Diskuse o transformaci české ekonomiky se dlouhodobě točí kolem vlastnických zájmů největších firem. Zájmy řadových zaměstnanců dnes v této debatě prakticky nikdo nehájí, protože samotní pracující o to ve většině případů nejeví zájem: lidé jsou přepracovaní a na jakoukoli angažovanost nemají čas, případně se bojí ozvat, protože nemohou riskovat ztrátu zaměstnání.

Jinými slovy, pracující se do diskusí a klíčových rozhodnutí nezapojí, dokud jim to firmy neumožní. Není pravděpodobné, že by na to firmy přistoupily dobrovolně. Jakákoli participace totiž ukrajuje z času, který pracující mohou věnovat zpeněžitelné činnosti, a tím potenciálně snižuje produktivitu. To si firmy nemohou dovolit, protože celý ekonomický systém je dnes postaven kolem neustálého zvyšování produktivity.

Honba firem za snižováním nákladů

Deregulace obchodu a demontáž sociálního státu, které začaly v západních ekonomikách v sedmdesátých letech a od té doby plíživě pronikají do dalších částí světa včetně České republiky, nejsou ničím jiným, než snahou odstranit jakékoli veřejné politiky, které produktivitě firem přímo či nepřímo brání.

Dokud byla produktivita chápána jako vyjádření množství vyrobeného zboží nebo počet obsloužených klientů, mohla taková snaha dávat jakýsi smysl. S postupující financializací globální ekonomiky je ale produktivita stále častěji chápána především jako ukazatel vyjadřující schopnost firmy vytvářet finanční přebytek, zvlášť pokud je obchodována na akciovém trhu. Snižování nákladů se tak stalo hlavní strategií, jak zvyšovat produktivitu firmy — přičemž mzdové náklady firmy typicky snižují jako první.

Na úrovni jednotlivých firem to má dva pragmatické důvody: mezi množstvím práce a množstvím pracujících neexistuje přímá úměra, takže stejné množství práce může zpravidla vykonávat méně pracovníků. Zároveň se jedná o jediný výrobní prostředek, u kterého mají firmy přímou kontrolu nad jeho cenou.

Snaha snižovat mzdové náklady má nicméně v realitě globálních dodavatelských řetězců také strukturální důvody. Náklady na výrobní prostředky firmy mají vždy podobu přímých a nepřímých mzdových nákladů. Přímé mzdové náklady jsou platby za práci odvedenou přímo pro firmu. Nepřímé mzdové náklady jsou platby za další výrobní prostředky, jež daná firma potřebuje pro svou činnost a jsou výsledkem práce lidí v dodavatelské firmě.

Každý vstup je totiž výsledkem něčí práce: ať už se jedná o spotřebovanou energii, využité materiály, vybavení pracoviště nebo používané nástroje — vše má svůj původ v surovině, kterou musel někdo vytěžit nebo sklidit, přepravovat a zpracovávat tak, aby se z ní postupně stal polotovar a později výsledné zboží.

Pokud má firma být schopna prodat výsledky práce svých zaměstnanců jako výrobní prostředek jiné firmě, musí nabídnout dostatečně nízkou cenu — což znamená platit za přímé i nepřímé mzdové náklady co nejméně.

Pro firmy působící na trzích integrovaných do globální ekonomiky je tedy nezbytné mít co nejméně vlastních pracujících, platit jim za co nejvíce práce co nejmenší mzdy, a zároveň nakupovat výrobní prostředky od dalších firem, které mají ještě menší počet ještě hůře placených pracujících. To je jediný způsob, jak mohou vytvořit finanční přebytek.

Dostatečný příjem je dosažitelný pro stále méně lidí

Pokud je ovšem cílem vytvořit co největší přebytek, strategie snižování nákladů nestačí. K tomu je třeba zároveň zvyšovat ceny pro zákazníky. Zvyšování koncových cen by teoreticky měla regulovat konkurence mezi jednotlivými firmami. To však platí pro situaci, kdy si vzájemně konkuruje dostatečný počet firem, jejichž nabídka je pro kupující porovnatelná. Globální trhy dnes ale mají svou podstatou blíže k oligopolům, a to i v oblastech, které se týkají naplňování základních životních potřeb, jako je produkce potravin nebo zdravotní péče.

Několik obřích nadnárodních korporací má rozhodující vliv na podobu celých výrobně-dodavatelských řetězců. V některých případech korporace dokonce vytvářejí iluzi spotřebitelské volby tím, že své výrobky a služby nabízejí pod různými značkami, které se od sebe snaží co nejvíce odlišit prostřednictvím reklamy. Naopak vzniku reálné konkurence korporace brání preventivními akvizicemi menších firem.

Konkurence jako mechanismus regulace cen proto přestává fungovat. Přitom kvůli demontáži sociálního státu a vlnám privatizací ubývá alternativ, jak naplňovat životní potřeby jinak než nákupem zboží a služeb za peníze — a tak lidé potřebují pro své každodenní přežití stále více peněz. To je nutí buď věnovat více času placené práci, nebo hledat cesty, jak za stejnou práci dostávat více zaplaceno.

Pokud se pracující rozhodnou věnovat více času placené práci, mají méně času na práci reproduktivní, tedy činnosti spojené především s péčí. Výsledkem je buď trvalý stres, únava a riziko psychických či fyzických zdravotních komplikací, nebo potřeba za vykonávání reproduktivní práce někomu platit — což ale dále zesiluje potřebu vysokých příjmů.

Jestliže by pracující v jedné firmě měli dostat plošně přidáno, aby za stávající práci dostávali více peněz, firma by nejspíš — ve snaze zachovat dosavadní výši přebytku — musela zvýšit ceny pro své zákazníky, čímž by ale vytvořila tlak na zvyšování jejich příjmů.

Stručně řečeno, dokud bude většina společnosti při zajišťování svých životních potřeb závislá na výrobcích a službách kupovaných za peníze od firem, které neustále zvyšují svou produktivitu, mít dostatečný příjem bude dosažitelné pro stále menší skupinu lidí.

Potřebujeme daňovou reformu a silné odborové hnutí

Máme-li se vyhnout dalšímu ničení životního prostředí a prohlubování příjmových — a z nich plynoucích majetkových — nerovností, potřebujeme lidem vrátit možnost zajišťovat své životní potřeby jinak než nákupem výrobků a služeb za peníze. Přesně s tím by mohla pomoct široká a kvalitní síť nepodmíněných základních služeb v oblastech, jako jsou bydlení, zdravotní péče, vzdělávání, doprava či péče o děti a staré lidi.

Vybudování takové sítě by ale vyžadovalo přestavět daňový systém — a společně s ním i fungování veřejných financí — tak, aby práce byla méně zatížena odvody, a naopak majetek byl progresivně, ale o to více zdaněn. Taková změna by mohla mimo jiné snížit dominanci korporací na trhu práce, protože by usnadnila rozjezd malých firem, u kterých je stávající vysoké zatížení práce odvody společně s rostoucím tlakem na zvyšování mezd jednou z příčin nízké konkurenceschopnosti.

Takto razantní změny svým rozsahem a náročností odpovídají přestavbě celého dnešního ekonomického systému, k jejímuž úspěšnému dokončení vede dlouhá cesta. Během ní se nejspíš budou podmínky zaměstnanců v České republice i dalších částech světa zhoršovat, protože čím většímu tlaku na produktivitu firmy čelí, tím více mají tendenci sahat po automatizaci.

Lidé jsou tak vytlačováni z jádra na periferii pracovních procesů, a spolu s tím se proměňuje struktura pracovního trhu: malá skupina vysoce kvalifikovaných pracovníků strukturuje a automatizuje pracovní procesy, zatímco zbytek pracujících pouze dohlíží na jejich hladký chod.

Každý skok v produktivitě umožněný novou technologií rozšiřuje privilegia a zvyšuje prestiž první skupině a zároveň zvyšuje postradatelnost a prekarizovanost té druhé. S nástupem AI lze očekávat, že přibude lidí bez důstojné a stabilní práce, přestože menšina získá nové výhody.

Vedle dlouhodobých reforem je proto třeba hledat cesty, jak se zhoršování podmínek účinně bránit. V praxi to znamená především rozšiřovat odborové hnutí. Ani to ale není jednoduchý úkol, protože odbory nemají v českém kontextu dobrou pověst — a stávající odborové organizace strádají zásadním nedostatkem zdrojů a dovedností potřebných pro aktivní práci s členskou základnou. Jejich vyjednávací pozice je proto zatím poměrně slabá. Přesto je to stále nejlepší způsob, jak si vynutit čas na participaci a prosazování změn, které jdou proti zájmům kapitálu. Základní princip tedy zní: organizujme se! Ve firmách, institucích veřejné správy i občanských organizacích.

Článek je reflexí přednášek a diskuzí, které se konaly v listopadu v rámci konference 3 tváře spravedlivé tranzice. Tématem letošního ročníku byla práce a pracovní trh v kontextu sociálně-ekologické transformace. Se svými příspěvky na konferenci vystoupily například Linda Kunertová, Kateřina Nedbálková nebo Lucie Trlifajová.

Tato poznámka o kontextu článku z jeho původně vydané verze vypadla, za což se autorovi i čtenářům omlouváme.