V rámci jakéhosi nostalgického stýskání si po starých dobách — které nikdy nebyly — se čas od času vynoří téma etikety, a to v nejrůznějších podobách. Etiketu jako soubor pravidel lidského chování můžeme vnímat jako nástroj ledasčeho — od zajištění harmonické koexistence lidí až po udržování starých (často různě nespravedlivých) pořádků.

Při letmé procházce internetem (nebo četbě příslušné literatury) si nelze nevšimnout, že některé oblasti etikety procházejí celkem odpovídající aktualizací. Například pracovní a podnikatelská etiketa zareagovala mimo jiné na kanceláře typu open space, na ne vždy zcela jasné vztahy nadřízenosti a podřízenosti ve velkých korporacích, na nové prostředky komunikace. Proměňuje se postupně vztah obchodníků k zákazníkům, lékařů k pacientům. Jedna oblast společenského chování je nám ovšem stále předkládána ve velice tradiční, až rigidně archaické podobě. A tou je soubor pravidel chování mužů k ženám.

Křehká květinka

Tato pravidla staví ženu do nejrůznějších podob. Mohou vyjadřovat její vyšší společenskou významnost (žena nabízí tykání), ale i její fyzickou slabost a křehkost (otevírání dveří, prevence pádu na schodech tím, že muž jde po schodech nahoru až za ženou). Původ některých pravidel může být poměrně praktický (po chodníku jdeme vpravo, muž jde po pravé straně ženy, což jej umístí mezi ženu a silnici tak, aby kolemjedoucí koněm tažená drožka neohodila ženiny šaty splašky běžně se na vozovce vyskytujícími).

Odpovídající důvod některých pravidel se mi při nejlepší vůli nedaří logicky nalézt (žena má sedět na třetině židle a při večeři spíše zdobit než jíst). Těchto pravidel je mnoho, existuje z nich celá řada různých výjimek (po schodech nechodíme za ženou v úzké minisukni, v práci tykání nabízí nadřízený, i kdyby byl muž), v jiných zemích platí ještě úplně jinak.

U nás se v nich — snad kromě jediného pána, který si na jejich autoritativním výkladu udělal živnost — nevyzná dobře nikdo. O to usilovněji pak ale Češi, jejichž galantnost má být (nebo údajně v minulosti byla) pověstná, těch pár pravidel, která znají, urputně hájí a jejich dodržování vynucují, jako by snad už už barbaři měli vyplenit Řím, pokud přestanou ženám pomáhat do kabátů

Ačkoli v běžném životě mi to přijde hlavně úsměvné (a s obzvláštní zálibou otevírám dveře mužům, pokud nemám zrovna plné ruce), v pracovním životě má z mého pohledu tato galantnost (které můžeme s klidem říkat benevolentní sexismus) ještě další odstín. Český pracovní trh se co do zastoupení pohlaví vyznačuje vysokou mírou vertikální a horizontální segregace. Máme hodně mužské a hodně ženské profese, máme velice nízké zastoupení žen ve vyšších pracovních pozicích.

Pokud budeme v takto rozdělených pracovištích trvat i na speciálním zacházení se ženami, stále více je to tlačí do kategorie křehké skleníkové květinky, která je na pracovišti spíše na ozdobu. Vlastně něco podobného, jako ta dekorace, kterou na večeři umístíme na přední třetinu židle.

Na rukou by ji nosili

Kromě toho, v pracovních vztazích může být (a často bývá) galantní chování nástrojem udržení neformální převahy. Pokud se k vám váš kolega chová extra galantně, hůře se vám bude odmítat udělat pro něj nějakou laskavost, kterou on pak může prezentovat jako svoji práci. Pokud se žena soustavně oslovovaná jako „paní Magdička“ v souladu s bontonem nezmůže na jinou odpověď než důstojné „pane řediteli“, možná se nebude cítit příliš silná v kramflecích ani ve více kontroverzních situacích, ať už se může jednat o sexuální obtěžování, nebo platovou nerovnost.

Od žen se bez ohledu na jejich pracovní zařazení často očekává, že budou vykonávat takzvané „office chores“ — zápisy z porad vedení, jehož jsou součástí, rozesílání pozvánek a materiálů, i když nejde o jejich akce a podobně. Tyto požadavky se často zabalí do tak sladkých medových řečí, že by bylo prostě neslušné je odmítnout. A milá Magdička si pak může libovat, jak ji v práci všichni na rukou nosí, ale ne tak úplně postřehnout, že dělá část práce za ostatní a bere méně peněz.

Jako z jiné planety

A zatímco my si tady pořád zuby nehty chráníme tu galantnost (a ženám se okázale pomáhá na veřejnosti do dveří a kabátů a stejně okázale se jim doma nepomáhá s ničím, protože domácnost potřebuje tu ženskou ruku), v některých jiných zemích se toto reflektuje o poznání citlivěji. Pokud je v pracovních vztazích nezbytné uplatňovat pravidla zohledňující odlišný význam a postavení daných osob, prim má hrát seniorita a úroveň pracovní pozice. Jinak postačí obecná slušnost a ohleduplnost, zásadně genderově nespecifikovaná. Taková pravidla etikety mohou přispět ke sblížení mužského a ženského pracovního světa.

Přiznám se, že osobně mi není nijak extra příjemná představa, že nejsem rovnoprávnou součástí člověčenstva, ale návštěvou z cizí planety, se kterou je nezbytné zacházet podle nějakého manuálu. Umím si obléci kabát i otevřít dveře, na večeři chodím jíst, na pracovní obědy zase hlavně pracovat.

Pokud s něčím potřebuji pomoct, řeknu si o to, zároveň ráda pomůžu tam, kde je to třeba. Pokud bych si mohla vybrat, ráda bych žila spíše ve společnosti, ve které se lidé k sobě chovají slušně a ohleduplně proto, že je to normální a vzájemně prospěšné, ne proto, že to vychází z nějakého starého souboru pravidel, o kterém se toho vlastně ani moc neví.