiž že Řekové jsou ‚líní‘ a ‚žijí si nad poměry‘“.

V Řecku též podle dat Eurostatu 2023 téměř třetina dotázaných pracovníku uvedla, že pravidelně pracují i o víkendu. Výsledky nového vnitrořeckého průzkumu Všeobecné konfederace řeckých pracujících (GSEE) přitom ukazují, že neformální a nepravidelné pracovní rozvrhy ovlivňují život Řeků také negativně. Nadměrná zátěž a nejistota zvyšují stres, podepisují se na fyzickém i psychickém zdraví, negativně ovlivňují rodinný život zaměstnanců a podobně.

Podle litevského serveru Delfi jsou také v Litvě problémy s přesčasy stále běžné a Státní inspekce práce (SLI) a Komise pro pracovní spory řeší tisíce případů týkajících se nespravedlivého odměňování za přesčasy. Často zasahují i odborové svazy, jejichž úkolem je tyto spory řešit a zajistit, aby zaměstnanci znali svá práva.

Litevský zákoník práce stanoví, že přesčasy musí být založeny na příkazu zaměstnavatele a písemném souhlasu zaměstnance. Zaměstnancům musí být za přesčasy taktéž vyplácena zvýšená mzda: nejméně jedenapůlnásobek hodinové mzdy při běžných přesčasech a dvaapůlnásobek za přesčasy o svátcích.

Celoevropsky zajímavé je také již zmiňované rozdělení počtu odpracované doby dle odvětví: nejvíce oficiálně vykázaných hodin odpracují lidé v zemědělském sektoru s průměrem 41 hodin týdně. Následují horníci a stavební dělníci. „Nejkratší“ pracovní týden v uvedeném kontextu mají pracovníci v domácnosti, školství, kultuře nebo v oblasti sociální péče.

Čtyřdenní pracovní týden?

V debatách o budoucností práce a pracovní doby se často skloňuje také otázka oficiálního zkrácení pracovního týdne na čtyři dny. To v minulosti testovali už ve Francii, Belgii či Španělsku. Mnoho firem experiment přetavilo do standardu a těší se spokojenosti zaměstnanců. Pozitiva čtyřdenního pracovního týdne však stále zastiňuje účel jeho zavádění — který se zejména v manažerském prostředí omezuje na zvýšenou produktivitu. Zlepšování pohody a zdraví zaměstnanců se musí odrážet v zachování, ba dokonce zvyšování výkonnosti.

Jak trefně glosuje politička a publicistka Natalie Benettová: „Takto pojaté zkracování pracovní doby vypadá poněkud méně idylicky a evokuje spíše ideologii hyperefektivního, workoholického stachanovství než přívětivější a uvolněnější pracovní prostředí spojené s přátelstvím, vzájemnou podporou a drby v kuchyňce.“

S odlišnou motivací nyní spouští pilotní program polské ministerstvo práce. V rámci projektu by vybraní polští zaměstnanci mohli za stejnou mzdu pracovat jen šest hodin denně nebo mít třídenní víkend. Ministryně práce Agnieszka Dziemianowiczová-Bąková věří, že projekt pomůže zmírnit dopady demografické krize. Hlavním cílem má být podpora Poláků k zakládání rodin a prodloužení profesní aktivity. Ministerstvo argumentuje také tím, že Polsko je jedním ze států, kde lidé tráví v práci nejvíce času — v průměru 38,9 hodiny týdně.

Některé z nedávných průzkumů přitom ukazují, že i mladší Češi — zástupci mileniálů a generace Z — se staví k otázce práce jinak než dřívější generace. Například z výzkumu společnosti Deloitte vyplývá, že mladí Češi již nespatřují úspěch pouze ve stoupání po korporátním žebříčku. Stále více vyhledávají práci, která jim přináší pocit smyslu, podporuje rovnováhu mezi osobním životem a kariérou a umožňuje se dále rozvíjet. Nejmladší pracující také přikládají mnohem větší důležitost tématům, jako jsou rostoucí životní náklady, sexuální obtěžování nebo duševní zdraví.