Z hlediska celosvětového je to dílčí věc, z hlediska aktuálních politických trendů však důležitá: ve zvláštních doplňovacích volbách do celostátního Senátu USA pořádaných toto úterý v Alabamě nezvítězil překvapivě učebnicově nahnědlý pravičák Roy Moore, ale jeho středoproudý soupeř, demokrat Doug Jones. Klasický republikánský stát tak nebudou reprezentovat v Senátu už jen dva republikáni, jak bylo pravidlem v posledních dvaceti letech, ale jeden republikán a jeden demokrat.

Velké listy a servery dávají tuto porážku do souvislosti s prezidentem Trumpem. Právě Donald Trump totiž podpořil Roye Moora nečekaně hned po alabamských republikánských primárkách, v nichž stranil Lutherovi Johnsonovi Strangovi III., kovanému představiteli republikánské honorace. A právě Trump také porážkou nejvíce ztrácí — obecně část svého symbolického vlivu, konkrétně jeden hlas ze své dosavadní malé, toliko dvouhlasé senátní většiny.

Přesto je vzácná porážka republikána v Alabamě i něčím více než jen pomyslnou „fackou Trumpovi“, jak se teď v týdnu všude psalo. Roye Moora totiž neporazily ani tak Trumpův polibek smrti či skvělost jeho demokratického soupeře, jako spíše hnutí zdola. A to hned hnutí dvě.

Popravdě řečeno, počty hlasujících v úterních volbách o nějakém velkém působení hnutí na první pohled nevypovídají: 671 tisíc pro demokrata Jonese, 650 tisíc pro republikána Moora. V roce 1996 přitom porazil alabamský republikán Jeff Sessions — současný ministr spravedlnosti, kvůli jehož odchodu do Trumpovy vlády se vlastně celé letošní mimořádné volby konaly — demokrata Rogera Bedforda se 786 tisíci hlasy proti 681 tisícům. V roce 2002 vyhrál Sessions nad Susan Parkerovou v poměru 792 tisíc ku 538 tisícům a v roce 2008 nad Vivian Davisovou Figuresovou v poměru 1,3 milionu ku 752 tisícům.

Naposledy, to jest v roce 2014, kandidoval v Alabamě už pouze Sessions sám, protože demokraté nenašli nikoho, kdo by se byl ochoten republikánovi v tomto státě smysluplně postavit.

Letošní poměr hlasů je tedy na straně demokratů alabamský průměr, na straně republikánů pak značný podprůměr. Co ovšem první pohled snadno přehlédne, je fakt, že šlo o ony zvláštní volby — hlasování konané mimo obvyklé první úterý po prvním pondělí v listopadu, kdy se v USA volívá všechno od šerifů po prezidenta. Účast u speciálních voleb je vždy o čtvrtinu až o třetinu nižší.

Demokraté se tedy museli tento rok v Alabamě na svých 671 tisíc hlasů velmi činit. Republikánům naopak nepřišel nikdo navíc. A jak ukazují exit polly CNN: demokraté zmobilizovali nakonec mimořádně zejména afroamerické voliče a republikánům nepřišly volit ženy. Pro Roye Moora hlasovalo celkově jenom 63 procent bílých žen (bílých mužů 72 procent). A pro Douga Jonese 93 procent Afroameričanů a 98 procent Afroameričanek — i v absolutních číslech více, něž kolik hlasovalo ve prezidentských volbách 2008 a 2012 pro Baracka Obamu.

Naše otroctví a dětský nevěstinec

Mobilizace mezi potenciálními voliči a voličkami demokratů byla v Alabamě skutečně mohutná. Straničtí dobrovolníci agitovali na každém rohu, občanští aktivisté obcházeli chudá předměstí. Roy Moore se ještě dva dny po volbě rozčiloval, že svou porážku uznat nemůže, neboť hlasování ovlivnily „vnější síly šířící v Alabamě prohnilou ideologii“.

Sám Moore přitom pomáhal aktivizaci dobrovolníků prohlášeními, že Korán je něco jako Mein Kampf nebo že muslimům by nemělo být dovoleno zasedat v Kongresu. A vlastní mobilizaci proti-voličů usnadnil výroky, že by „bylo záhodno odvolat všechny ústavní dodatky po desátém“, to jest například i ten o právu Afroameričanů volit, nebo že za otrokářských dob „držely rodiny pohromadě, a i když bylo otroctví, vazby v rodinách byly pevné a vývoj v zemi měl jasný směr“.

Přesto by republikán takřka určitě vyhrál, nebýt vystoupení celkem devíti žen, z nichž každá uvedla, že ji Moore v jejím mladém věku tak nebo onak obtěžoval. Nejmladší z této devítice mělo být v dané době čtrnáct let. Moore sám v reakci všechna obvinění odmítl. Nepřímo ale přiznal, že jako třicátník vyhledával krátké intimní vztahy s teprve dospívajícími dívkami ve věku okolo šestnácti let.

Na jednu z předvolebních akcí se navíc pak vydal Moora podpořit jeho kamarád-spolubojovník z vietnamské války, jehož pomoc se ukázala nakonec jako pověstná medvědí služba: zachovalý stařík všem v sále a za přítomnosti kamer povykládal, jak se Moore choval příkladně zdrženlivě, když spolu ve Vietnamu navštívili dětský nevěstinec.

Za tváří klasického alabamského konzervativce, který i k volbám jede na strakatém koni, byl takto odhalen pokrytec s tak chlíváckými sklony, že mu nepomohla už ani podpora parlamentolistovního webu Breibart, ani osobní „je to kampaň“ intervence Stephena Bannona. Snadné volby prohrál Roy Moore i díky odvaze svých někdejších obětí. Těžko si přitom představit, zda by všech devět takto vystoupilo, nebýt atmosféry ovlivněné hnutím #MeToo.

Oběť kampaně?

Nejen v současných USA se teď široce debatuje, zda hnutí za větší zapojení menšin do prosazování jejich vlastních práv a hnutí za atmosféru, v níž jsou oběti obtěžování podporovány, aby otevřeně mluvily o svých zkušenostech, nepřekročila mez společenské přínosnosti — zda již nepřerostla ve snahu nahlížet všechny problémy afroamerických komunit skrze diskriminaci a rasismus, respektive zda se výpovědi o obtěžování nestaly nástrojem k likvidaci kariér úspěšných osobností.

Ano, vše se dá — pochopitelně — přehnat či zneužít. Zde ale nejde o výmluvy či nemístné zjednodušování složitých otázek, ani o honbu za slávou či penězi. A vždy, než se zjistí, zda zájmy menšiny nebo případy obtěžování někdo jen nevyužívá nebo nevymýšlí, patří se nahlížet vlídněji na pozici slabších a obětí.

Ve volbách v Alabamě rozhodla o výsledku také schopnost slabších a jejich obhájců se mobilizovat a odvaha obětí. Nejen americká politika, ale i atmosféra kolem politiky se v posledních letech mění. Volby v Alabamě potvrdily, že mohou i k lepšímu.