Skandály hollywoodského producenta Harveyho Weinsteina stály na počátku nynější vlny zájmu o problematiku sexuálního obtěžování a násilí. V rámci kampaně #metoo veřejně vystupují další a další lidé, kteří se ve svém životě se sexuálním obtěžováním setkali. I když se v našich podmínkách v souvislosti s celou debatou objevuje řada předsudků, z nichž tím prvním a největším je snaha o bagatelizaci celého problému, přece jen se z #metoo podařilo udělat relevantní téma celospolečenské diskuse.

Už to je samo o sobě obrovským posunem vpřed. Otázka dobrovolnosti v sexu je přitom nesmírně široká. Rád bych zde proto připomněl téma dobrovolnosti a sexuálního násilí v oblasti prostituce. Jelikož se náš Spolek pro ochranu žen zabývá především ženskou prostitucí, zaměřím se i já na problematiku ženské prostituce (což samozřejmě nepopírá relevanci tématu mužské prostituce a jejích dopadů). Lidé, kteří se z různých důvodů „živí tělem“, totiž patří mezi ty vůbec nejohroženější sexuálním násilím. Alespoň jeden hashtag si tak zaslouží i oni.

Týká se to všech

Nejprve je třeba v kontextu celé diskuse vymezit fenomén prostituce. V obecném povědomí stále převládá předsudek, že sexem za úplatu se živí pouze ženy, které jsou nějakým způsobem charakterově zkažené, které si svůj osud de facto zaslouží a že se jedná o okrajový fenomén, který se většinové společnosti netýká. Jenže nic není pravdě vzdálenější.

↗

Prostituce je příznakem a produktem selhávajícího systému, ve kterém je ekonomická i symbolická rovnost pohlaví pouze deklarovaná. Foto Daily Travel Photo

V České republice se podle různých odhadů věnuje prostituci profesionálně na 40 tisíc žen. Počet žen, které se sexu za úplatu věnují příležitostně, celou množinu ještě rozšiřuje. Nejstaršímu řemeslu se věnují dívky, které opustily dětské domovy, ale i státní úřednice, zdravotní sestry, vysokoškolačky, které si chtějí přivydělat při studiu, ženy s dokončeným středoškolským i vysokoškolským vzděláním. Prostituce nerozlišuje podle věku ani etnické příslušnosti. Řada žen prodávajících své tělo přitom vede běžný život, který nijak nevybočuje z životního stylu české nižší střední střídy.

Rozhodnutí začít se živit prostitucí není pro drtivou většinu žen jednoduchým a bezproblematickým. Jak ukazují výzkumy, jedním z hlavních důvodů, pro který se žena rozhodne s prostitucí začít, je zpravidla dán akutním ekonomickým a sociálním ohrožením. Žena se rozvede, přijde o partnera, rozhodne se utéct před domácím násilím, ztratí práci nebo se zadluží. Nebo pracuje, ale svými příjmy nezvládá pokrýt neustále rostoucí životní náklady. O tom, že z minimální mzdy nově zvednuté na 12 200 Kč hrubého se důstojný život, zvlášť ve městě, vést nedá, se asi není třeba rozepisovat.

Samo o sobě je dostatečně vypovídající i to, že zhruba každá druhá prostitutka je matka samoživitelka. Popsané životní situace přitom nejsou ničím výjimečným a mohou se týkat každého z nás. Neobstojí ani argument, že v dnešní době nízké nezaměstnanosti a rostoucí ekonomiky si může každý snadno najít lepší zdroj obživy. Poptávka po nových zaměstnancích je sice vysoká, ale ideální uchazeč o zaměstnání má podle představ řady zaměstnavatelů 30 let, vystudované dvě vysoké školy, 10 let praxe a je to bílý bezdětný muž. Pokud se jedná o samoživitelku s dospívajícími dětmi, které je 45 let, její šance na sehnání důstojného místa klesají přímo exponenciálně. Prostituce je tedy příznakem a produktem selhávajícího systému, ve kterém je ekonomická i symbolická rovnost pohlaví pouze deklarovaná. Prostituce a její příčiny a následky se dotýkají nás všech.

Zaplatit & souhlasit

Žena živící se prostitucí je osoba s vlastní integritou a důstojností, která není o nic menší než důstojnost jakéhokoli jiného člověka. Právo odmítnout sex má každý z nás, a stejně tak jej mají i lidé, kteří vykonávají sex za úplatu. Předchozí věty zní samozřejmě, praxe nás však bohužel učí, že jako samozřejmé je nevnímají zdaleka všichni. Když si v dnešní společnosti něco kupujeme, penězi nad zakoupenou věcí uplatňujeme svou moc. „Koupit si něco“ je pro nás synonymem s „vlastnit něco“ a „vlastnit“ znamená mít nad něčím takřka neomezenou moc.

Známý pravičácký bonmot o tom, že „rozhodovat mají ti, kteří platí daně“, je jen dalším rozvinutím primitivní kupecké mentality. Když si koupím dům, kupuji si s ním podle této logiky i právo nechat jej pustnout, chátrat a spadnout, bez ohledu na to, jestli tím zasahuji do zájmů jiných lidí nebo třeba obce. Největší a nejsilnější manifestací vlastnického práva tak zůstává právo něco zničit.

Vztah koupě a vlastnictví se až bolestně realizuje i v intimním vztahu mezi člověkem, který sex za úplatu poskytuje, a tím, kdo si jej kupuje. Od koncepce „vlastnit něco“ pak zbývá jen malý krůček k tomu užívat své vlastnictví tak, jak chci právě já, a bez sebemenšího ohledu na druhého člověka. Ne nadarmo se o prostituci hovoří jako o „obchodu s bílým masem“ — přesně tím totiž je. To, že si klient u prostitutky zaplatí za sex, mu ale ještě pořád nedává nad ženou „vlastnické právo“ nebo nárok vyžadovat jakoukoli sexuální službu bez ohledu na přání a svolení druhé strany.

Abychom ale mohli dosáhnout takového cíle a začít se o problému bavit seriózně, je třeba jej nejdříve vůbec rozpoznat jako téma. Diskuse, kterou je třeba vést, se musí týkat jednak pasáků a organizací, které z prostituce tyjí, jednak i zákazníků. Nejdříve k tomu prvnímu: Jestliže je sexuální násilí a obtěžování až příliš častým problémem našich soukromých i pracovních životů, v sexbyznysu je to doslova základní kámen, na kterém mafie a pasáci všechny své aktivity staví. Násilí a nátlak se ve světě prostituce rozvíjí do naprosto nových forem.

Tou první, která přijde každému na mysl, je samozřejmě ekonomické vykořisťování. Jestliže hodina s prostitutkou stojí 1500 Kč, do kapsy pasáka jde běžně polovina této částky. Pasák je samozřejmě také tím, kdo prostitutce zajišťuje klienty, a tím ji znova drží v šachu. Velmi snadno ji totiž může připravit o zdroj příjmů. A opustit ulici nebo privát a nastoupit do jiného zaměstnání opravdu není totéž jako dát výpověď v bance a nastoupit druhý den do kanceláře v nadnárodní korporaci.

Je tu samozřejmě i otázka toho, jaké služby žena chce nebo nechce poskytovat a zda se jí na to někdo vůbec ptá. Pokud chceme z prostituce vyštípat organizovaný zločin, nezbývá než se začít bavit o formě rozumné legalizace (a tudíž i regulace) prostituce ze strany státu.

Velký díl odpovědnosti ale leží samozřejmě i na zákaznících. Nemíním moralizovat a pohoršovat se nad tím, že někteří lidé služby prostitutek vyhledávají. Co je ale třeba od každého muže požadovat a očekávat, je to, že bude se svou prostitutkou mluvit a bude jasně respektovat to, co chce a co nechce dělat. Tedy že si uvědomí, že lidská bytost je něco, co nelze vlastnit ani podle své libovůle zničit. Pokud by byla uzákoněna veřejná regulace a efektivní kontrola prostituce, mělo by se stát její součástí také to, že bude stát schopen nabídnout sociální a psychologickou pomoc těm prostitutkám, které byly zneužity nebo znásilněny, a zároveň bude schopen transparentně trestat ty, kteří se takového zneužití dopustili.

Vtipům o právu na reklamaci služby do 14 dnů budu čelit příkladem z praxe naší organizace Spolek pro ochranu žen: Setkal jsem se s případem, kdy jedna z našich klientek sloužila doslova jako „sexuální otrokyně“ skupině mužů, kteří ji vydírali vyhrožováním, že na ni v jejím okolí prozradí, že se živí prostitucí. Takové jednání je samozřejmě trestné, jenže odhalit podobné případy v legálním pološeru našeho právního řádu je téměř nemožné. Stejně jako efektivně pomoct oběti.

Kroky k nápravě

Velký díl odpovědnosti za současnou situaci nese stát, který se už od 90. let tváří, že téma prostituce vlastně neexistuje. Hašení těch největších požárů pak zůstává na dobrovolnících z nevládních organizací nebo různých odborech systému sociální a zdravotní péče, jejichž činnost ale nikdo nekoordinuje a která se omezuje nanejvýš na okamžité intervence v konkrétních případech. Ty navíc mají často podobu odebrání dítěte. U samoživitelek zabývajících se prostitucí se tak mísí strach ze státní represe s názorem, že stát je v jejich údělu nechal a vykašlal se na ně. Tento pocit je bohužel z velké míry oprávněný. Prázdný prostor, který tu po absentujícím státu zbývá, obsazuje mafie.

Již zmíněná legalizace prostituce je jediným realistickým řešením těch největších problémů, které se s problematikou prostituce pojí. Legalizace musí jít ruku v ruce s vytvořením systému podpory žen, které se rozhodly s prostitucí skončit a nevědí, jak ze začarovaného kruhu pasáků a věčné nejistoty vystoupit. V praxi to znamená především následující:

• Ve spolupráci s úřadem práce je třeba vytvářet rekvalifikační programy pro ženy ohrožené sociální exkluzí, které by umožnily začlenit se do pracovního procesu i těm ženám, které prostituci provozovaly dlouhou dobu. Zároveň je třeba dbát na to, aby se programu mohly účastnit i ženy, které se prostituci stále aktivně věnují.
• Je třeba vytvořit spolehlivý systém právního, sociálního a dluhového poradenství, které bude ohroženým ženám k dispozici.
• Je třeba konečně schválit funkční podobu zákona o sociálním bydlení. Především je důležité, aby zákon reflektoval potřeby dětí odcházejících z dětských domovů.
• Je nemyslitelné, aby se výše uvedené změny udály bez zásadní změny systému exekucí a vymáhání pohledávek.
• V rámci legalizace prostituce je třeba umožnit ženám, které se prostitucí živí, aby měly maximálně tři roky své činnosti započítány do nároku na důchod.
• Podporovat zavedení zálohovaného výživného.