Není žádným tajemstvím, že se Česká republika v letošním roce potýkala s bezprecedentní inflací. Stejně tak není žádným tajemstvím, že nárůst inflace začal již v loňském roce a předcházela dramatická covidová léta.

Nelze přitom zpochybňovat dopady války na Ukrajině, jak na situaci na trhu práce, tak zejména na výkyvy v cenách energií. I tak je ale možné říci, že čísla Českého statistického úřadu o meziročním vývoji mezd jsou extrémně neveselým čtením.

Neveselý pohled je i na graf, který sice ukazuje růst mezd nominálních, ale dramatický pokles mezd reálných — bez ohledu na mírně optimistický výhled na další období.

Směrem k odborům jakožto zástupcům zaměstnanců zaznívala v posledních měsících od některých ekonomických expertů slova o riziku roztáčení inflační spirály a nezodpovědnosti, jíž má být v rámci kolektivního vyjednávání tlak na vyšší mzdy a platy.

Všem by dnes už ale mělo být jasné, že současná česká inflace není tažená růstem mezd, ale jinými faktory, a že požadavky na růst výdělků ji nejspíše dramaticky neovlivní. Možná, že se růst inflace v dohledné době výrazněji zpomalí, přesto není důvod se zatajeným dechem čekat, že se nastalý propad reálných mezd v dohledné době vyrovná.

Stát, lakomý zaměstnavatel

Je třeba také upozornit na skutečnost, že reálné výdělky se snižují i v takzvané rozpočtové a příspěvkové sféře, tedy ve veřejném sektoru, kde se zpravidla odměňuje platem. Výši platových tarifů i celých platů někde výlučně a někde alespoň do značné míry ovlivňuje vláda.

Ke svým zaměstnancům — nebo spíše zaměstnankyním — se v tomto ohledu vláda nechovala v uplynulých letech nijak štědře. Podle dostupných informací, o jejichž zveřejňování není možné říci, že by ukazovalo na důstojný a seriózní sociální dialog, se vláda rozhodně nehodlá chovat štědře ani v příštím roce.

V médiích i na sociálních sítích již tradičně jako každý rok kolují různá procenta plánovaných úspor na platech. Řada změn v takzvaném konsolidačním balíčku přinese další zkrouhnutí výdělků, ale kolik bude několik set tisíc zaměstnanců veřejného sektoru v blízké době vydělávat jejich zástupci zatím reálně neví. Jisté je, že si za své platy koupí ještě o něco méně, než si mohli koupit letos.

Ženy tratí více

Jak upozorňuje Dalibor Holý z Českého statistického úřadu, propad reálných mezd má i svůj genderový rozměr. Není velkým překvapením, že u žen rostly nominální mzdy pomaleji než u mužů a že nejvyšší výdělky žen jsou o 23 procent nižší než nejvyšší výdělky mužů. I ty nejméně vydělávající ženy vydělávají méně než muži.

Nejspíše tak opět dojde ke zhoršení ukazatele rozdílů v odměňování mezi ženami a muži, tedy takzvaného gender pay gapu. Pokud nám uplynulé roky dávaly sice chabou ale přeci jen určitou naději, že zejména v důsledku covidového zviditelnění péče ve feminizovaných sektorech bychom v budoucnu mohli pomalu genderové odměňovací nůžky uzavírat, tato naděje se nyní rozplývá. Spíše je možné předpokládat, že se na příčkách nejméně férově odměňujících států v Evropské unii ještě dlouhou dobu spolehlivě udržíme.

Sluší se mimo jiné připomenout, že jsou to ženy, které tvoří velkou část právě výše zmíněné rozpočtové a příspěvkové sféry. Že jsou to ženy, které jsou mnohem častěji sólo rodiči, tedy samoživitelkami, než muži. A nepropadá se tak jen jejich příjem, ale zejména se dále zhoršuje situace jejich dětí.

Sluší se rovněž připomenout, že jsou to ženy, které aktuálně představují značnou posilu na pracovním trhu, jak z důvodu válečné migrace, tak s ohledem na návrat do práce po více či méně nedobrovolných covidových pauzách. Je podle mého názoru nespravedlivé, že jsou to opět ženy, které špatný ekonomický vývoj pocítí intenzivněji.

Tlak na vyšší mzdy a platy

Propad reálných mezd zaplatíme všichni. Podíl osob, které ze svých výdělků nemohou uspokojit základní potřeby a jimž tak vznikají nároky na sociální dávky, se zvyšuje. Na některé dávky dosahují již lidé, u kterých jsme donedávna měli za to, že patří do zajištěné střední třídy.

Na pokles reálných mezd naopak nedoplatí část zaměstnavatelů, a to ta část, u které se zájem lidí o práci mění z různých důvodů jen pozvolna. Je načase intenzivně hledat rezervy, ze kterých by bylo možné propad reálných mezd alespoň zpomalit.

V této situaci — s blížícím se koncem roku — tak máme o řadu důvodů více k tomu, aby se kolektivní vyjednávání a sociální dialog tam, kde odborové organizace působí, opět zintenzivnily.

V České republice ale pokrytí kolektivní smlouvou bohužel týká menšího podílu zaměstnanců a zaměstnankyň, než by bylo potřeba. U těch ostatních je pak otázkou, co by jim důstojnější příjmy mohlo zajistit. Někteří zaměstnavatelé nejspíše zvyšují mzdy i bez kolektivního vyjednávání, rozhodně jich ale není mnoho.

Určitý vliv na výši mezd zdola může mít valorizace minimální mzdy a úrovní zaručených mezd. Dopad by mělo i rozhodnutí vlády po několika dlouhých letech konečně adekvátně valorizovat platové tarify. Tyto instituty jsou rovněž předmětem sociálního dialogu a nepochybuji tedy, že zde odbory svou aktivitu zesílí. Uvidíme, zda vyšší tlak v rámci vyjednávání bude stačit.