Vládní návrh takzvané flexibilní novely zákoníku práce překvapivě obsahuje i rozvolnění zákazu dětské práce. Podle novely má být výkon závislé práce v pracovněprávním vztahu nově umožněn též mladistvým, kteří neukončili povinnou školní docházku, a to už od čtrnácti let. Návrh na rozvolnění zákazu dětské práce bez jakéhokoliv povšimnutí či zájmu prošel na začátku prosince loňského roku prvním čtením v Poslanecké sněmovně. V minulém týdnu pak sněmovní Výbor pro sociální politiku svým usnesením doporučil Poslanecké sněmovně, aby s návrhem vyslovila souhlas.

Jurečka to „prostě chtěl“

Položila si vůbec vláda v souladu s vlastními legislativními pravidly, podle nichž má příprava každého nového právního předpisu být založena na „nezbytnosti změny právního stavu“, otázku, zda je prolomení zákazu dětské práce skutečně nezbytné? Existuje nějaká společenská potřeba nebo alespoň poptávka po takovéto změně? Jde-li přitom o změnu úpravy pracovněprávních vztahů, lze se jistě rozumně domnívat, že přednostním východiskem pro takovou změnu by nejspíše měly být podněty sociálních partnerů.

Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) i proto již dříve uvedlo, že flexibilní novela zákoníku práce byla sestavena „na základě podnětů od zaměstnavatelů, zaměstnanců, politických stran a expertů“. Podnětů mělo být celkem asi sto dvacet a „zařazeny byly ty, po kterých byla největší poptávka“.

Mezi podněty byly kromě samotné pracovněprávní způsobilosti mladistvých od čtrnácti let bez ukončené povinné školní docházky též další podněty týkající se závislé práce mladistvých, které se nakonec do návrhu novely nedostaly.

Podle těchto dalších podnětů mělo dojít ke zkrácení odpočinku mladistvých mezi směnami, průlomu do dosavadního absolutního zákazu zaměstnávat mladistvé prací přesčas, rozšíření maximálního přípustného rozsahu noční práce mladistvých a dále i k umožnění s nimi sjednávat dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty a za ztrátu svěřených věcí. Jde o změny, jež by bez nadsázky představovaly bezprecedentní zásah do pracovněprávní ochrany mladistvých zaměstnanců.

Žádný z uvedených podnětů ovšem z poptávky sociálních partnerů nevzešel. Zástupci zaměstnavatelů dokonce pracovněprávní způsobilost mladistvých od čtrnácti let odmítli jako „odporující dosavadní ochraně dětí, podpoře jejich zdárného vývoje, výchovy a vzdělávání, včetně omezení kolize s povinnou školní docházkou“. Návrh na rozvolnění zákazu dětské práce pak z pochopitelných důvodů nedošel velkého ohlasu ani u zástupců zaměstnanců.

Odkud se tedy podněty týkající se závislé práce mladistvých vzaly? Dle vyjádření MPSV „byly uplatněny v rámci interního sběru podnětů, v rámci MPSV“. Původcem je tedy přímo MPSV. Ministr Marian Jurečka (KDU-ČSL) totiž učinil z dětské práce, jak dokonce sám uvádí, své „osobní téma“.

Při projednávání návrhu v rámci Legislativní rady vlády ostatně profesor Petr Hůrka, přední český odborník na pracovní právo, příznačně uvedl, že v novele „je spousta takových věcí, které nedávají úplně smysl, a že je prostě někdo chtěl, tak se do té novely de facto daly“.

A pro Jurečkovo přání bylo pak nutné už jen nalézt odůvodnění. MPSV přišlo jednak s odůvodněním ekonomickým, jednak s odůvodněním ryze ideologickým.

Vyfabrikované ekonomické odůvodnění spočívající v tom, že prostřednictvím mladistvých zaměstnanců mají zaměstnavatelé vykrývat nedostatek pracovních sil o hlavních prázdninách, se zcela rozpadlo s ohledem na postoj sociálních partnerů, a to předně právě zaměstnavatelů. Dle zástupců zaměstnavatelů, které by údajný nedostatek pracovních sil měl sužovat nejvíce, „umožnění dětské práce“ situaci na trhu jednoduše nevyřeší.

Dle ideologického odůvodnění má být účelem závislé práce dětí „jejich postupné a plynulé přivykání na širší socializaci a pracovní režim, učení se hodnoty peněz, lidské práce a hodnoty věcí“. Jak ovšem zdůraznil Petr Hůrka, „je spousta aktivit, kde by společnost měla děti seznamovat se životem, s prací; jiným způsobem než tím, že je hodí do toho vztahu jako takového“, do pracovněprávního vztahu, v němž se zaměstnanec — nejen ten mladistvý — prodává a vydává se napospas zaměstnavateli.

O sto padesát let zpátky

Nestačí však pouhá nezbytnost změny právního stavu. Podle Legislativních pravidel vlády dále platí, že „přípravě každého právního předpisu musí předcházet podrobná analýza právního a skutkového stavu“.

Podle slov profesorky Kristiny Koldinské, která působí na katedře pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy, nestaví návrh na rozvolnění zákazu dětské práce ne „jakýchkoliv podkladech“.

„Nemáme na to studie. To jenom někde někdo řekl, že prostě chceme dovychovat děti. Když to nezvládli rodiče, tak je teda naučíme, jak se má pracovat a jak je chleba o dvou kůrkách. Nevím, jestli tohle je správný postup. Zasahujeme tady do ochrany, kterou jsme si budovali sto padesát let,“ uvedla Koldinská při projednávání návrhu na Legislativní radě vlády.

Koldinská se dále dotázala, které rodiny a kteří rodiče by této nové možnosti vůbec využívali? A vzápětí i odpověděla, že „v drtivé většině případů by to byli chudší lidé, kteří by posílali své děti, aby si přivydělaly“. Podle Koldinské bychom však „s lidmi, kteří jsou v situaci sociálního vyloučení, měli zacházet úplně jinak, než je učit pracovat tímhle způsobem už od čtrnácti let“.

Napříč resorty

MPSV nicméně uvedlo, že úprava pracovněprávní způsobilosti mladistvých od čtrnácti let byla diskutována „na meziresortní úrovni“. Rozsáhle se prý diskutovalo s Ministerstvem spravedlnosti a rovněž i s Ministerstvem zdravotnictví. Předložená právní úprava je proto kompromisním řešením, na kterém se tyto resorty vzájemně shodly. Úprava byla podle MPSV také diskutována s ministerstvem školství, které „ji uvítalo“.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) v reakci na žádost o poskytnutí informací uvedlo, že zástupce MŠMT se účastnil ústního jednání k vypořádání připomínek uplatněných ze strany MŠMT, přičemž v rámci diskuse tento zástupce „mohl vyslovit“ stanovisko, že MŠMT úpravu vítá. Ministerstvo si tedy zřejmě není jisto svým vlastním stanoviskem. Sdělilo zároveň, že „[ž]ádné písemné záznamy ke schůzce ani jiné související materiály […] povinný subjekt neeviduje“.

Ministerstvo spravedlnosti pak na žádost o poskytnutí informací uvedlo, že se na definování samotného věcného zadání dotazované novely „nepodílelo“. Údajné rozsáhlé diskuse, které měly proběhnout mezi MPSV a ministerstvem spravedlnosti, se týkaly pouze „legislativně technického promítnutí záměru“.

Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že bylo „osloveno MPSV, zda mohou mladiství od čtrnácti let s neukončenou povinnou školní docházkou vykonávat některé práce“. Po jednáních se Státním zdravotním ústavem se mělo dle ministerstva zdravotnictví dospět k tomu, že mladiství mohou za určitých podmínek vykonávat tzv. lehké práce, tedy práce kategorie první, jejichž součástí nejsou profesní rizika. Toto stanovisko mělo Ministerstvo zdravotnictví sdělit MPSV pouze neformálně, MPSV totiž „nebylo podáno žádné dodatečné oficiální stanovisko“.

Dle stanoviska Státního zdravotního ústavu, které bylo zasláno ministerstvu zdravotnictví, je organismus dítěte „v období 14.-15. roku věku velmi zranitelný jak po stránce tělesné, tak po stránce psychické“. Děti nicméně „mohou v tomto věku sportovat, vykonávat povinnou školní docházku, tedy mohou vykonávat činnosti jak fyzicky, tak duševně přiměřeně zatěžující/rozvíjející“.

Státní zdravotní ústav tak sice ve svém stanovisku možnost výkonu práce dětmi od čtrnácti let nevyloučil, děti však podle něj nelze při práci vystavovat nepřiměřené zátěži či rizikovým faktorům, musejí mít zkrácenou pracovní dobu, má platit zákaz noční práce a výkon práce lze umožnit jen v době mimo školní výuku.

Je namístě zde zdůraznit, že samozřejmě nejde jen o to, zda děti za určitých podmínek — z ryze medicínského hlediska — zvládnou určitou práci vykonávat. Jde kromě jiného i o společenskou formu této práce. Řeč totiž není o práci v rodinné domácnosti, tedy o práci coby svobodné činnosti, jež je sama sobě účelem. Děti od čtrnácti let bez ukončené povinné školní docházky mají dle návrhu MPSV vykonávat závislou neboli námezdní práci pro zaměstnavatele.

A jak vysvětlil Ústavní soud, zaměstnavatel zachází se zaměstnancem a s jeho pracovní silou — které od sebe nelze dost dobře oddělit — jako s věcí, jako s předmětem svého vlastnického práva, které „se chápe jako právem zakotvená možnost vlastníka v mezích stanovených právním řádem držet a užívat věci a nakládat s nimi podle své úvahy a ve svém zájmu, a to mocí, která není závislá na existenci moci kohokoliv jiného k téže věci“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06).

Není tedy s velkým podivem, že Petr Hůrka při jednání Legislativní rady vlády označil návrh na rozvolnění zákazu dětské práce za „nepromyšlený a velice nebezpečný experiment“, který „nemáme zapotřebí“.

S Jurečkou mezinárodní právo nepočítalo

Při přípravě právního předpisu je podle Legislativních pravidel vlády rovněž třeba dbát, aby právní předpis byl v souladu s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána.

Podle ČMKOS, která na jednání Legislativní rady vlády vystoupila rovněž, je Česká republika vázána Úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 138, o nejnižším věku pro vstup do zaměstnání. Smyslem této úmluvy bylo podle odborů nižší hranice práce posouvat nahoru.

Slovy Víta Samka z ČMKOS, který na radě vystoupil, úmluva „v žádném případě nepočítala s tím, že se budeme vracet zpátky. Smysl byl přesně opačný“. Mezinárodní organizace práce zkrátka v žádném případě nepočítala s někým, jako je český ministr dětské práce Marian Jurečka.