Konečně se našlo téma mimo koronavirus, které dokázalo zaujmout českého čtenáře: feministky vyhodily mluvčího z fakulty! 

Jako pro každého veterána kulturních válek je i pro mě stále bolestnější vstupovat do dalších konfliktů. Někdy celé dny jen hledím přes žaluzie do prázdna a před očima se mi znovu přehrávají traumata minulých bojů. Žáčkova básnička, twerkující studentky na VŠE, ceny Neuron, mužské propagační video Czechie, poslanec Janda chce zrušit genderové dotace, snowboardistka, Jiří Strach v tričku „Je suis Weinstein“, Dana Kovářová, Jefim Fištejn, Zuzana Bubílková… 

Nyní opět sociální sítě plní pobouřené komentáře: „vyhodili mluvčího za to, že nazval ženy v rouškách princeznami!“, „kam jsme to dospěli“, „tak to už je vážně příliš“, „budeme vyhazovat člověka za názor?“, „mohl by mi někdo říct, co je na tom článku špatně?“, „americký kampus je tady!“, „politická korektnost se utrhla ze řetězu!“ 

Opravdu budeme muset po stopadesáté znovu vysvětlovat, že mluvčího nevyhodili za to, že nazval ženy princeznami, že ho dokonce ani nevyhodili, že odešel sám, když ho vedení fakulty konfrontovalo s hromadícími se stížnostmi? Asi ano, tak pojďme na to.

Kukalův článek v Metru, v němž ubezpečoval české ženy, že rouškami neztratí pranic na kráse, neboť připomínají perské princezny, nebyl tím hlavním problémem. Přestože by být mohl: zatímco ženy reálně řeší třeba to, jak sladit péči o děti se zaměstnáním a nezbláznit se z toho, Kukal povzneseně předpokládá, že jejich hlavním problémem je prostě vzhled. Jsou to přece ženy a on jako básník zná smysl jejich životů.

Na legitimní kritiku — nejen ze strany studentek — Kukal zareagoval ještě více ponižujícím způsobem: oponentkám tykal, dehonestoval je a shazoval jejich názory jako dětské. „Jsi děvčátko mladší než oba moji synové,“ napsal o dospělé studentce Filozofické fakulty, jíž ještě v tu dobu dělal mluvčího. To byla ta chvíle, kdy fakulta zkrátka nemohla jeho jednání beze slova přejít. 

Vedení fakulty bylo dlouhodobě nespokojené s jeho pracovním výkonem, a to nejen kvůli jeho vystupování na sociálních sítích, ale také v komunikaci s novináři, která je na jeho postu snad nejdůležitější. Proto se s ním vedení dohodlo na rozvázání pracovního poměru. 

Ve vyjádření fakulty ostatně stojí: „Vedení fakulty i Akademický senát Filozofické fakulty UK obdržely stížnost na vystupování pana Kukala, nicméně tato skutečnost nehrála v našem rozhodování roli.

Podle některých je jednání fakulty pokrytecké, protože „přeci věděli, koho na práci najímají“. Věděli. Přesto si nemyslím, že by se vedení fakulty dopustilo pokrytectví. 

Hvězda Petra Kukala vystřelila v oblasti komunikace s veřejností hlavně díky originálnímu, inteligentnímu a většinou mimořádně vtipnému stylu, s jakým spravoval twitterový účet Ministerstva kultury. V novinářské komunitě se však už nějaký čas šuškalo, že nový mluvčí filozofické fakulty neplní své úkoly, jedna kolegyně se dokonce svěřila, že kvůli jeho nespolehlivosti přestala na fakultu volat. 

Nikoli článek, ale jeho nekorektní komunikace směrem ke studentkám tak byla poslední kapkou, po které vedení ztratilo zájem s Kukalem dál spolupracovat.

Jak se však kauza otiskne někde vzadu v hlavě veřejnosti, to je jiná…

Mediální servis slaměných panáků

Harvey Weinstein byl odsouzen na 23 let za sexuální zločiny a znásilnění, desítky obvinění se stále ještě řeší. Weinstein přesto zůstává nadále v očích mnohých mučedníkem, na kterého je pořádán feministický hon, a kterého obvinily ženy, jež po dvaceti letech zkrátka napadlo, že by na tom mohly vydělat. 

Roman Joch zase používá jako příklad politické korektnosti utržené ze řetězu bývalého britského konzervativního ministra obrany Michaela Fallona, který před třemi lety odstoupil z úřadu a omluvil se za patnáct let starý incident, kdy nevhodně osahával novinářku. Podle Jocha dohnal politika k rezignaci hon na čarodějnice kvůli roky starému sáhnutí na koleno.

Jak to bylo ve skutečnosti? Fallon, o kterém se spekulovalo jako o možném nástupci Theresy Mayové, rezignoval z vlastní vůle. V prvních týdnech od začátku kauzy totiž začalo vyplouvat na povrch, že obvinění vůči Fallonově nevhodnému chování k ženám bylo víc — že zkrátka muž, který jednou osahával novinářku, takto jednal dlouhodobě, pravidelně a samozřejmě. Kdo by to byl řekl.

Joch a další si dosud okolo případu vytvářejí svou vlastní zkratkovitou fantazii, která konvenuje jejich zjednodušujícímu pohledu na svět: bezvýznamná žena si „z ničeho nic vzpomněla“ a vycítila příležitost získat slávu na úkor mocného muže, jenž byl pod tlakem diktatury politické korektnosti nucen odstoupit. Skutečnost je přitom taková, že tento muž rezignoval, neboť dobře věděl, že veřejnost záhy zjistí, co má všechno na svědomí.

Kolik z podobných příběhů doputuje k českým čtenářům ve své úplnosti? Kontexty česká média do zdejší debaty zpravidla nepřenášejí, asi v domnění, že by to bylo nebohému českému čtenáři nesrozumitelné — jinými slovy, nemohl by si z toho vzít snadné potvrzení svých postojů. 

O to horší je taková praxe v tuzemské aféře Kukal: přestože si šlo poměrně snadno ověřit, jak se věci mají, většina českých medií dávala jeho odchod z fakulty do přímé souvislosti pouze s článkem o perských princeznách. Sám Kukal od začátku naznačuje, že dostal padáka kvůli článku, protože ví, že mu to zajistí doživotní auru neotřelého básníka, který vzdoroval politické korektnosti a stal se obětí honu hysterických feministek. 

Jednou provždy, příčinou Kukalova odchodu z fakulty nebyl článek, ve kterém fantazíruje nad tím, že Češky v rouškách připomínají perské princezny. Legenda o tom, že byl „vyhozen z práce za článek“ a že se stal obětí „honu na čarodějnice“, přesto bude žít dál v hlavách těch, kdo v ní chtějí věřit.

Až budete za půl roku poslouchat nějaký duel v rozhlase, bezpochyby v něm bude sedět i nějaký rytíř zdravého rozumu, který kauzu připomene jako odstrašující případ přehnané politické korektnosti. Je to nevyhnutelné.