Nebýt ničí panenka
Kateřina SmejkalováJak souvisí večerní róby na galavečer a galantnost při držení dveří s platovými nerovnostmi nebo sexuálním obtěžováním?
Že pro českou debatu je typické naprosté nepochopení pro kampaň #MeToo, a tím i pro dalekosáhlé strukturální nerovnosti mezi muži a ženami, které jsou všudypřítomné, očividně materiální i subtilně kulturní, zde ukázal v přehlídce těch největších tuzemských bizarností před několika dny již Petr Bittner. Příliš tedy nepřekvapí, že se jejímu zajímavému a následováníhodnému pokračování u příležitosti právě probíhající německé přehlídky filmů Berlinale v našich médiích věnovalo minimum pozornosti. Oproti tomu třeba jak britskému Guardianu, tak již před několika týdny tištěnému vydání německého týdeníku Der Spiegel stálo za poměrně podrobné pokrytí.
Jde o kampaň #NobodysDoll, tedy v překladu „nebýt ničí panenka“, kterou iniciovala německá herečka Anna Brügemann. Vyzvala ženy, aby na červené koberce Berlinale vyrazily v tom, v čem se cítí pohodlně a nejvíc samy sebou, a nebraly ohledy na zaběhlé konvence.
Celá řada žen v showbusinessu podle ní již začíná nahlas mimo jiné právě v důsledku kampaně #MeToo žádat odstranění té očividnější diskriminace a útlaku, tedy rozdílného finančního ohodnocení nebo nutnosti snášet pro kariérní postup sexuální obtěžování, nebo dokonce násilí. Na druhou stranu se jim ale zatím pouze minimálně daří vzbouřit se zaběhlým ideálům krásy a genderově podmíněným kulturním rolím, jakkoli spolu obojí bezesporu souvisí.
V mimořádně absurdní podobě se dle jejího názoru tento rozpor ukázal při nedávném předávání cen Golden Globes v lednu tohoto roku. Tady drtivá většina hvězd vyjádřila svou podporu kampani #MeToo tím, že si na sebe oblékla černé oblečení. Jenže kromě barvy se jinak nezměnilo skoro nic. Po červeném koberci zase defilovaly na zvráceně vysokých podpatcích ženy v poloprůhledných, neskladných robách s obřími rozparky na různých jejich koncích; s make-upem a účesy, s nimiž strávili odborníci zřejmě hodiny, které však neumožňují smrkat ani jíst; s miniaturními psaníčky, do kterých se sice vejde jen rtěnka, která je ale třeba celou dobu jednou rukou držet, takže na žádný raut stejně moc nemůže být pomyšlení.
Místo moderních, emancipovaných žen tak zástupy hereček zase jednou připomínaly spíš jakousi lascivní obdobu šlechtičen z královských dvorů 19. století, které měly běžně různě deformovaná těla, aby dostály tehdejším ideálům krásy, a na běžné úkony potřebovaly kvůli nepraktičnosti svých modelů pomoc jiných.
Anne Brügemann (a ani autorka tohoto článku) se přitom v žádném případě nechce svou akcí dostat do blízkosti proponentů bohužel stále poměrně časté argumentace „kdo nosí krátkou sukni, může si za znásilnění sám“. Věc se zcela určitě nemá tak, že by si hostky ceremonie Golden Globes svými rozparky zasloužily horší platové ohodnocení než muži, kteří je doprovázeli, nebo jimi signalizovaly, že za příští roli jsou ochotny platit sexem.
Je to právě naopak: sexuální násilí na ženách a jejich materiální diskriminace mají s tlakem na to vypadat i v profesně rozhodující situaci (protože nic jiného takové defilé po červeném koberci pro herečky nakonec není) jako bezchybná panenka nakonec jedny a ty stejné kořeny. Totiž strukturální nerovnost mezi muži a ženami, a tím v důsledku v mnoha sociálních situacích převahu prvních nad druhými, která nabírá jak hmatatelných, fyzických a materiálních podob, tak i těch podprahových symbolických a kulturních.
Kampaň #NobodysDoll je tak vlastně jen důsledným pokračováním kampaně #MeToo: Ženy už se nenechají automaticky tlačit do situací, které je znevýhodňují, znesvobodňují a ponižují, a to ani na symbolické úrovni (byť několik hodin na dvanácticentimetrovém podpatku může mít i svou velmi nepříjemnou fyzickou dimenzi). Protože ta je nakonec od té materiální neoddělitelná.
Samozřejmě je naivní očekávat od většiny české společnosti, která neuznala za problém ani vulgární verbální sexuální obtěžování, jakékoli pochopení pro tyto ještě daleko subtilnější souvislosti. Pokud vůbec, jsme ochotni uznat a jakž takž řešit pouze ty nejzjevnější nerovnosti, před kterými opravdu oči zavírat nelze. Jinak se ale už i mnozí z těch, kteří kampaň #MeToo jinak obhajují, dušují, že v jejím rámci „v žádném případě nejde o to někomu zakazovat držet galantně ženám dveře“.
Jenže ono prostě jde. Není totiž dost dobře možné být zároveň křehkou květinkou, která si bez jakýchkoli objektivních důvodů nechá od mužů automaticky držet dveře nebo nést kufr, i kdyby nakrásně byli třeba o dvě hlavy menší či o patnáct kilo lehčí, jen proto, že jsem žena, ale v jiných situacích vyžadovat, aby mé schopnosti nebyly stereotypně umenšovány a hůře placeny.
Nebo, jak ženám radí guru české etikety Ladislav Špaček, u večeře sedět pouze na třetině židle a místo příjmu potravy se starat předně o to vypadat hezky, ale již nedomýšlet, že muže, jimž je u večeře dovoleno nejen sedět na celé židli, ale i jíst (!), tato a bezpočet podobných situací může utvrzovat ve více či méně vědomém pocitu určité převahy. A ta zase může mít v krajních případech i násilné vyústění.
Nejde si stěžovat na nemístné sexuální obtěžování v profesních situacích, ale ignorovat jeho zjevnou souvislost s očekáváním vypadat nakonec i v nich především jako líbivý sexuální objekt. Nebo slovy kampaně #NobodysDoll: nejde být zároveň něčí panenkou a přitom rovnoprávnou partnerkou.
Není náhoda, že v řadě společností, které vykazují podle nejrůznějších indikátorů nižší nerovnosti mezi ženami a muži a kde je každodenní sexismus v podstatě tabu, tam se ženy v profesních situacích většinou neoblékají ani jako sexy dračice, ani jako křehké panenky, a pro české slovo „galantnost“ by se ekvivalent hledal dlouho. Nerovnosti a nespravedlnosti se tam totiž odstraňují ve všech svých podobách, a teprve to vede k opravdovým úspěchům.
Ani nám by tedy neškodilo, kdyby si české ženy před zrcadlem při odchodu ven častěji říkaly: „Nebudu ničí panenkou“. A více mužů si uvědomilo, jak nevýhodná taková role je a co všechno vlastně v posledku implikuje, když se budou drát o to za každou cenu držet ženě dveře. Bez toho se totiž nakonec podstatněji ani u gender pay gapu, ani u sexuálního obtěžování nehneme.
Pokud jde o takzvané lítačky, pak prohlašuji, že považuji za mimořádně hrubé projít jimi a nestarat se o to, kdo jde za mnou. Já sama každému, kdo jde za mnou dostatečně blízko, aby mu mnou proražené lítačky způsobily problém, ty dveře podržím, pokud něco nese, tím spíš, a je mi jedno, zda je to žena či muž. Na druhou stranu pokud mi muž přede mnou jdoucí pustí nebezpečně lítačky takříkajíc do obličeje, považuji ho za hulváta ( zůstává jím, i když to udělá za ním jdoucímu muži). Nikdy se mi nestalo, že by to udělala žena.
Dveře, které se samy nezavírají, není přece třeba držet, drží samy. Potkám-li se v nich s člověkem, který mi nabídne, abych šla první, poděkuju a přijmu to - proč by ne? A je mi opět jedno, zda je to muž či žena. Jdu-li s někým do své kanceláře, cítím se jako hostitelka a nabízím mu přednost, podobně jako hostu u sebe doma, a je mi opět jedno, jakého je pohlaví ( včetně dětí). Sama jdu první tehdy, když je třeba rozsvítit či odstranit nějakou překážku, eventuálně vypnout alarm - a to má logiku a neomlouvám se za to, jen obvykle sdělím společníkovi ( jakéhokoli pohlaví i věku), co právě dělám a proč.
Velice ocením, když mi někdo, kdo je silnější než já, pomůže s kufrem do vlaku, který má vysoké stupátko, toho si vážím. Ale taky pomůžu člověku, který má podobný problém, pokud vidím, že je slabší než já nebo si jinak neví rady ( třeba proto, že má s sebou malé dítě nebo zvíře či společníka se sádrou, holí, Parkinsonovou nemocí či jiným pohybovým postižením). A opět je mi jedno, jakého pohlaví je osoba, jíž pomáhám.
JInou situaci s dveřmi si celkem nedovedu představit, snad ještě dveře, které se zavírají samy za pomoci závaží, ale to je podobný případ jako s lítačkami. Jo, a do výtahu nastupujeme podle toho, kam kdo jede - nižší patra dopředu, vyšší dozadu, na pohlaví nezáleží.
Zdůrazním ještě to, co napsala ona - že totiž lidé mají být k sobě ohleduplní navzájem a silnější (ať už fyzicky či nějak jinak) mají pomáhat slabším. Bez ohledu na pohlaví. V té zásadě (silnější pomáhá slabšímu), na které odpradávna stálo křesťanství, je i cosi rytířského. Takže nakonec vlastně i žena se může chovat rytířsky. Proč ne?
Ještě dodám, že by mě ani nenapadlo nosit šíleně nepohodlnou obuv a ještě si myslet, že mě k tomu (mužská) společnost nějak nutí. Kdo tak činí, je to jeho hloupost a měl by si uvědomit, že je třeba nejprve vnitřně změnit sebe a potom teprve společnost.
A myslím, že to byl pan Drahoš, kdo onhdy v TV upozorňoval na to, že na některých křeslech se sedí dost nepohodlně, pokud se v nich nechete rozvalovat jako...
No jako ten druhý kandidát.