Sociální sítě budou dnes plné příspěvků politiků i různých organizací a institucí. Nezřídka na nich bude kytička a poděkování „našim ženám“ za to, že se o nás starají, že jsou matkami, že jsou skvělé kolegyně, že všechno zvládají a že dělají svět hezčí. Možná vám to přijde jako hezké gesto. Koneckonců je to vesměs pravda a není na tom nic špatného a poděkovat je slušnost.

Jako každý rok, i tentokrát je ale evropský Index genderové rovnosti pro Češky smutné čtení. Z možných 100 bodů dosahuje Česká republika 57,2. Je tedy silně za unijním průměrem, v podstatě na chvostu, a roky pouze přešlapuje na místě.

A co se týče péče a toho, že „děláme svět hezčím“? Češky jsou podzaměstnané, co se času, výdělku, odpovědnosti i moci týče. Zato doma se nezastaví. Rodičovský příspěvek stále téměř výhradně čerpají ženy. V pandemii Češky pečovaly o děti nejvíce ze všech žen v Evropské unii.

Rozdíl mezi tím, kolik žen a mužů poskytuje dlouhodobou neformální péči o starší blízké osoby, je u nás také nejvyšší v EU. A výhradní nebo téměř výhradní odpovědnost za péči o domácnost udává 65 % Češek, kdežto jen 8 % Čechů. Co se týče pomoci, Češky se nemohou příliš spolehnout na partnery ani na širší rodinu, ale ani na instituce, jako jsou školky nebo sociální služby. Oboje je nedostatkové a přetížené a ne náhodou také silně feminizované.

Květiny za klobouk

Ve své knížce Proč jsme tak naštvané? v kapitole Mateřství je radikální akce píšu:

„Proč jako společnost tak usilovně vytlačujeme děti ze svého středu? Jaké nastavení nám brání přijmout skutečnost, že děti jsou budoucnost společnosti, že se od nás nejvíc naučí a že my se toho můžeme hodně naučit od nich?

Rodiče malých dětí jsou velmi vyčerpaná demografická skupina, jejich matky navíc skupina velmi izolovaná a vyloučená. Je tu silná společenská poptávka po produkci dalších a dalších malých tvorečků, které ale ta samá společnost vlastně nemá ráda. Proč?“

Nejde jen o mateřství. Společnost od nás vyžaduje a očekává mateřství, ale i další péči. Ale ideálně tak, abychom s tím nikoho neobtěžovaly. Ta péče, ať už formální či neformální, v podobě placené či neplacené práce, je pro společnost nepostradatelná a zároveň nijak extra ohodnocená nebo respektovaná.

A jednou za rok se nám dostane i poděkování — dvakrát, pokud vezmeme v úvahu i Den matek. Ale k čemu je nám takové poděkování? K čemu je nám to, že si naší práce a péče údajně někdo váží, když po zbylých 364 dní v roce jsme na tuto péči skoro samy, bez pomoci mužů, bez dostatečné institucionální podpory, bez adekvátního sociálního a ekonomického zabezpečení, často i bez špetky elementárního lidského respektu a ohledu okolí?

Riot a revoluce

Karafiát je vysmívaným symbolem zhovadilé podoby Mezinárodního dne žen, ale ta květina za to nemůže. Konec konců červená květina má k původnímu významu tohoto dne mnohem blíže, než všechno ostatní, s čím si tento svátek dnes spojujeme.

Tento den totiž nebyl od svého počátku dnem klidných a usměvavých blahopřání. Jeho historii tvoří riot a demonstrace a bouře a formulování radikálních požadavků. Červený karafiát tak můžeme brát jako připomínku toho, že staré nerovnosti nebyly ani po více než sto letech odstraněny.

Na ocenění péče, kterou ženy věnují společnosti, můžeme i bez kytičky myslet celý rok. A v den těchto vyprázdněných blahopřání můžeme kouknout do poznámek a udělat si obrázek. Pokud někdo například blokuje legislativu, která by péči usnadnila třeba nárokem na místo ve školce, nebo devalvuje úsilí o dosažení lepších platových a pracovních podmínek ve feminizovaných profesích, pak mu tu březnovou kytičku z facebookového statusu můžeme s klidem hodit na hlavu.