Vládní návrh takzvané flexibilní novely zákoníku práce byl ve třetím čtení schválen Poslaneckou sněmovnou a nyní postupuje do Senátu. Pro návrh hlasovali nejen poslanci vládních stran, nýbrž i opoziční poslanci z ANO, stejně jako teď již opoziční pirátští poslanci. Proti návrhu nehlasoval nikdo. Přítomní poslanci SPD se hlasování zdrželi.

Podle důvodové zprávy má novela v reakci na aktuální potřeby moderního trhu práce zvýšit flexibilitu pracovněprávních vztahů. Vláda má za to, že české pracovní právo je „příliš rigidní, a to zejména pokud jde o možnost zaměstnavatele jednostranně rozvázat pracovní poměr“. Tím, že jaksi nepřístojně „garantuje zaměstnancům standardní pracovní podmínky a jistou míru stability zaměstnání“, má stávající zákoník práce — lze-li tu předkladatele vůbec brát vážně — „nepřímo poškozovat samotné zaměstnance“.

Hnutí ANO to vidí stejně jako vláda. Podle poslance Aleše Juchelky je dokonce nutno „pochválit Ministerstvo práce a sociálních věcí, protože ta flexinovela je velmi dobrá“. Hnutí ANO podle něj nemá „žádný problém s žádným z těch bodů“ novely, snad s výjimkou prodlužování zkušebních dob. Poslankyně Alena Schillerová potom uvedla, že novela „přináší spoustu, spoustu dobrých věcí“, pro které hnutí ANO novelu podpoří.

Jak by také hnutí ANO novelu nepodpořilo, když poslanec Andrej Babiš je jedním z největších zaměstnavatelů v České republice. „Já zaměstnávám čtyřicet tisíc lidí! A moje firma, ano, moje firma za dvacet let tady odvedla šedesát miliard na odvodech sociálního a zdravotního pojištění a daních,“ hřímal Babiš po svém způsobu v Poslanecké sněmovně.

Miliardové odvody z ještě miliardovějších zisků! I proto Babiš chápe, že zaměstnanci a jejich pracovní síla „jsou to nejcennější, co podnikatel a zaměstnavatel má“. Babiš má jako velkozaměstnavatel výsostný zájem na nezřízeném trhu práce, aby s pracovní silou zaměstnanců mohl zacházet flexibilněji, tedy bez nepříjemných právních omezení a levněji, a aby tak mohl ze zaměstnanců napříště vyzískat miliard ještě mnohem víc.

Jde-li o Piráty, ti se příprav novely sami účastnili ještě jako vládní strana. Při jednáních v Poslanecké sněmovně pak novelu prosazovala především poslankyně Olga Richterová. Ačkoliv Piráti vzývají pro své účely obraz blížícího se zaslíbeného království dánského s jeho modelem flexikurity, deklarovaným cílem novely je hlavně flexibilita a „méně regulovaný trh práce“. Tuzemský pracovní trh je totiž sužován velikým zlem — tím údajně „velmi ztuhlým pracovním právem“.

Patří se tu připomenout, že Piráti nikdy kategoricky neodmítali ani výpověď bez uvedení důvodu. Naopak, právě Richterová za určitých podmínek výpověď bez uvedení důvodu připouštěla, neboť české pracovní právo podle jejího názoru komplikuje propouštění zaměstnanců. Proto „zaměstnavatelé často hledají nebo vymýšlejí důvody pro výpověď, aby vyhověli zákonu, což je nedůstojné pro obě strany“. Totožná argumentace mimochodem zaznívala od poslanců ODS.

Poslanci SPD se sice hlasování zdrželi, to ovšem více než o čemkoliv jiném svědčí o jejich bezzásadovosti. Přestože se poslanec Tomio Okamura vymezil proti výpovědi bez uvedení důvodu, neopomněl též ceremoniálně přísahat kapitálu: „Jako zaměstnavatel ctím právo majitele, šéfa firmy, vybírat si a zaměstnávat jen toho, koho chci.“ I Okamura tak flexibilní novelu zákoníku práce jistě ocení.

Mezi poslanci je tedy dán konsensus, a to nejen co do východisek, ale i co do prostředků a účelu. Na otázku cui bono — tedy komu bude ku prospěchu ona flexibilizace pracovněprávních vztahů — odpovídají poslanci s entuziasmem: ku prospěchu firem i lidí, zaměstnavatelů i zaměstnanců, kapitálu i práce!

Zaměstnavatelé si libují

Co z novely budou mít zaměstnavatelé? Pro začátek prodloužení zkušebních dob, kratší výpovědní doby a delší lhůty, v nichž může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď pro porušení povinností nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr, což má být „reakcí na požadavky praxe“, a to praxe zaměstnavatelské.

Pokračovat lze dlouhým výčtem menších či větších změn, které mají zaměstnavatelům ušetřit finanční, administrační či další náklady, stejně jako i jinak posílit jejich postavení oproti zaměstnancům.

Proč? Protože podle vládních poslanců je tu zřejmá nevyváženost mezi postavením zaměstnance a postavením zaměstnavatele, přičemž — jak nám říká nejen každodenní a historická zkušenost, nýbrž i zdravý rozum — „ten zaměstnavatel má ve skutečnosti slabší postavení“.

Za zvláštní zmínku stojí pozměňovací návrh ministrů Mariana Jurečky a Vlastimila Válka, kterým se do novely dostalo zrušení povinných vstupních prohlídek zaměstnanců u prací zařazených do takzvané čisté kategorie první. I útraty na pracovnělékařské služby je zaměstnavatelům třeba uspořit — a to jak jinak než na účet zaměstnanců a jejich zdraví.

Flexibilita a ochrana pro rodiče?

Co z novely budou mít na druhé straně zaměstnanci? Vláda tvrdí, že novelou usiluje o vyšší flexibilitu a ochranu pro zaměstnané rodiče. Zamlčuje však, že toto nečiní tak docela z vlastní vůle, nýbrž na základě závazků plynoucích z práva EU, zejména potom ze směrnice o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob.

K tomu tyto své závazky vláda neplní ani včas, když uvedená směrnice měla být provedena ve vnitrostátním právu již v roce 2022, ani řádně, když nyní navrhovaný způsob provedení je odborníky kritizován.

Novelizace má dovolit zaměstnancům v pracovním poměru, aby si v době čerpání rodičovské dovolené mohli přivydělávat na základě dohod o pracovní činnosti nebo dohod o provedení práce uzavřených s týmž zaměstnavatelem na stejnou práci. Legislativní rada vlády tuto změnu označila za rozpornou s principy nejen závazkového práva. Podle profesora Petra Hůrky, člena Legislativní rady vlády a experta na pracovní právo, je to i „průšvih v principech pracovního práva“.

Ačkoliv Česká republika má umožnit rodičům kombinaci rodičovské dovolené a práce, podle Hůrky je řešení zvolené vládou „úplně to nejhorší, které se v tomhle směru dalo vůbec zvolit“. Podle členky Legislativní rady vlády, profesorky Kristiny Koldinské je to řešení „v evropském kontextu zcela nestandardní“, přičemž ministerstvo práce a sociálních věcí vůbec nerespektovalo dostupné srovnávací studie. Existuje zde mimo jiné riziko, že zaměstnanci-rodiče budou vytlačováni z chráněnějšího pracovního poměru do prekérnějších pracovněprávních vztahů.

Podle novely pak mají mít zaměstnanci právo být zaměstnavatelem zařazeni na původní práci a pracoviště, tedy takzvaně „na stejnou židli“, a to nově i po návratu z rodičovské dovolené před dovršením dvou let věku dítěte. Je zde ovšem důležitá výjimka — tato ochrana se uplatní, jen nedošlo-li k odpadnutí původní práce nebo zrušení pracoviště. Zařazení na původní práci a pracoviště bude tedy často neuskutečnitelné.

Podle Legislativní rady vlády se „zaměstnanci jakožto slabší straně slibuje něco“, co druhá strana „není schopna zajistit“. Navíc tato ochrana není nijak časově vymezena a tedy „může skončit už druhý den po návratu“.

Je možné ale vládě přiznat, že v některých ohledech jde nad rámec svých závazků z práva EU, a to když — aby bylo ulehčeno rodičům — posílá do výkonu práce děti již od čtrnácti let bez ukončené povinné školní docházky.

S křížkem po funuse

„Mimochodem, je tam jeden bod, který je vyloženě ve prospěch zaměstnanců,“ chlubil se ve Sněmovně ministr Zbyněk Stanjura. „V okamžiku, kdy se ukáže, že důvody výpovědi byly neplatné, vrací se plný nárok na dovolenou i v tom období, kdy běžela neplatná výpověď, což předtím nebylo“. Zbyněk Stanjura se bezpochyby rád dozví, že toto právo zaměstnanci dávno mají.

Ani význam pozměňovacího návrhu poslankyně Marie Jílkové, podle kterého nesmí zaměstnavatel omezovat zaměstnance v nakládání s informacemi o výši a struktuře mzdy, platu nebo odměny, by neměl být přeceňován, když tento zákaz ostatně požaduje i platná směrnice o transparentnosti odměňování, kterou je Česká republika povinna provést.

Pro novelu má být inspirací dánský model flexikurity, který nachází rovnováhu mezi flexibilitou, pokud jde o trh práce, a to zejména o propouštění zaměstnanců, a sekuritou, která má spočívat ve zmírňování dopadů takové tržní flexibility.

Jenže v Dánsku jsou zákonné výpovědní doby v délce až šesti měsíců, oproti České republice několikanásobné výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti, stejně jako i rozsáhlá podpora v nezaměstnanosti ve výši až 90 procent předchozího příjmu před ztrátou zaměstnání, a to po dobu až dvou let v rámci tříletého období.

Jurečkův pozměňovací návrh na takzvaný redesign podpory v nezaměstnanosti a rekvalifikací zdaleka nekompenzuje nastávající flexibilizaci pracovněprávních vztahů.

Bolševický zákoník práce a diktát z Bruselu

Pozměňovací návrh ODS a TOP09 s „etickou“ a „zodpovědnou“ výpovědí bez uvedení důvodu sice neprošel, ale svou funkci v legislativním procesu splnil.

Poskytl užitečnou příležitost, při níž ostatní poslanci mohli veřejně demonstrovat své pohoršení nad tímto návrhem, aniž by byly dotčeny zájmy zaměstnavatelské třídy, a už bez větších rozpaků hlasovat pro neméně pohoršlivou flexibilní novelu zákoníku práce jako takovou.

Na tom podstatném se shodne koalice spolu s opozicí. Trh práce si žádá více flexibility, tedy méně regulace. Více volnosti pro zaměstnavatele, méně práv pro zaměstnance. Máme zde sice různé politické strany, ale tyto zastupují tytéž ekonomické zájmy, a to zájmy zaměstnavatelů.

Zaměstnanci nemají zastoupení a sami nejsou nikterak s to se o své zájmy účinně zasadit. Jsou proto poněkud tragicky odkázáni především na zbytky toho „bolševického“ zákoníku práce, jak jej označují v některých vládních stranách, popřípadě na „diktát z Bruselu“, jak někteří opoziční poslanci nazývají právo Evropské unie.