Jak tohle jenom skončí? Bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy se stal v uplynulých dnech hlavní mediální ikonou. On sám se navzdory vichřici, jež se kolem něj zdvihla, neváhal vrhout přímo do víru Maelströmu.

Exkluzivní rozhovor poskytl pro konzervativní list Le Figaro a televizní show předvedl v přímém přenosu na soukromém kanálu TF1.

Pravicového politika, jenž trvá na tom, že je nyní pouze advokátem, vrátily tyto události zpátky do politiky, odkud před čtyřmi lety po opětovném pokusu kandidovat do Elysejského paláce definitivně odešel.

U Sarkozyho ale člověk nikdy neví, kde jsou hranice profesního a veřejného. Ačkoli je pouze soukromou osobou, jeho názory si rád vyslechne i stávající nájemník prezidentského paláce Emmanuel Macron. V některých rysech přejímá i jeho snahy a Sarkozy má ve vládě i své „klíčové lidi“ — premiér Jean Castex i ministr vnitra Gérard Darmanin volají nejprve jemu.

A proč tolik povyku? Důvodem byl rozsudek Národní finanční prokuratury (PNF) z minulého pondělí, která Sarkozyho odsoudila ke třem letům odnětí svobody, z toho k jednomu roku nepodmíněně za korupci a ovlivňování ve finančních machinacích, spjatých převážně s jeho dvěma prezidentskými kampaněmi.

Velká politika a velké peníze

Sarkozy stál v čele prezidentského úřadu v letech 2007 až 2012 a čelil za posledních deset let desítkám obvinění, majících povahu výbušné směsi, v níž se politika a peníze objevuji jako základní esence. Řečeno slovníkem své doby: účel světí prostředky a peníze nesmrdí, zvláště když je potřebujeme před volbami. Nemalé peníze.

Patrně nejvýbušnější je obvinění, že v roce 2006 přispěl padesáti milióny euro na Sarkozyho kampaň sám libyjský vůdce Muamar Kaddáfí. Vedle toho je tu ještě aféra, spojená s dědičkou společnosti L’Oréal, miliardářkou Liliane Bettencourtovou, od níž měl Sarkozy podloudně vymámit na tutéž kampaň příspěvek ve výši 150 tisíc eur.

Obě obvinění se Sarkozyho dotýkají nejvíce, ale nyní nejsou předmětem šetření. První nebylo dosud náležitě zdokumentováno, druhé pro změnu pro Sarkozyho skončilo vyřazením ze soupisu podezřelých. Libyjský vůdce Kaddáfí i miliardářka Bettencourtová jsou po smrti. Dle jedné teorie dokonce Kaddáfí zahynul rukou francouzských zpravodajců.

Dalo by se tedy říct, že Sarkozy je jako správná politická ryba schopen uniknout ze všech nastražených sítí, jež se kolem něho stahovaly. Ale… to platilo až do minulého pondělí.

Všechno ale začalo již roku 2013, sotva rok po nástupu prezidenta Françoise Hollanda do úřadu. Připomeňme, že porazil právě Nicolase Sarkozyho, byť těsně — 51,6 procenta oproti 48,4 procentům hlasů.

Onoho 10. dubna roku 2013, v reakci na aféru kolem tajného finančního konta jeho vlastního ministra rozpočtu Jérôma Cahuzaca, zadal Hollande podnět k založení instituce, jež od té doby straší v hlavě nejen Sarkozymu. Tak vznikla Národní finanční prokuratura (PNF). Jako exemplární soud pro exemplární případy.

Transparentnost v životě vymýtí korupci?

„Vždy jsem si myslel, že je v zájmu obviněného, aby finanční prokurátor mohl rychle říci, například po odhalení tisku, zda jde o pochybení, nebo zda záležitost poputuje přímo k soudu. PNF chrání systém rychlostí své činnosti, která předpokládá, že má dostatečné lidské a materiální zdroje,“ obhajoval Hollande i po letech vznik zvláštního soudu.

Národní finanční prokuratura (PNF), na kterou byl Hollande tak pyšný, se specializuje na to, co on sám programově označoval za „moralizaci politického života“. To dnes není cizí ani prezidentu Macronovi. Shodl se na tom se svým spojencem Françoisem Bayrou v dubnu 2017. Socialista Hollande, jenž nebyl mimochodem nikdy objektem žádného šetření, se domníval, že utvořil instituci, kterou budou Francii ve světě závidět.

V době jeho nástupu do prezidentského úřadu se morálka skloňovala podobně často jako třeba transparentnost anebo boj proti korupci.

První soudkyní, jež řídila PNF, se stala Éliane Houlettová, kterou jmenovala tehdejší ministryně spravedlnosti Christiane Toubirová. Vedle PNF vznikla tehdy i instituce další, jež měla transparentnost v názvu: Nejvyšší autorita pro transparentnost politického života (HATVP). Ta měla dohlížet — a stále dohlíží — na chování státních úředníků.

Prezident Hollande, který těžce nesl selhání svého ministra Cahuzaca, si od založení těchto úřadů sliboval vyšší úroveň morálky a chování úředníků, ale nepřímo i politické třídy jako celku, na jejíž přečiny a podvodné chování měly tyto instance dohlížet.

Příběh, který díky aféře Bismuth, jak se přezdívá aktuální Sarkozyho kauze, ale ukazuje, že dobré úmysly se nemusejí vždy vyplatit: vývoj PNF je toho přímým dokladem. Dobré úmysly totiž vyžadují také dobré činy, jinak jde o cestu do pekel.

Můžeme si totiž myslet o Sarkozym, co chcete, ale systém, v němž je souzen, ono provázání politické a justiční moci, spojené navíc pupeční šňůrou s morálkou a transparentností, vyvolává křeče.

Ačkoliv chce PNF vymýtí korupci politické elity, sám byl politickou elitou ustanoven. Incestní povaha instituce, jež se ukájí vlastním významem, nesnese pohled do zrcadla. Mísí se tu jako na paletě stejné esence jako v kauzách, jež má PNF prošetřovat. Nárůst počtu rozsudků mnohem více než o trestné činnosti vypovídá o potřebě zasahovat i do samotného politického života: načasováním rozsudků, zahájením vyšetřování, domovními prohlídkami — a odposlechy.

Já na bráchu, brácha na mě

Kauza, v níž byl Sarkozy odsouzen — žalovaná strana se ovšem odvolala a podle svých slov hodlá sám Sarkozy jít až k Evropskému soudnímu dvoru pro lidská práva — je založena právě na odposleších. A tak se stalo, že se této kauze přezdívá také „odposlechová“.

Specifičnost vyšetřujících soudců, již od Balzaca nejobávanějších lidí v zemí, je o to zajímavější, že v právní francouzské obci nepanuje shoda na tom, kdy odposlechy použít. Jejich váha je tím pádem značně oslabená: proces — zvaný, jak už zmíněno, aféra Bismuth podle jména Sarkozyho spolužáka z gymnázia — stojí a padá právě s nimi. Mezi soudci se vede rovněž diskuse, zda je vůbec možné použít jako důkazní materiál odposlech mezi advokátem a jeho klientem.

Vyšetřující soudce Renaud Van Ruymbeke, který se ve Francii proslavil svým odhodlaným tažením ve věcech korupčních afér (v paměti zůstává zejména aféra Urba, síť stavebních společností, přes které prala Socialistická strana za Françoise Mitterranda peníze; naposledy Clearstream — aféra falešného seznamu kont v daňových rájích), v týdeníku Le Point připomněl, že k tomu musejí být závazné podklady, a to důkazní povahy. Ze sestříhaných úryvků rozhovoru, které použila obžaloba, nevyplývá ale v zásadě nic, než že se jedná o rozhovor dvou přátel. Ti se sice baví o jednom soudci, který by chtěl pracovat v Monaku, což by mohl Sarkozy zařídit, ale nic víc.

Co chtěl ale opravdu Sarkozy? Podle obžaloby mu šlo o informace ze soudního spisu v aféře Bettencourtová. Ačkoliv korupční spiknutí se tu nabízí jako způsob komunikace, není potvrzeno skutky. Rozsudek soudu ho zakládá na „náznaku úmyslu“, což zní velmi sporně, zvláště když jde o výňatek záznamu ze sedmnácti hodin telefonických hovorů. Otázka, co je pravdy na obvinění, podle něhož se Sarkozy dopustil „korupčního paktu“ — mezi soudcem a advokátem — za vynášení informací od soudu, tu zůstává nezodpovězená. On sám se v rozhovoru v TF1, určeném široké francouzské veřejnosti, dušoval, že se ničeho takového nedopustil.

„Pravda vyjde najevo, dotáhnu to do konce,“ opakoval rezolutně. Ne, nejde mu o návrat do politiky, ale o to, aby nezvítězila nespravedlnost. Cítí se být obětí. Pozoruhodné je, což zdůraznila obhájkyně, advokátka Jacqueline Laffontová, že celé soudní jednání nesměřovalo svým charakterem k rozsudku, který si musel Sarkozy společně se svým advokátem Thierry Hezogem i s dotyčným soudcem Gilbertem Azibertem vyslechnout.

Vlivný advokát Herzog, zbavený navíc rozsudkem na pět let advokátní praxe, bude mimo jiné, jakkoliv to zní pikantně, za pár dní zastupovat svého klienta v procesu aféry Bygmalion — kde je Sarkozy opět zásluhou PNF obviněn ze zneužití peněz, jež přesáhly povolený rámec financování kampaně, tentokrát pro klání roku 2016. Měl přefakturovávat služby poradenské agentury Bygmalion, aby snížil objem stranických výdajů.

Soudcovská pomsta malých hrášků

Potíže finanční prokuratury zkrátka ukazují, že se nedokáže zbavit vlastních poporodních jizev. V minulých prezidentských volbách pohořel pravicový kandidát François Fillon, na něhož v lednu 2017 vytasil satirický týdeník Le Canard enchaîné, že fiktivně zaměstnával svoji ženu Penelope, odtud také název Penelopegate, ale i své potomky.

Praktiky fiktivních pozic byly velmi ve Francii tradičně velmi rozšířené — koneckonců jediným prezidentem odsouzeným za toto chování, ještě za času svého starostování Paříže, byl Jacques Chirac.

Chirac nicméně odešel od soudu s podmínkou. To Fillon dostal pět let, z toho dva roky natvrdo a odvolání dosud běží. Sarkozy mu tedy zatím jen zdárně sekunduje.

PNF tím pádem, hlavně na pravici, ať již u Republikánů (LR), nebo u Národního sdružení {RN), vyvolává zděšení a cílenou nenávist a pravidelné snahy o zrušení.

Prokuratura, o níž se v minulosti Sarkozy pohrdlivě vyjadřoval jako o zaměnitelných „malých hrášcích“, nerozeznatelných jeden od druhého, mu nyní patrně dává najevo svou sílu, která už není mimo jeho rozlišovací schopnost. Zdali je pro francouzský systém dobře, že justice fakticky přebírá politickou moc ve státě, na to se názory různí. Na každý pád to je však varovné.

Prezident Macron několikrát projevil zájem prošetřit případy, kdy se v rámci prokuratury odehrávala i „utajovaná vyšetřování“.

Nepodloženým obviněním čelila i sama šéfka finanční prokuratury Houlettová: podle jejího zástupce Patrice Amara byla totiž právě ona krtkem, přes něhož se k Sarkozymu dostala informace, že je jeho „linka Bismuth“ s advokátem Herzogem odposlouchávána.

Rozpolcená levice se na spor se Sarkozym dívá rozpačitě. Svým způsobem mu fandí snad jen komunisté. Jean-Luc Mélenchon z Nepoddajné Francie (LFI), který již oznámil, že bude v roce 2022 kandidovat opět na prezidenta, soudí, že se rozsudkem prezident Macron elegantně zbavil konkurenta. S prokuraturou má nevyřízené účty.

Vlastní čest se snaží Sarkozy v posledních dnech zachránit tím, že nepřímo naznačuje, koho by mohl podpořit v prezidentském klání, jehož se nehodlá účastnit.

Bude k tomu rozhodnutí potřebovat jistě ještě velkou dávku odvahy.

Courage, Bismuth!