Minimální důstojná mzda je indikátor počítající na základě aktuálních cen, jakou výši by musela mít odměna za práci za běžnou pracovní dobu, aby pracujícím a jejich domácnostem poskytla dostatek finančních prostředků k životu, který je většinou společnosti vnímaný jako určitý běžný standard.

Mají se z ní dát pokrýt přiměřené náklady na stravu a bydlení, ošacení, dopravu, zdravotní péči, vzdělání a volný čas a zaplatit další důležité výdaje včetně úspor pro případ neočekávaných okolností nebo na důchod. Počítá tak nejen s náklady na holé přežití, ale i občasnou návštěvou kultury či tuzemskou dovolenou, tedy věcmi, které by si lidé pracující na plný úvazek v poměrně bohaté společnosti opravdu neměli být nucení z finančních důvodů odříkat.

Za jejím vývojem i každoroční aktualizací propočtu stojí nezávislá mezioborová expertní platforma, která se inspirovala konceptem používaným v zahraničí pod označením „living wage", tedy volně přeloženo zhruba „mzda vystačující k životu“. Ten reaguje na to, že se dá z běžné práce normální živobytí pokrýt čím dál hůře. U periferních a závislých ekonomik, jakou je Česká republika, to platí o to víc — a nedávná inflace tažená zisky, které v mnoha odvětvích úroveň inflace na rozdíl od mezd překonávaly, to jen dál zviditelnila.

Chudoba navzdory práci i ve střední třídě, nadproporčně u žen a mladých

Podle v dubnu zveřejněné aktualizace její výše za uplynulý rok dosahuje minimální důstojná mzda 45 865 korun hrubého. Pro Prahu a Brno, kde výši výdajů ovlivňuje výrazně dražší bydlení než jinde, je to dokonce 53 953 korun.

Počet zaměstnaných, kteří takovou mzdu nedostávají, dosahuje alarmujících 62 procent, zatímco před nedávnou inflační vlnou ještě minimální důstojná mzda oscilovala kolem mzdového mediánu, nedosáhla na ni tedy zhruba polovina pracujících. Devastující dopady nedávné inflace, která se v České republice do kupní síly zakrojila dokonce nejvíc ze všech zemí OECD, se zkrátka projevuje i zde.

Ze srovnání výše minimální důstojné mzdy se mzdovou úrovní u nás je zřejmé, že se nedůstojné odměňování mnohdy týká i vysoce kvalifikovaných a pro chod společnosti nezbytných zaměstnanců a zasahuje i ty, kteří se řadí k tuzemské střední třídě. Alarmující je též, že přetrvávající nerovné odměňování u nás způsobuje, že na minimální důstojnou mzdu nedosáhnou skoro tři ze čtyř žen. Nepřekvapí, že nedostačujícím ohodnocením za svou práci jsou biti zhusta také mladí lidé.

Individuální i celospolečenské důsledky

Důsledky mezd nedostačujících ke slušnému životu jsou fatální, a to jednak samozřejmě na úrovni dotčených jednotlivců, kteří žijí v neustálé materiální nejistotě a strachu, musí si přibírat další práce nebo šetřit na věcech, které by si dovolit měli moci — jako zdravotní prevenci nebo úspory.

Stres z nedostatku peněz zatěžuje například i partnerské vztahy, omezuje možnosti být dobrým rodičem či se rozvíjet a realizovat v rámci nějakého koníčku, kultury či dalšího vzdělávání. Ačkoli kvalita života bezesporu není jen o jeho materiální stránce, přesto se v podstatě do všech oblastí života nějak promítá.

Podcenit ale nelze ani dopady celospolečenské — lidé s příjmy nevystačujícími k normálnímu životu mohou svou situaci řešit zadlužováním, v jehož důsledku jsou nuceni do práce načerno a přestávají platit odvody a daně, které ke svému fungování stát potřebuje. Často stát různými způsoby příliš nízké mzdy dorovnává, například dávkami, příspěvek na bydlení toho je nejlepším příkladem. Jeho prostřednictvím se vlastně ze státních prostředků sanují k životu nedostačující mzdy nájemníků a finančně dál podporují násobně lépe zajištění vlastníci nemovitostí k pronájmu.

Masivní nerovnosti a krize bydlení

Bydlení obecně tvoří největší a také nejrychleji rostoucí výdajovou kategorii v rámci výpočtu minimální důstojné mzdy — a též se za poslední roky vyšvihlo na pozici jedné z palčivějších krizí současné české společnosti. Situace na trhu s bydlením se přitom vyznačuje masivními nerovnostmi relativizujícími roli samotného příjmu z práce.

Vedle sebe tak u nás žijí lidé se splacenou vlastní nemovitostí a zároveň slušnou mzdou, pro které mohou být nepochopitelné stesky lidí hlavně z větších měst, kteří se stejnou mzdou po zaplacení horentního nájmu či hypotéky živoří. Není náhodou, že podle projektu Českého rozhlasu Život k nezaplacení je skoro půlka nájemníků koncem měsíce v mínusu či na nule.

Je mezi námi určitě ale i mnoho těch, jimž pouze to, že mají vlastní splacenou nemovitost, umožňuje protloukat se ze mzdy někde těsně nad její minimální hranicí. Pohled do mzdové statistiky pak nemá jakoukoli výpovědní hodnotu pro situaci těch, kteří vlastní nemovitostí víc. Pokud v jedné žijí a všechny ostatní, které pronajímají, se jim zhodnocují pohádkovým tempem, z čehož jim plyne pasivní, oproti zdanění práce odvody pouze minimálně zatížený příjem.

Je zjevné, že taková situace generuje velké nerovnosti v tom, kdo má po splacení nákladů na bydlení k dispozici jaký objem financí, kdo nemá jakýkoli podstatnější majetek a kdo disponuje tím aktuálně nejlukrativnějším v podobě vlastní nemovitosti.

S tím souvisí také výrazná nerovnost v bazální životní jistotě — jedni mají kde bydlet, nikdo je odtud nemůže vystěhovat, případné krize s ohledem na příjem překlenou a ještě mají skvěle uložené peníze. Jiným neumožňuje vysoký nájem vybudovat si jakýkoli majetek — a ještě žijí v neustálé nejistotě dané nedostatečnou ochranou českých nájemníků.

Velmi vysoká minimální důstojná mzda zároveň mnoho klíčových výdajů pokrýt neumožňuje. Počínaje závratnými náklady na stěhování z nájmu do nájmu, které se zvlášť ve velkých městech při započítání provizí realitním firmám, kaucí a nákladů na samotné stěhování klidně mohou vyšplhat do statisíců. Minimální důstojná mzda počítá s určitým spořením, ale určeným zejména na drobnější výdaje typu obměny menších elektrických spotřebičů či nové brýle. Ušetřit si z ní statisíce není realistické.

Čímž se dostáváme k otázce vlastnického bydlení — toho jediného, které v České republice kvůli nedostupnosti a nejistotě nájemního bydlení představuje jakous takous jistotu, zejména po jeho splacení. Ani z práce za důstojnou mzdu už si nelze ušetřit potřebný základ na hypotéku — a i když na ni v páru dosáhnou dva a potřebný základ mají, dosáhnou pouze na tak vysokou půjčku, která na koupi nemovitosti postačí již málokde.

Je tak zřejmé, že ani násobně vyšší mzdy, než se v České republice platí aktuálně, krizi bydlení nevyřeší. Potřebujeme odvážné zásahy státu, které půjdou hlavně po překonávání bobtnajících nerovností ve společnosti, jež jsou časovanou bombou.

Text původně vyšel v odborářském měsíčníku Sondy 5/2025.