Nebýt ničí panenka

Kateřina Smejkalová

Jak souvisí večerní róby na galavečer a galantnost při držení dveří s platovými nerovnostmi nebo sexuálním obtěžováním?

Že pro českou debatu je typické naprosté nepochopení pro kampaň #MeToo, a tím i pro dalekosáhlé strukturální nerovnosti mezi muži a ženami, které jsou všudypřítomné, očividně materiální i subtilně kulturní, zde ukázal v přehlídce těch největších tuzemských bizarností před několika dny již Petr Bittner. Příliš tedy nepřekvapí, že se jejímu zajímavému a následováníhodnému pokračování u příležitosti právě probíhající německé přehlídky filmů Berlinale v našich médiích věnovalo minimum pozornosti. Oproti tomu třeba jak britskému Guardianu, tak již před několika týdny tištěnému vydání německého týdeníku Der Spiegel stálo za poměrně podrobné pokrytí.

Jde o kampaň #NobodysDoll, tedy v překladu „nebýt ničí panenka“, kterou iniciovala německá herečka Anna Brügemann. Vyzvala ženy, aby na červené koberce Berlinale vyrazily v tom, v čem se cítí pohodlně a nejvíc samy sebou, a nebraly ohledy na zaběhlé konvence.

Lascivní obdoby šlechtičen z 19. století, které si deformovaly tělo kvůli ideálu krásy a na běžné úkony potřebovaly kvůli nepraktičnosti svých modelů pomoc jiných. Foto WMC

Celá řada žen v showbusinessu podle ní již začíná nahlas mimo jiné právě v důsledku kampaně #MeToo žádat odstranění té očividnější diskriminace a útlaku, tedy rozdílného finančního ohodnocení nebo nutnosti snášet pro kariérní postup sexuální obtěžování, nebo dokonce násilí. Na druhou stranu se jim ale zatím pouze minimálně daří vzbouřit se zaběhlým ideálům krásy a genderově podmíněným kulturním rolím, jakkoli spolu obojí bezesporu souvisí.

×
Diskuse
AZ
February 19, 2018 v 12.06
držet dveře
Upřímně řečeno, nechápu význam sousloví "držet dveře". Jaké dveře je potřeba držet?
Pokud jde o takzvané lítačky, pak prohlašuji, že považuji za mimořádně hrubé projít jimi a nestarat se o to, kdo jde za mnou. Já sama každému, kdo jde za mnou dostatečně blízko, aby mu mnou proražené lítačky způsobily problém, ty dveře podržím, pokud něco nese, tím spíš, a je mi jedno, zda je to žena či muž. Na druhou stranu pokud mi muž přede mnou jdoucí pustí nebezpečně lítačky takříkajíc do obličeje, považuji ho za hulváta ( zůstává jím, i když to udělá za ním jdoucímu muži). Nikdy se mi nestalo, že by to udělala žena.
Dveře, které se samy nezavírají, není přece třeba držet, drží samy. Potkám-li se v nich s člověkem, který mi nabídne, abych šla první, poděkuju a přijmu to - proč by ne? A je mi opět jedno, zda je to muž či žena. Jdu-li s někým do své kanceláře, cítím se jako hostitelka a nabízím mu přednost, podobně jako hostu u sebe doma, a je mi opět jedno, jakého je pohlaví ( včetně dětí). Sama jdu první tehdy, když je třeba rozsvítit či odstranit nějakou překážku, eventuálně vypnout alarm - a to má logiku a neomlouvám se za to, jen obvykle sdělím společníkovi ( jakéhokoli pohlaví i věku), co právě dělám a proč.
Velice ocením, když mi někdo, kdo je silnější než já, pomůže s kufrem do vlaku, který má vysoké stupátko, toho si vážím. Ale taky pomůžu člověku, který má podobný problém, pokud vidím, že je slabší než já nebo si jinak neví rady ( třeba proto, že má s sebou malé dítě nebo zvíře či společníka se sádrou, holí, Parkinsonovou nemocí či jiným pohybovým postižením). A opět je mi jedno, jakého pohlaví je osoba, jíž pomáhám.
JInou situaci s dveřmi si celkem nedovedu představit, snad ještě dveře, které se zavírají samy za pomoci závaží, ale to je podobný případ jako s lítačkami. Jo, a do výtahu nastupujeme podle toho, kam kdo jede - nižší patra dopředu, vyšší dozadu, na pohlaví nezáleží.
February 19, 2018 v 13.38
Já s paní Zemančíkovou vcelku souhlasím. Ještě můžu dodat, že mě těší, když mi muž pomůže do kabátu, ale nevyžaduji to ani neočekávám, takže mě vůbec nerozhodí, když se tak nestane. Obléknu si kabát sama a nic se neděje.
Zdůrazním ještě to, co napsala ona - že totiž lidé mají být k sobě ohleduplní navzájem a silnější (ať už fyzicky či nějak jinak) mají pomáhat slabším. Bez ohledu na pohlaví. V té zásadě (silnější pomáhá slabšímu), na které odpradávna stálo křesťanství, je i cosi rytířského. Takže nakonec vlastně i žena se může chovat rytířsky. Proč ne?
Ještě dodám, že by mě ani nenapadlo nosit šíleně nepohodlnou obuv a ještě si myslet, že mě k tomu (mužská) společnost nějak nutí. Kdo tak činí, je to jeho hloupost a měl by si uvědomit, že je třeba nejprve vnitřně změnit sebe a potom teprve společnost.
February 20, 2018 v 7.53
O ptáku a praseti
Článek Ladislava Špačka je na serveru určeném pro (zřejmě) ženy. Přesto si po rozkliknutí můžeme ověřit, že etiketa stolování zavazuje pány stejně jako pro dámy.
A myslím, že to byl pan Drahoš, kdo onhdy v TV upozorňoval na to, že na některých křeslech se sedí dost nepohodlně, pokud se v nich nechete rozvalovat jako...
No jako ten druhý kandidát.