Francouzské protesty — dobrá reforma, ale špatně prodaná
Petr JanyškaFrancie je od minulého čtvrtka dějištěm stávek a protestů kvůli reformě důchodů, kterou plánuje Macronova vláda. Dvě třetiny Francouzů reformu podporují a zároveň polovina podporuje protesty. Jak to vysvětlit?
Francii už týden zmítají masivní stávky kvůli Macronově důchodové reformě. V protestech nejde jen o penze, ale o akumulaci vícera faktorů, které způsobují, že část Francouzů s nižšími příjmy se v životě cítí v nejistotě a ohlašované změny očekává nedůvěřivě a s úzkostí. Až 40 procent Francouzů vnímá současnou mobilizaci jako protest proti způsobu Macronovy vlády. Nevěří příliš, že když má přijít od vlády něco nového, že to bude k lepšímu. Proto protestují nebo protesty aspoň podporují. Z jejich strany jde o předběžné varování.
Generální stávka to ale rozhodně není. Stávkují železnice a metro, ty jsou dotčeny nejvíc. S nimi zdravotníci a učitelé. Včera to bylo 12 procent učitelů základních a 19 procent středních škol, samozřejmě univerzity.
Zároveň většina obyvatel souhlasí s tím, že dnešní penzijní systém se přežil a že je třeba z hlediska spravedlnosti zavést každému stejným metrem: jednotný věk odchodu do důchodu, jednotný výpočet, jednotná kritéria. Stejně pro státní zaměstnance jako pro soukromý sektor, který je zatím znevýhodněn. Jen se každý obává, aby se tím jeho osobní důchod nezhoršil.
Reforma je dobrý technokratický projekt, Macronovi ale chybí sociální empatie
Ohlašovaná reforma je gigantickou sociální změnou, něčím, oč se od války ve Francii nikdo nepokusil. Lze ji možná srovnat s Napoleonovým zavedením Občanského zákoníku. Macron šel před dvěma lety do voleb s ambicí zemi hluboce reformovat, dělá, co před volbami slíbil: Chce Francii vybavit pro 21. století.
Penzijní reforma byla jedním z hlavních bodů jeho programu, zjednala mu popularitu a přispěla k jeho vítězství. Lidé cítili, že má kuráž pustit se do tématu, na němž si vylámali zuby jeho předchůdci. Důchody chtěl reformovat už Chirac v roce 1995, tehdy ale vyšly do ulic dva milióny lidí, padl premiér a reforma šla k ledu. Pozdější prezidenti si už netroufli.
Macron ovšem není v Napoleonově situaci, a tady přichází jeho problém. Nemůže rozkázat, výsledek bude záležet na tom, nakolik se mu podaří svůj projekt těm sedmdesáti milionům obyvatel, kteří si nenechají všechno líbit a umí se zmobilizovat, prodat. Nakolik prokáže sociální empatii.
Je skvělý analytik a má vize, má strategii, vzdělání, ohromnou vůli a energii, všechno rysy, které u nás dnes nemá žádný politik a v čem můžeme Francii jejich Macrona závidět. Chybí mu ale politický cit a sociální vnímavost, které jsou u takového typu operace nutností, necítí život lidí s minimálním platem ve dvoupokojovém bytě. Je to technokrat, obklopený mladými zase brilantními, dobře placenými technokraty, kteří myslí systémově, jsou zvyklí rychle jednat, ale sociálně jsou někdy autisty a politicky amatéry.
Milióny lidí s nižšími příjmy zaznamenaly, že ač byl Macron zvolen díky hlasům převážně levice, provádí politiku pravicovou: jde na ruku bohatým a slabší opomíjí. Snížil podstatně daně velkým firmám a milionářům, zároveň nedávno zpřísnil podmínky pro podporu v nezaměstnanosti (v zemi je i přes světovou konjunkturu nezaměstnanost osm procent).
„Spravedlnost‟ reformy spočívá v tom, že horníci budou napříště odcházet do důchodu ve stejném věku jako účetní a výše důchodu se mnohem víc přiblíží prosté přímé úměře k celoživotním příjmům, potažmo tedy k tomu, kolik příspěvků do penzijního fondu člověk odvedl — penzijní systém se tedy přiblíží prostému spoření, posílena bude „zásluhovost‟, oslabena solidarita.
Vliv penzijní reformy na ženy je legrační záležitost, vláda tvrdí, že právě ženám reforma nejvíc pomůže, odbory zase, že právě ženám nejvíc uškodí. Ze zpráv RFI v jednoduché francouzštině jsem se nedověděl nic o skupinách žen, které dnes nárok na penzi nemají a reforma jim ho zajistí, v těch zjednodušených zprávách mluvili jen o argumentu, že reforma prospěje ženám, protože zvyšuje minimální důchod, a ten pobírají především ženy. Odbory proti tomu (podle těch zjednodušených zpráv) argumentují tím, že reformovaný penzijní systém bude méně solidární, důchody budou více záviset na výši příjmů v aktivním věku, a tak na ženy dopadne více než v současném systému to, že vydělávají méně než muži.
Je nejvyšší čas říct všem reformám dost. Vzpomínáte na reformní vládu Nečase a Kalouska a na Ústavní soud, jak posvětil julínkovné s odůvodněním, že kdybychom lpěli na dodržování ústavy, nebyla by možná žádná reforma? Kult reforem je zhoubný.
Kult reforem je úzce svázán s kultem rozpočtové odpovědnosti a utahování opasků — samozřejmě pro chudé. Chudí si mají utahovat opasky, aby bohatí mohli bohatnout — protože prý bohatství prosakuje shora dolů, a když bohatnou bohatí, bohatnou i chudí. Že prý musíme snižovat daně, hlavně pro firmy a pro bohaté, abychom podpořili hospodářský růst. A když pak státní rozpočet, podvázaný snižováním daní, strádá, musíme ho zachránit seškrtáním veřejných výdajů, a hlavně sociální podpory, zavést větší přísnost na chudé, aby se neopovažovali od státu něco chtít, a zreformovat penze, aby se i na důchodcích ušetřilo. Výměnou za to, že se nechají ožebračit, dostanou chudí sen o prosakujícím bohatství, které možná jednou, až bude tam daleko nahoře, kam oni nedohlédnou, opravdu veliké, větší než Zeměkoule, možná nakonec přece jenom prosákne až k nim. Chudněte a věřte, že tím bohatnete!
Je nejvyšší čas skoncovat s tou lží, přestat zavírat oči před tím, že utahováním opasků vždycky bohatnou jen ti, kteří je utahují druhým, nikdy sami sobě. Je čas trvat na tom, že bohatnout musí především chudí — a jestli kvůli tomu musí bohatí zchudnout, ať zchudnou, ať si konečně pro jednou utáhnou opasky oni. K čertu se všemi reformami! Ať platí bohatí!
A jak zaznělo v jiné zdejší diskusi: Nemít ani vindru je v neoliberální společnosti trestuhodné, tudíž hlavním úkolem všech vlád je trestat chudé za jejich chudobu.
Ve většině ohledů ovšem svého českého Macrona máme a jmenuje se Babiš. Babiše stejně jako Macrona vynesla k moci antipolitika, řeči o překonání pravo–levého dělení, o vymetení korupce a o novém, moderním řízení státu. Jsou tu určité kulturní rozdíly, například v nenávisti k migrantům musí být francouzští politici méně divocí než čeští, a taky máme trochu jiné ústavní systémy, Macron má titul prezidenta a premiér Philippe je do značné míry něčím jako jeho tajemníkem, zatímco Babiš je naším vrcholným představitelem ve funkci premiéra a část pravomocí a výsad, kterým se těší Macron, drží místo něj prezident Zeman, ale v zásadě Babiš představuje Macrona s českými prvky — vlastně byl dokonce i zvolen přímou volbou, když parlamentní volby vyhrála s velkou převahou strana, o které každý ví, že je jeho soukromou firmou, a svým způsobem jsou Babiš se Zeman vnímáni dohromady jako dvojjediný vládce, i když Zembiš Jakuba Patočky se neujal, možná to měl raději zkusit s Babižmanem.
Než jsem stačil Petru Janyškovi doporučit, že schopnosti, které mu u Babiše budou do Macrona scházet, skvělého analytika s vizemi, strategií, vzděláním, ohromnou vůlí a energií, najde v Miroslavu Kalouskovi, donesla se mi drobná zajímavost, která nasvědčuje tomu, že nakonec by se Andrej Babiš mohl s Macronovým formátem přece jen měřit i bez Kalouska. Babiš bere své řízení státu jako své firmy natolik vážně, že na všeliké státní recepce neposílá po různu některé méně významné ministry, ale důsledně je všechny obchází osobně. Řeční tam vždycky anglicky o tom, jak důležité jsou pro česko vztahy s pořádajícím státem, angličtinu má lepší než češtinu, a navazuje kontakty, které se mu budou hodit nejen v politice, ale i v podnikání.
Dokáže si snad Petr Janyška představit lepšího malého českého Macrona?