#MeToo: česká hysterie nad kampaní, která nikdy nevypukla
Petr BittnerKampaň u nás odhalila asi tolik exponovaných případů sexuálního obtěžování, jako sem přišlo uprchlíků, tedy nula nula nic. Přesto máme na výběr nepřeberný množství ostudných výroků, které ji dehonestují.
MeToo, tedy Já také, je hashtag, pod kterým ženy po celém světě sdílely v uplynulém roce svoje traumatické zážitky se sexuálním obtěžováním. Upozorňovaly tak svět na nebývalý rozměr tohoto problému a zároveň si vzájemně dodávaly odvahu, že v tom nejsou samy. Byli jsme svědky jednoho z ojedinělých případů, kdy sociální sítě sloužily tomu, co se do nich kdysi idealisticky vkládalo.
V zemích, kde byla kampaň vidět nejvíc, narazila i na odpor. Obstarali ho většinou tradicionalisté a konzervativnější část společnosti, která se strachovala o časem prověřené podoby sociálního dialogu mezi mužem a ženou. V České republice kampaň metoo odhalila asi tolik exponovaných případů sexuálního obtěžování, jako sem přišlo uprchlíků, tedy nula nula nic.
Přesto, stejně jako v případě migrace, vyvolala tato neexistující kampaň zcela neadekvátní hysterickou reakci jejích odpůrců. Vybrali jsme pro vás šest nejostudnějších, nejstupidnějších a nejhysteričtějších odsudků kampaně metoo v českém mediálním prostoru.
Režisér Jiří Strach: Je suis prase
Pokaždé kdy se blíží Vánoce, dostává ultrakonzervativní katolický režisér úspěšné české pohádky Anděl páně Jiří Strach víc a víc prostoru v médiích. Předloni využil svou sváteční publicitu k rozumování o ztrátě křesťanských základů ohrožených uprchlíky. Tyto Vánoce si vybral téma sexuálního obtěžování a své katolictví velmi volně přemostil až k tričku s nápisem Je suis Weinstein.
Co tím chtěl Strach říct? Že stojí za člověkem, který léta sexuálně obtěžoval ženy, několikrát na hranici znásilnění? Nebo že on sám je zvyklý chovat se stejně? To první z něj dělá blba, to druhé by mohlo zajímat policii.
Bývalá ministryně Daniela Kovářová: Takový je život, holčičko!
„Takový je život, holčičko.“ Kromě masturbujícího muže sedícího naproti v tramvaji má pro patnáctiletou dívku stejné „pochopení“ i bývalá ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. Co takhle pro rozmazlené dívky rovnou vypravit zocelovací masturbační tramvaj?
Když chce někdo „zpovykanou mladou generaci“ umravňovat vojnou, dá se nad tím kroutit hlavou. Pokud chce Daniela Kovářová zocelovat vaši dceru „ztopořeným penisem cizího muže“, zasloužila by poslat na psychiatrické vyšetření.
Co musela ta žena na cestě po karierním žebříčku zažít? Rozhodně něco, co už by další generace žen zažívat neměly. Podobného zlehčování sexuálního obtěžování se nedočkáváme jen od přemoudřelých mužů, ale velmi často právě od podobných žen, které si zjevně musely samy vstřebat řadu traumat a teď vojenskou logikou mazáků a zelenáčů požadují stejnou medicínu v rámci mezigenerační výměny pro své dcery.
Rozhovor Daniely Kovářové s Renatou Kalenskou pro Seznam.cz patří každopádně k tomu nejstrašnějšímu, co vloni česká mediální scéna pro ženská práva udělala.
Prezidentští kandidáti: Čekání na Godota
O prezidentský úřad se letos ucházelo devět mužů a žádná žena. Konfrontováni s fenoménem metoo všichni ze strachu ze ztráty politických bodů svorně odsoudili kampaň jako „přehnanou“, „hysterickou“ nebo „kontraproduktivní“. Jediný Michal Horáček tehdy dodal i B, tedy že myšlenka kampaně je správná, protože míra sexuálního obtěžování reprodukovaná našimi institucemi stojí za pozornost.
Časopis Reflex: Hysterik křičí, chyťte hysterku
Časopis Reflex věnoval zlehčování, zesměšňování a otevřené demagogické pseudokritice kampaně metoo celé jedno číslo. Dal v něm průchod celé škále zmiňované demagogie, manipulace a relativizace sexuálního obtěžování. Je ostudné, jak hystericky se v uplynulém roce chovala média s velkou mocí a pokrytím tváří v tvář neexistující kampani, do které si novináři a odborníci projektovali své vlastní démony, ještě než stihla vypuknout.
Podle Jefima Fištejna tak případ Harveyho Weinsteina není projevem trendu sexuální převahy mocnějších mužů, ale „známka potlačení a vykynožení mužského principu v umrtvujícím ovzduší politické korektnosti“. Oproti celému světu, který kampaň respektuje a maximálně si všímá jednotlivých negativních dopadů, Fištejn pro jistotu odsuzuje šmahem samotnou logiku kampaně: „Kampaně boje proti sexismu, jenž je chápán především jako potírání chtíče, přitažlivosti a touhy, nepřinášejí nic kromě dodatečného odlidštění.“
Na závěr FIštejn bez uzardění podepře svoje předsudky příhodou zesnulé Květy Fialové, která nechala „sáhnout na kozy“ Arnoštu Lustigovi.
Novinář a bavič Luděk Staněk se ve své kritice kampaně metoo od začátku ironicky stavěl do role „sexuálního predátora“, na kterého útočí „hysterické feministky. V duelu na DVTV ho však velmi umírněnou a v některých chvílích až zenovou formou zlikvidovala redaktorka Respektu Silvie Lauder.
Staněk si potom léčil své rány z debaklu v seriózní debatě tím, že pro speciál Reflexu nafotil fotoseriál o tradičním kontaktu mezi mužem a ženou, jehož pravidla jsou údajně hysterickou kampaní otřesena. Jeho strach z toho, že v „novém světě“ nebude vědět, jak flirtovat s ženou, vypovídá leccos o jeho dosavadních metodách. Kdo je tu vlastně hysterický?
Zuzana Bubílková: Tak už to holt chodí
Někdejší televizní a dnes rozhlasová politická satirička Zuzana Bubílková se pokusila v 7:15 ráno na vlnách Impulsu odlehčit debatu o kampani metoo rychlou glosou. Místo odlehčení se však i ona dopustila nemístného zlehčování strukturálních problémů filmového průmyslu.
Naopak sama potvrdila relevanci kampaně metoo, když potvrdila problém s mocensky uplatňovanou sexuální převahou starších producentů a režisérů nad mladými herečkami: „Spousta úspěchů se odjakživa dělala přes postel. A když si teď po letech některá vzpomene, že to bylo nedobrovolně? Ani náhodou, spíš bych řekla: nechutné, ale účelné." Její vysmátou glosičku následovala Shakira a Thats the way it is (Tak už to holt chodí). Vzhůru do práce, dámy, tak to prostě chodí.
Navrhoval bych provést průzkum mezi otci, jejichž dospívající dcera se právě chystá na první pracovní pohovor. Kolik z nich by si při představě, jak se jejich holčička chystá nastartovat svou kariéru „přes postel“ s nějakým jejich odpudivým vrstevníkem, dál notovali spolu s Bubílkovou Shakiru?
Sexuoložky: Sexuální obtěžování ve městě
Laura Janáčková a Hana Fifková reprezentují v našem výběru část veřejnosti, která dává odbornou záštitu snaze o zachování genderových stereotypů. Tato snaha se snaží oponovat sebemenší problematizaci genderových rolí a stereotypů. Převaha mužů v rozhodovacích pozicích i převaha mužů mezi sexuálními násilníky tedy existuje, ale je biologicky podmíněná a tedy logická.
Je to ten známy paradox Schrödingerova muže: ten je příliš v moci svých pudů na to, aby mohl ovládat svoje sexuální choutky, a zároveň své pudy dovede oproti ženě mnohem lépe opanovat a obstojí tak v pozici racionálního lídra.
Sexuoložka Laura Janáčková kandidovala za hnutí ANO ve volbách do Senátu na Praze 1 s „lechtivou“ kampaní, kdy na svých billboardech vleže v negližé napodobovala ikonický portrét Carrie Bradshawové ze seriálu Sex ve městě.
Seriál Sex and the City znamenal objektivně na popkulturu poměrně významný emancipační zlom v sebepojetí žen po celém světě. Dříve tabuizovaná témata intimních vztahů — včetně sexismu, převahy a obtěžování — se v neformálních rozhovorech čtveřice úspěšných newyorských kamarádek otevírají v až nečekaně konstruktivních dialozích. Laura Janáčková zůstává obsahem seriálu nepolíbena a ve svojí interpretaci ženství a jeho výzev zůstává věrná předsudkům, které seriál Sex ve městě ukazuje a poprvé problematizuje.
Hana Fifková postavila do debaty opět velmi častý argumentační faul tzv. úhybným manévrem. Progresivisté podle Fifkové řeší banální sexuální obtěžování uvnitř západní kultury, místo aby se zabývali závažným muslimským násilím na ženách. Jediným výrokem tak zaprvé připisuje spontánní kampaň metoo úzké zájmové skupině, a zároveň této skupině neoprávněně připisuje lhostejnou slepotu vůči specifickému druhu násilí.
Hana Fifková je jednou z mnoha demagogických mluvčích, kterým plošná vzpoura mediálního mainstreamu v Česku přiřkla tvář bojovníků proti nátlakové akci, která nikdy neexistovala.
V ČR se pravděpodobně ani po tomto morálním apelu na naše svědomí nic nehne - žádný lynč zde v souvislosti s kampaní metoo dosud neproběhl, zatímco v zahraničí už dochází i k prvním nadějným sebevraždám. ČR má tedy opět co dohánět.
filmová producentka, matka dvou dětí, dlouhé roky trpěla bipolární poruchou (depresemi), spáchala sebevraždu v souvislosti s kampaní metoo.
Carl Sargeant + 7. 11. 2017
velšský politik, otec dvou dětí, spáchal sebevraždu v souvislosti s kampaní metoo.
Dan Johnson + 13.12 2017
člen Sněmovny reprezentantů amerického státu Kentucky,
trpěl posttraumatickou stresovou poruchou, spáchal sebevraždu v souvislosti s kampaní metoo.
----------------------------------
Kampaň metoo je úspěšná!
Co je moc, to je moc.
Jestli nemáte ani v tuto chvíli ani trochu pochopení pro mladé dívky, které na samotném počátku své kariéry stojí před rozhodnutím: buďto se víceméně nechat znásilnit producentem (režisérem, intendantem - doplň si podle potřeby), anebo zbytek svého života strávit jako myčky nádobí v zastrčené prodejně nějakého fast-foodu, pak jste zřejmě skutečně nadobro ztratil už jakékoli morální zábrany.
Žádné ženy, které znám, tuto volbu podstupovat nemusely. Nejenže se nenechaly znásilnit producentem, ale ani se v důsledku toho nestaly myčkami nádobí. Pak znám samozřejmě i ženy (spíše tedy jen jednu), které dělaly kariéru "přes postel" a bylo to jejich vědomé a dobrovolné rozhodnutí (tím nijak nezlehčuji jejich ostatní profesionální kompetence). Muži většinou (z podstaty věci) tuto volbu nemají, ačkoliv by třeba někteří takovou možnost snadnější cesty ke kariéře uvítali také.
https://a2larm.cz/2018/02/vyhazet-shnila-jablicka-kriticke-poznamky-k-metoo/
Není možné, že šlo o dny jako stvořené pro banánové rybičky?
Já to nevím, ale obávám se, že pan Nushart taky ne.
"Proč tedy o té události psát jakékoliv články? Stačí prostě jen vyjádřit smutek a soustrast blízkým."
Byla to odpověď na Vaši otázku (kterou si laskavě dohledejte), nikoliv "zcela vážný požadavek, aby se o tom nepsalo".
Nepopírám však, že s Vaším přitakáním možnému významu vraždy jako prostředku k prosazování politických cílů mám problém. Tehdejší Vaše pragmatické "kéž by" ((- o výsledku britského referenda rozhodla vražda)) nás může dovést do situace, kdy vraždy se vedle billboardů stanou běžnou součástí předvolební kampaně.
--------------------------
No a k připomenutí těch sebevražd jste mě dovedl sám svým výrokem(4.1. 2018): "Nikomu v souvislosti s kampaní MeToo se nedělo a neděje nic, co by mohlo vést k jeho smrti."
Jak vidíte, byl jste i v této věci špatně informován.
Ona je dnes otázka, co vůbec znamená slovo "levice". Možná je to historicky vyčerpaný pojem. Někdo považuje za levici liberály, jak jsem si všimla. Někdo je považuje dokonce za "neomarxisty", přestože neomarxismus je něco jiného. Prostě, to slovo ztratilo obsah. Muselo by se leda nově definovat a člověk, který by ho definoval, by musel o tom jeho novém obsahu přesvědčit ostatní. To se nikomu nepodaří.
Protože sebevražda je v tomto případě n á s l e d k e m (indikátorem) zvrhnutí demokratické kultury, zatímco vražda se snadno může stát p r o s t ř e d k e m (který si kdejaký idiot může vzít za příklad, když vidí, že to funguje) politického boje zvrhlé demokratické kultury.
-----------------------
Už se, prosím, pane Kolaříku, nenamáhejte s dalšími pokusy o moji diskreditaci, zdiskredituji se raději sám a mnohem kvalitněji. V prostředí šílených politických agitátorů k tomu úplně stačí, když budu říkat to, co si myslím, a připomínat to, co jsem opravdu kdysi napsal. Vymýšlet si vůbec nemusím.
Samozřejmě, že ani v případě obvinění, vznesených různými ženami (a někdy už i muži) v rámci kampaně metoo se nejedná o takové důkazy, jaké požadujete u argumentů proti kampani.
Pokud bychom tedy na podporu kampaně metoo důkazy nepožadovali, ale v argumentaci proti kampani bychom je naopak požadovali, nebyli bychom nestranní.
https://www.prozeny.cz/clanek/bezdomovkyne-na-ulici-nove-konci-cim-dal-vice-zen-ktere-zily-v-luxusu-41931?dop-ab-variant=&seq-no=1&source=hp
Asi proto, že bezdomovce nelze medializovat.
Nebo jak si to dokazování představujete v praxi?
nemyslím, že v našem světě jsou ženy neustále (tzn. kdykoliv) ohroženy nepředpokládaným sexuálním útokem nebo požadováním - de facto - "úplatku". Ty situace, kdy k tomu může dojít (například schůzka filmového producenta s herečkou v jeho hotelovém pokoji), je často možné dopředu očekávat a buď se jim vyhnout, nebo se na ně připravit. Rovněž tak i ti, kteří k tomuto účelu zneužívají svého mocenského postavení, jsou většinou v příslušné branži profláklí, nezdá se tedy tak nemožné získat důkazy jednání, které by podléhalo trestní kvalifikaci.
Existují pak také ženy, které při budování své kariéry ten "úplatek" akceptují (nebo v minulosti dobrovolně akceptovaly a dnes to hodnotí jinak), nebo ho dokonce samy nabídnou, v čemž jsou vlastně muži proti nim (z podstaty věci) znevýhodněni.
Domnívám se ale, že podstata současné situace okolo kampaně metoo je ve snaze přepsat normy společenského chování.
Jak kdysi poznamenala policejní psycholožka Ludmila Čírtková, v populaci klesají vztahové schopnosti. Sexuální obtěžování nastává tehdy, pokud je vynechána první fáze navazování vztahu - fáze dvoření. Krom jiných příčin, které uvádí Ludmila Čírtková, se domnívám, že to souvisí například i s tím, že samo dvoření je už dnes kritizováno jako nevhodné a někde je dokonce považováno za "harassement". Samotní levicoví liberálové dnes propagují věci, které spíše vedou k promiskuitnímu chování ve vztazích nežli k ideálu partnerské věrnosti. Ten je zesměšňován jako "tradiční veteš".
Jenže: za standardních okolností ve standardním vyšetřovacím a soudním procesu, když oběť nějakého trestného činu učiní oznámení, je toto oznámení standardním způsobem přijato a vyšetřováno.
Jenže: tady se jedná právě o to, že když se nějaká zcela neznámá, začínající dejme tomu herečka odváží veřejně obvinit se znásilnění nějakého dominantního nadsamce, který ovládá velkou část daného kulturního byznysu, a který tím fakticky v ruce drží i její samotnou kariéru - tak v takových případech právě všechno zcela pravidelně běží všlijakým jiným způsobem, jenom ne standardně.
Za prvé už proto, že tato oběť právě n e m á vůbec reálnou možnost učinit standardní oznámení. Právě proto, že dotyčný pachatel ji fakticky má v rukou: jakmile by se odvážila s tímto obviněním vyjít na veřejnost, v tom samém okamžiku by pohřbila sama sebe, svou veškerou budoucnost.
Za druhé: tito dominantní nadsamci požívají tak obrovské popularity, a s ní spojené reputace, že když nějaká takováto zcela neznámá osůbka vystoupí s takovýmto dramatickým obviněním - pak jí prostě nikdo neuvěří. Každý nad tím jenom mávne rukou: "Ach, zase jedna která se chce postavit do světel ramp na úkor nějakého prominenta!" Takže jestliže u něj platí presumpce neviny - a to nejen právní, ale především společenská, zabsolutizovaná (ON by přece něco takového nikdy neudělal!!); pak u ní, u jeho oběti, naopak apriori platí presumpce viny.
Takže když ona vyjde na veřejnost s tímto pro ni už tak jako tak traumatizujícím zážitkem, pak namísto toho aby se jí dostalo soucitu a pochopení, tak je naopak ještě vláčena bulvárem, a je zavalena podezřením z prospěchářství.
Takže, tolik k institutu presumpce neviny, a k faktickému stavu tohoto světa, a jeho vztahu ke spravedlnosti.
Nastolujete otázku, zda je možné zlepšit spravedlnost cestou rozvratu právního prostředí, což v tomto případě konkrétně znamená ztotožnění veřejného (internetového) obvinění s již uznanou vinou, znemožnění účinné obrany proti takovémuto obvinění, případné vedlejší oběti, které tento postup může přinést, včetně například ztráty práce a společenského postavení takto obviněných a dohnání zranitelnějších jedinců až k sebevraždě.
Já v tuto cestu ke zlepšení spravedlnosti nevěřím.
Pane Poláčku, veřejné obvinění ze znásilnění také není úplně standardní postup. Naprostá většina žen by nikdy nic takového neudělala ze zcela přirozených důvodů: Je to traumatizující zážitek a znásilněné ženy mají psychické problémy i při zcela standardním postupu trestního oznámení a policejního vyšetřování.
Pokud by tedy nějaká žena (lhostejno zda slavná či neznámá) veřejně obvinila někoho ze znásilnění, asi bych měl také měl určité pochybnosti, zda se ten čin skutečně stal. ((Setkal jsem se s tím, že rozvedená žena veřejně obviňovala svého bývalého manžela ze sexuálního zneužívání jejich syna. Kromě toho, že mu tím chtěla zabránit v kontaktu s dítětem, ještě tím ničila i jeho veřejnou pověst.)) Mně by navíc ta informace o znásilnění vůbec k ničemu nebyla, neboť nemohu vyšetřovat ani trestat pachatele. Zda bych v takovém případě cítil vůči té ženě soucit, to skutečně nevím.
A Vy jim zřejmě i teď chcete stále upírat tu možnost, aby alespoň teď před celým světem odhalily ty, kteří jim toto násilí učinili - a dodnes se tváří jako nevinní svatouškové.
Samozřejmě, že nejsem pro dodržování jakéhokoli typu omerty. Samozřejmě, že zneužívání postavení, sexuální obtěžování či i pouhá sprostota si nezaslouží být kryty. Na druhé straně však jde o problém, který se netýká pouze žen, a už vůbec ne jen žen v exkluzivním uměleckém prostředí. Nejvíce lidí je nuceno dělat něco, co nechtějí, prostřednictvím peněz. Nakonec i v tom Hollywoodu. O prostitutkách se dnes celkem rádo hovoří jako o podnikatelkách, málokdo je vyzývá k "me too". Šikana je hodně rozšířená, jak známo, ve vojenském prostředí. Zatím se však zdá, že generality nejsou svědectvími typu "me too" aktuálně ohroženy. Z takovýchto zdrojů nejspíš plynou posměšné (i zahanbené) reakce mnohých Čechů a Češek, a jistě nejen jich.
A pak je tu ještě otázka doby. Někteří pamatujeme, jak vypadaly třeba oslavy v socialistických podnicích 70. a 80. let. To, co se skrývalo pod eufemismem bujarost, byl prostě plod doby s jinou normou, podobně jako obtížné a nebezpečné nakuřování zúčastněných. Mohu o tom zajisté psát, ale nikoho proto nebudu "dohánět spravedlností". Samozřejmě ani ženy, které při vhodné příležitosti odloudily některého muže rodině a ve výjimečném případě tak dokonce přispěly k tragédii.
Tohle a právě tohle je ten základní smysl celé věci, pane Nusharte: aby se něco takového už nemohlo dít nadále.
To jenom Vy z toho pořád chcete udělat jenom čistě individuální záležitost - právě proto abyste z jakéhosi mužského šovinismu nemusel přiznat, že něco takového existovalo, a že tady mužský element celé roky a celá desetiletí vesele užíval své nadřazenosti a moci nad ženami.
A tak s pokryteckým (ne-li přímo cynickým) gestem ukazujete na těch několik málo případů, kdy se (snad!) stalo bezpráví mužům, abyste nemusel hledět na osudy těch stovek a tisíců žen, které jsou tomu bezpráví vystavovány znovu a znovu.
Úplně stejně lze, pane Poláčku, například prohlásit, že existovalo institucializované násilí nad celou třídou proletariátu.
Smyslem těch veřejných obvinění je tedy pravděpodobně prosazování opětovného příklonu k tzv. třídnímu pojetí práva.
Nutno ovšem v této souvislosti připomenout, že právo na spravedlivý soudní proces patří mezi základní lidská práva.
Ono to ovšem dneska není už zdaleka tak zřetelné jako v době manufaktur 19. století; jenže ono to není tak zřetelné právě a jedině proto, že se toto institucionalizované násilí svého času tématizovalo: to jest, ta potrefená a utlačovaná část společnosti sebrala odvahu veřejně a nahlas říci, že takhle už to dál nehodlá snášet. A pro své právo šla do boje, do stávek, a třeba i na barikády. A výsledkem toho boje nebylo v prvé řadě "třídní pojetí práva" - nýbrž přesně naopak to, aby (pracovní) právo nebylo aplikováno třídně, to jest jednostranně ve prospěch kapitalistů.
- A mám takový velice silný pocit, pane Nusharte, že kdyby Vy jste žil v tom 19. století, pak byste už tehdy s železnou neústupností tvrdil, že dělníci nemají žádné morální oprávnění za svá práva bojovat kolektivně (neboť to jenom rozeštvává ach přece tak harmonickou společnost); a že když třeba nějaký fabrikant vyhodil na dlažbu polovinu svých dělníků (protože třeba sehnal nějaké stávkokaze ochotné pracovat ještě laciněji), pak byste jim nanejvýš přiznal právo se proti tomu vyhazovu bránit ryze individuálně, soukromou žalobou.
V roce 1924 začal Ferdinand Peroutka v týdeníku Přítomnost zveřejňovat anketu nazvanou "Proč nejsem komunistou". Svými odpověďmi postupně přispěli známé osobnosti, spisovatelé a intelektuálové té doby. "Gentleman Hitler" mezi nimi kupodivu nebyl:-), ale byli zde například oba bratři Čapkové.
Předpokládám, že jste ten známý esej Karla Čapka četl. Vyvozoval byste z něj snad to, že Karel Čapek si p ř e j e utrpení a útlak dělníků? Předpokládám, že nikoliv, Karel Čapek prostě jen nesouhlasil s komunistickou ideologií. Nesouhlas s komunismem ale přece vůbec neimplikuje záporný vztah k proletariátu.
Vy ale, pane Poláčku, tuto nesmyslnou logiku v mém případě neustále uplatňujete a podsouváte mi, že pokud nesouhlasím s kampaní #MeToo, mám negativní vztah k ženám (a k dělníkům).
P.S. Samozřejmě, že nepopírám existenci institucionálního násilí. Vyvozovat z prvního faktu (že kritizuji třídní pojetí práva) druhý "fakt" (že - údajně - popírám existenci institucionálního násilí) je myšlenková zkratka.
Nevidíte v tom rozpor?
Což nakonec k tomu čapkovsko-masarykovskému postoji k dělnictvu nemá opravdu tak moc daleko: i ti oba byli t a k n ě j a k levicoví, oni by samozřejmě přáli dělníkům aby se jim vedlo dobře a aby byli spokojení; jenomže pro ně pro oba bylo naprosto nepřijatelné, aby ti dělníci se za svá práva brali zásadně a organizovaně.
Dělník má prostě pasivně čekat, až se jeho fabrikant-vykořisťovatel uráčí mu přiznat jeho práva; a stejně tak znásilňované ženy mají tiše a pokorně čekat, až si všichni ti svého dominantního postavení zneužívající nadsamci uvědomí, že to tak není správné, a že by toho měli nechat.
Kdyby ti dělníci tak pasivně čekali na toho svého dobrotivého fabrikanta, zřejmě by dodnes měli dvanáctihodinovou pracovní dobu po šest dnů v týdnu.
A kdyby ty zneužívané ženy i nadále jenom tiše a pokorně čekaly na to až ti dominantní nadsamci ukrotí své pudy - kolik z nich by ještě v budoucnosti stihl ten samý osud?
- A to je právě to, co je Vám, pane Nusharte, zcela evidentně naprosto lhostejné. A proto i Vaše slova o tom, jak prý je Vám těch žen líto, je sotva možno hodnotit jinak nežli naprosté pokrytectví.
Svoboda je totiž, pane Klusáčku, volnost rozhodnutí, aniž by do toho měl kdo další co mluvit, i kdyby to bylo sebevíc proti jeho šosáckým útlocitnostem.
Sexualita totiž k člověku patří a ženy s tou svou mohou nakládat jak se jim zrovna líbí, nikoli vám. Smiřte se s tím.
Vy jste to interpretoval takto: "Vaše slova o tom, jak prý je Vám těch žen líto, je sotva možno hodnotit jinak nežli naprosté pokrytectví."
--------------------
Co přesně z mých slov je možno hodnotit jako naprosté pokrytectví? (Odchylujeme se, bohužel, od věcné diskuse.)
Ta kampaň #MeToo je tedy podle Vás zbytečná, jestli jsem Vás dobře pochopil?
"... Princip kolektivní viny nabral úplně nové grády. Doslýchali a dočítali jsme se, že co Arab, to perverzní sexistický úchyl, co Evropanka, to bezbranná samice...
((Dnes se prostřednictvím kampaně #MeToo dočítáme, že co bílý muž Západu, to perverzní sexistický úchyl, co Evropanka, to bezbranná samice...))
Asi stovka žen vybavených růžemi navštívila v Kolíně nad Rýnem tamní největší uprchlické zařízení. Chtěly tak projevit účast, pochopení a otevřenou náruč uprchlíkům...
((Snahu o smíření projevily signatářky otevřeného dopisu stovky francouzských umělkyň v čele s Catherine Deneuve.))
Udělaly to z toho důvodu, že mají rozum i srdce a pracují s informacemi, nikoliv s předsudky. A také proto, že mají kuráž a nebojí se obstát před nepochopením a šikanou, která zaplavila všemožné weby...
Zachovaly se prostě hezky a zmobilizovaly se k tomu, co je na jakékoliv lidské kultuře to nejsympatičtější a co ji dělá přitažlivou k žití. Schopnost pochopení, porozumění, soucitu, povzbuzení, podpory – bez strachu a nenávisti..."
Svoboda sexuality znamená volně a čistě ve vlastní kompetencii moci říct jak ano, tak ne.
Já myslím, že sex za umožnění kariéry je klasický příklad úplatku protislužbou. Možná by producentům pomohlo protiúplatkářské školení typu: „Neber úplatky, neber úplatky nebo se z toho zblázníš!“ Ale spíš ne. Úplatky se standartně berou a dávají tam, kde selhává tržní systém, neboť nabídka není schopna reagovat zvýšením na zvýšení poptávky, například proto, že z nějakých důvodů musí zůstat omezená. Vtomto případě touha hrát ve filmu – čili poptávka po kariéře – nemůže být uspokojena řádnou cestou (herečka si nemůže roli opatřit legálně, například si ji řádně koupit), tak se vytváří nekontrolovaný „černý trh“, kde se platí v naturáliích. Podle mě je to názorná ukázka selhávání tržního systému.
Pak je tu ovšem ještě jedna příznačná okolnost. Režisér, či producent může prosadit svou představu o obsazení té které role nejen autoritativně, ale zároveň i docela subjektivně. Často prostě odkáže na svou intuici nebo vizi.
Jak se to říká? Že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně?
Na druhou stranu, jsou na tom, i ve vyspělých anglosaských zemích, lépe ony vrstevnice začínajících hereček, které, aby předvedly svou motivaci a odhodlání, pracují v zaměstnání zprvu jako kdysi (téměř) zadarmo?
Někdo umí spolknout leccos, i šavli, zdá se často. Nenechme se však mýlit "na tváři lehkým smíchem". Nejen do žen není vidět, z obou uvedených praktik mívá oběť pocit trvalé křivdy.
Přijde mi to jako přes kopírák. Postoj k azylové politice Německa, norskému Barnevernetu, evropským strukturám. Pořád stejná kritika těch "za kopečky".
Je to zkrátka prevence proti poznání a přiznání, že jsou v něčem hodně před námi, že to u nich funguje lépe a my už nemáme se na koho vymluvit, proč jsme je za 30 let nedohnali. (Už se nemůžeme vymlouvat na komunisty, Němce, Slováky, Habsburky, židy). Tak to radši zkritizujeme. Navíc naše elity tím vlastně vyjadřují, že nemají na to být skutečnými elitami.
Článek taky pozapomíná, že výše citovaní využívají rádoby originální reakce na kampaň Metoo ke svému mediálnímu zviditelnění.
Jinak z praxe: Hysterka reaguje na hysterku agresivně hystericky.
https://www.radiovaticana.cz/clanek_print.php?id=24777
Lidstvo se odpradávna pokoušelo tuto přírodní danost překonat (někdy s pomocí Boží, jindy zase bez ní), ty pokusy se však často zvrhávaly v jednostranný pocit, že druhá strana nechápe záměrně. Tento jednostranný pocit býval oboustranný.
Odmítne-li Roma, nebude to ten samý případ, jako když Rom není vpuštěn například do restaurace? Může si Rom, odmítnutý prostitutkou, stěžovat u ombudsmanky?
Nejsou snad oba dva liberálními katolíky?