↗

Správný je principiální odpor Českomoravské konfederace odborových svazů (ČMKOS) a jejího předsedy Josefa Středuly. Výpověď bez udání důvodu, říká Středula, je otevřením cesty všemožným šikanám — z důvodu politické, rasové, osobní a všelijaké jiné předpojatosti. Je oslabením odborů, které tam, kde existují, totiž dokáží v případě hromadného propouštění vyjednat odstupné i ve výši dvouleté výplaty. Foto FB ČMKOS.

Když jde na moři do tuhého, existují mezinárodně sdílená pravidla. V případě pokynu „opusťte loď“ probíhá evakuace spořádaně, posádka obchází cestující a dává pozor, aby si správně oblékli záchranné vesty, spouštějí se čluny. Na to jsou všichni cvičeni a v kajutě i pasažér najde mapku s cestou na shromaždiště. Když se vše zhroutí, platí lidové „zachraň se, kdo můžeš“. Snad jen kapitán setrvává na můstku ve vycházkové uniformě, aby se potopil společně s lodí.

Zachraň se, kdo můžeš, píše se, není součástí oficiálních rukovětí. Bylo by to taky docela bezohledné, počítat s možností, že ani koordinované úsilí o záchranu není možné. Zachraň se, kdo můžeš, znamená paniku, a nakonec i opuštěnost — řádem, cvičenou strukturou, sdílenými hodnotami a pravidly.

Česká společnost je od devadesátých let minulého století, od let ODS vedené klausovské transformace trénována právě v tom, aby se každý postaral sám o sebe. Úspěchy i neúspěchy jsou zásluhou či vinou jednotlivce. Pomoc člověk nejsnáze najde na konci své ruky. Stát má lidem v problémech pomáhat vždy až na posledním místě. Desetiletí pěstovaný pocit studu, když by měl člověk o pomoc a podporu žádat veřejnou strukturu, i léta budovaná společnost zásluh jsou mezi příčinami nedůvěry k druhým lidem, ke státu i k jeho strukturám na čelných místech. V době, kdy bude potřeba místo zisků z růstu rozdělovat náklady krizí je společnost založená na soutěži, ostražitosti a nedůvěře v té nejhorší výchozí situaci.

Bez udání důvodu