Necelá pětina domácností má problém finančně utáhnout studium svého dítěte. Téměř třetina důchodců má problémy finančně zvládat náklady na zdravotnické služby. Necelá pětina lidí má problémy zaplatit za léky nebo za zubaře. Polovina domácností si nemůže finančně dovolit péči v domácnosti pro dlouhodobě nemocné, hendikepované nebo staré.

Celá řada západních demokracií s patřičně „liberalizovanou“ ekonomikou je na tom podobně. V několika takových zemích se v posledních letech začalo hlásit o slovo nové hnutí, které se snaží právě z těchto problémů učinit těžiště veřejných debat i politiky jako takové. Hnutí nemá svoje jméno, ale má některé společné prvky.

Jedním z nich je charakter lídra. V případech USA, Francie a Británie je to starší muž s více než třicetiletou politickou kariérou. Všechny tři matadory, Bernieho Sanderse, Jeremyho Corbyna i Jean-Luca Mélenchona spojuje dávná aktivistická minulost. Všichni tři udržují pro levici stále ještě zásadní kontakt s pracující třídou a v rámci stranických struktur jej celou svou kariéru hlasitě hájili proti centristickým tendencím. Všichni nabízejí příběh společnosti, která bude sociálně spravedlivá, ale otevřená jinakosti — přijímají zkrátka veškerou liberální agendu současných demokracií, ale jedině v souhře s razantní sociální reformou. Ústřední politický zápas naší epochy jako by přitom nabízel buď jedno, nebo druhé. Obojí jako by se snad muselo vylučovat.

Sandersovská či corbynovská svoboda zkrátka rozpoznává svoje materiální podmínky. A ty se zatím hromadí v milionových bonusech velkých manažerů, daňových rájích a abstraktních transakcích velkého kapitálu.

Proč tedy mladou generaci přitahují stárnoucí socialisti? Protože to vypadá, že jim dějiny daly za pravdu — kapitalismus se za posledních třicet let choval přesně tak, jak mu předpovídali. Mileniálové dnes dospívají do reality charakteristické nejistotou, nestabilitou a hlavně uzemňující ekonomickou zátěží, která od rané dospělosti znemožňuje odrazit se k těm nepřeberným svobodám, které liberální makeup kapitalismu tak rád slibuje. Až moc brzy nutí systém mladé lidi, aby „dostali rozum“, aby si vybrali takové vzdělání, které „je uživí“, aby si vybrali takovou práci, která utáhne hypotéku.

Generaci nezkaženou komunismem zkrátka zkazil kapitalismus. Ten jí v mnoha západních zemích dává do vínku osud první poválečné generace, která se bude mít hůř než generace rodičů. Česká společnost, se svou šokovou moderní minulostí skuperskoku mezi byrokratickými socialismem a totální privatizací, ukáže mojí generaci podobně frustrující skutečnost — v Česku se za tři dekády neoliberálně ordinované svobody nezrodily podmínky pro sebemenší sociální mobilitu: děti privatizačního boháčů budou boháči, děti dělníků budou dělníci — a děti rodičů s bytem budou nejspíš prekarizovaní hipstři v neregulovaném nájmu. „Vem si hypotéku,“ radí dnes stabilně zaměstnaní rodiče svým dětem, které stabilní zaměstnání možná nikdy nepoznají.

Když se tahle generace ve „svobodném světě“ rozhlíží po alternativách neutěšeného osudu, její pohledy se docela pochopitelně stále častěji upírají k těm, kdo jsou ve svém boji konzistentní: „I’ve been agitating now for fifty years or more, for jobs and for equality and always against war (A tak agituju už víc než padesát let, za pracovní místa, za rovnost a vždycky proti válce),“ zpívala sanfranciská folková písničkářka Faith Petric, jakoby třem staříkům na míru.

Jejich jména jsou výrazná, sami však hovoří spíš o hnutí, o společné snaze, o společném soupeři, o společné vizi, o společných zájmech. Je mi to blízké. Protože spojení nespojitelných formovalo i mou politickou osobnost — demonstroval jsem po boku dělníků, důchodců a důchodkyň proti škrtům Nečasovy vlády, rozebíral jsem s nimi nespravedlivou politickou situaci při obědvání fazolové polévky s rohlíkem v Oáze za 13 korun na stojáka. Školné a S-karta byly zkrátka výplody sjednocené ideologie, a jako takové daly vzniknout sjednocenému vzdoru.

Situace je dnes horší, dramatičtější, nepřehlednější a bezvýchodnější. Věcí, které mohou studující, pracující a stárnoucí rozdělit, je víc a víc, přestože právě rozdělení dopadneme všichni stejně. Místo S-karet a školného jako by se celý systém rovnou odevzdal dynamice, která ho přerostla, všechny politické strany, všechny korporace, všichni jako by se smířili se svou rolí v soukolí, které nemá alternativu. A mládí dnes hledá někoho, kdo tu alternativu tvrdohlavě nabízel celou tu dobu, kdy se neoliberalismus formoval do své současné podoby.

Na to zapomíná většina mainstreamových médií u nás. Seznam dokonce krátce před britskými volbami publikoval profil Jeremyho Corbyna na stejné úrovni, jakou jej bombardovaly nejoplzlejší britské bulváry. Ani další liberální média u nás neprojevila příliš pochopení pro příčiny Corbynova fenomenálního úspěchu u mladých. Prý „staromódní socialista“, poučovali čtyřicátníci dvacetileté o tom, co je moderní. Ti zatím skandovali Corbynovo jméno na festivalech. Zaopatření antikomunisté, konformní liberálové a někdejší sametový underground, dnešní rodiče, kteří mají na svědomí revoluci — ti všichni by dnes ironií osudu rádi umravňovali mládež.

V jednom z působivých spotů prochází spolu s Berniem Sandersem jeho životní příběh herec Marc Ruffallo. Z jejich rozhovoru mi utkvělo upřímné Ruffallovo vyznání: „Lidé jako vy jsou pro mě důkazem, že mladý člověk může se svými mladickými ideály zestárnout, aniž by se jich musel vzdát.“ Co jiného si může mladý člověk přát, než úspěch lidí, kteří jsou živoucím důkazem, že realita umí dát zapravdu všem, které zaopatření pantátové všech věků označovali za „naivní“ a „nedospělé“ snílky? Vždyť obrysy lepšího světa se pokaždé objeví za horizontem až ve chvíli, kdy celá generace odmítne dostat rozum.