Předvolební průzkumy před francouzskými prezidentskými volbami přinášejí zajímavá čísla — pro 44 procent mladých lidí je volbou Jean-Luc Mélenchon. Celkově má Mélenchon v průzkumech podobnou šanci na vítězství jako další tři silní kandidáti na prezidenta (Macron, Le Penová, Fillon). Hlavní média Mélenchona prezentují jako zástupce radikální levice, ačkoli je spíše protisystémovým hlasem naštvaných Francouzů (la France insoumise).

Před pár měsíci jsem mluvil s francouzskými přáteli, kteří sdíleli svůj pocit, že nálada Francouzů je více než „blbá“. Mysleli naprosto vážně, že Francouzi mají už dost nefunkční demokracie, nedůvěřují své politické reprezentaci a hodlají s tím něco udělat. Jsou možná citlivější na úroveň demokracie než jiné národy, určitě mnohem více než například my. A jsou pravděpodobně i akčnější, pokud jde o důrazné vyjádření nesouhlasu.

Mélenchon staví na jednoduchém základu demokracie, trvá na důsledném dodržení „Liberté, Égalité, Fraternité“. Důležitým cílem jeho programu je zastavit rostoucí nerovnosti ve společnosti způsobené mocí oligarchie, která je propojená s politikou. Navrhuje změny ústavy, které posílí vliv každého člověka na svou (šestou) republiku.

Je to extrémně levicový populismus? Pro většinu médií možná ano, a možná především pro některé jejich majitele. Pro mnohé lidi je však to jediná cesta k zachráně demokracie, Mélenchon je jejich hlasem vyzývajícím ke změnám společnost, na kterou většinově ztratili vliv.

Nejen Francie

Nejde jen o Francii, naše situace před parlamentními volbami na podzim 2017 je podobná. Důvěřujeme politickým stranám a bereme vážně náš vliv na politiku, nebo hlasujeme spíš tak, abychom se pobavili během sčítání hlasů, podobně, jako se bavíme zápasem Sparty a Slavie? A pak nás nakonec ten náš oligarcha přesvědčí, že je lidovým hnutím, a natře to levici i pravici. My se dobře pobavíme a neuvědomíme si, jak to nepokrytě odhalená oligarchie natírá nám, 99 procentům obyvatel.

Škoda, že u nás nemáme ani náznak žádného skutečného hnutí rozhořčených, natož náznak nějaké osobnosti, která by uměla formulovat změnu tak, jako to dokáže Mélenchon. U nás snad jen Pirátská strana a jen částečně deklaruje, že už nejde o levici nebo pravici, že jde o to vzít vážně demokratické principy a prostě se jimi řídit. Část pirátů, mladých zelených a mladých sociálních demokratů možná je schopná vidět, jak omezený vliv na věci kolem nás máme, a snaží se zvedat hlas.

Mélenchon chce zdánlivě nemožné, nebojí se chtít a může se mu to podařit. Chce odpojit Francii od jaderné energie, ačkoli zde funguje spousta jaderných elektráren. Chce 32hodinový pracovní týden, přestože pracující člověk má ve Francii už i tak mnoho výhod. K tomu chce Mélenchon pro něj ještě odchod do důchodu v 60 letech (flákači!... z pohledu mnoha Čechů navyklých na svou dávku ponížení).  Navrhuje zásadní změny ekonomiky, tak, aby nepodporovala narůstající kumulaci bohatství úzké skupiny lidí. Chce velké zdanění extrémně vysokých příjmů a výrazné navýšení minimální mzdy.

Pokud jde o vzdělávání, chce podpořit právo každého být vzdělaný a kvalifikovaný. Zdůrazňuje, že vzdělání není zboží, ale základ, na kterém stavíme naši osobnost. Chce snížení počtu žáků ve třídě na základních školách i ve školkách a posílení sociálního promíchání žáků ve školách. Ve Francii existuje skrytá segregace, velká část rodičů dává děti do škol s určitým tematickým zaměřením, kde se nesetkají s „lůzou“. Mélenchon chce zdarma školní obědy, dopravu do školy, kroužky, učebnice a pomůcky pro děti. To je pro nás nepředstavitelné, přitom děti si možná zaslouží mít rovnější podmínky ve škole. Proč bychom se nemohli na něčem takovém shodnout napříč politickým spektrem?

Masmédia zmiňují jako problematický zejména kritický postoj Mélenchona k NATO a EU, a paradoxně jim pak nedává smysl jeho humanistický přístup k imigrantům. Je třeba si detailně přečíst jeho program a argumenty. Ve světle „nepochopitelného“ odchodu Velké Británie z EU a „nepochopitelné“ vojenské aktivity nového amerického prezidenta se nedá nepřemýšlet, čeho všeho že to jsme vlastně členy a kam chceme, aby tyto instituce směřovaly. Kritika zaznívá i na jeho tendenci být až příliš patriot (tím se také sám nazývá a odmítá, že je nacionalistou). Jeho některá prohlášení v tomto směru kritizuje Natalie Nougayrede v úterním Guardianu.

Tento text není extremistickým pamfletem, je to snaha o reflexi toho, že demokracie má problém a existují naštvaní lidé, kteří to chtějí měnit. Jak i přednesla francouzská (jak příznačné, že francouzská a vůbec ne levicová) filosofka Cynthia Fleuryová 5. dubna ve Fracouzském institutu v Praze. Cynthia Fleuryová upozorňuje na velký problém odtržení politiky od lidí. Politiku vnímáme z médií, která patří čím dál užší skupině majitelů. Úspěšní politici už jsou pro nás spíše herci než reální lidé, o kterých víme, kdo skutečně jsou.

I proto ani přesně nevíme, kdo je Mélenchon. Nevíme to stejně, jako to nevíme o kterémkoli našem politikovi. Nejen Cynthia Fleuryová bere vážně, jak čím dál více ovlivňují naši každodenní realitu globální trendy a vlivy — sociální, politické i ekologické. Fleuryová vidí řešení v obnovení demokracie formou intezivnějšího dialogu všech, nejen těch, co nás „reprezentují“. Podporovat tento dialog je hlavním úkolem politiků i nás ostatních. Mélenchon představuje jednu z výzev, která provokuje dialog o základních podmínkách, v jakých žijeme.