Minimální důstojná mzda představuje částku, za kterou by se pracující osoba a alespoň jedna nepracující osoba v domácnosti, typicky dítě, nejen uživily, ale také žily důstojným životem. V Praze je to podle dat, které byly k dispozici v roce 2022, 42 776 korun, mimo Prahu pak 40 912 korun. K důstojnému životu totiž kromě toho nejnutnějšího patří také aktivní trávení volného času nebo tvorba úspor na horší časy.

Na rozdíl od minimální mzdy (17 300 korun v roce 2023), kterou se nastavuje minimální cena práce, je minimální důstojná mzda optimální odměnou za práci, kterou není nutné doplňovat sociálními dávkami ani nastavovat daňovými slevami, aby domácnost prosperovala.

Podle zákoníku práce má mzda, respektive ve veřejném sektoru plat, vyjadřovat míru složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce, obtížnost pracovních podmínek, ale také individuální výkonnost pracovníka a samozřejmě kvalitu výsledků práce.

Je tedy zřejmé, že jisté rozdíly mezi profesemi i mezi pracovníky téže profese tu vždycky budou. Stejně tak je ale patrné, že zákon neříká nic o tom, že by se výše mzdy měla řídit výší cen zboží a služeb, inflace nebo životních nákladů zaměstnanců.

Práci prodává pracující

Trh práce se, jako každý trh, skládá ze strany nabídky a poptávky. Mnoho lidí možná překvapí, že práci nenabízejí zaměstnavatelé, ale je to naopak. Tím, kdo práci nabízí, jsou uchazeči o zaměstnání, svou práci pak prodávají pracující a zaměstnavatelé jsou těmi, kdo práci poptávají a nakupují.

Cenou práce je mzda. Z toho plyne omezení pro využití minimální důstojné mzdy v převážně tržním prostředí. Nelze v něm totiž zákonem nařídit, aby podnikatel nakupoval práci dělníků za cenu vyšší, než za jakou se jejich práce nabízí na trhu.

Do cenotvorby navíc vstupují takové faktory jako demografická a vzdělanostní struktura společnosti, ale také nízká nebo vyšší hodnota práce zaměstnanců pro zisky zaměstnavatele, jíž se říká produktivita. Obecně platí, že čím méně je poptávané pracovní síly na trhu, tím vyšší je cena její práce a naopak.

K čemu je tedy politikům a státní správě dobré znát výši minimální důstojné mzdy? Dopustím se dalšího šokujícího odhalení: když budou znát výši minimální důstojné mzdy, budou moci dobře plnit svá zadání od voličů a uživatelů veřejných služeb.

Pracující táhnou za slabší konec provazu

V naší zemi jsme si za léta prakticky plné zaměstnanosti odvykli řešit problém nezaměstnanosti. Když už, tak řešíme poměr víceméně fiktivních pracovních míst vůči počtu nezaměstnaných, abychom se ujistili, že jsme nejlepší v Evropě.

Větší napětí než nezaměstnanost přitom představuje nevyvážená zaměstnanost. Vidět je to na domácnostech občanů, z nichž část stále otevřeněji projevuje svou nespokojenost na poměrem síly, kterou vynakládají ve svých zaměstnáních, vůči reálné odměně, kterou za svou námahu dostávají. Nespokojenost s vysokými cenami není ničím jiným než nespokojeností s vlastními příjmy, které „nikoho nezajímají“.

Je úkolem politiků, aby nad nespokojeností domácností s výší disponibilních příjmů z práce nezavírali oči, ale začali ji brát vážně. Už jen proto, že se výdaji na naplňování nezbytných potřeb nebo nápravu následků prodražuje státnímu rozpočtu.

Kromě ekonomických pobídek investorům a zaměstnavatelům k vyšší přidané hodnotě u nás probíhajících podnikatelských aktivit má smysl například zajistit, aby české úřady práce samy nemusely odměňovat své zaměstnance zcela nedůstojně a na práci s nezaměstnanými měly k dispozici více než jednu miliardu ročně. Taková suma totiž prakticky vylučuje podporu zvyšování hodnoty volné pracovní síly dalším vzděláváním nebo poskytování služeb zaměstnavatelům ve prospěch rozvoje jejich současných i budoucích zaměstnanců.

Trhu práce sice říkáme trh, ale strany, tedy zaměstnavatelé a zaměstnanci na něm nejsou v rovném postavení. Slabší stranou je vždy pracovník, jehož reálný příjem z práce už řadu let neřeší ani vlády, ani k tomu určené úřady, dostatečně dokonce ani mechanismy kolektivního vyjednávání mezi zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů. V České republice je kolektivním vyjednáváním chráněno pětatřicet procent pracujících, průměr v Evropské unii je šedesát procent. Cíl Evropské unie je přitom osmdesát procent.

Důsledkem přeceňování volné ruky trhu práce je u nás právě propastný rozdíl mezi minimální mzdou (16 200 korun v roce 2022) a minimální důstojnou mzdou (42 776 korun, resp. 40 912 korun).