Protesty kvůli Macronově reformě penzí, kterou se — mimo jiné — zvyšuje minimální věk odchodu do důchodu z dvaašedesáti na čtyřiašedesát let, trvají ve Francii už několik měsíců. O důvodech, proč se protestuje, zde psal již obšírně Jan Májíček.

V posledních přibližně třech týdnech se ovšem protesty dosti zradikalizovaly. V ulicích létají kameny a zápalné láhve, v Bordeaux se demonstranti pokusili zapálit radnici. Jen policie hlásí už několik stovek zraněných příslušníků. Stávkující popeláři nevyvážejí odpad a pracovníci v energetice nedodávají proud.

Co najednou způsobilo takové rozhořčení? Nejčastěji se objevující zdůvodnění lze shrnout do šesti podskupin.

1. Důležitost tématu

Reforma penzí směrem k menší nákladovosti byla jedním z hlavních volebních slibů současného prezidenta Macrona. Pro většinu Francouzů je ale specifický sociální systém pilířem tradičního, respektive před čtyřiceti lety vybojovaného sociálního modelu.

Francouzská pravice se dekády snaží systém podpory ve stáří rozvolnit — tvrdí, že bez zásadní reformy v této oblasti se země nemůže posunout ekonomicky dále. Pro levici a nacionalistické populisty jde naopak o jednu z největších pojistek, že se společenská soudržnost úplně nerozsype.

Macron se snažil reformovat penze už ve svém prvním období. Tehdy však protestům ustoupil (oficiálně kvůli covidu). Před minulými volbami avizoval, že pokud vyhraje, znovu ustupovat určitě nebude. Velký střet se tak stal v podstatě nevyhnutelným.

2. Schvalování bez hlasování

Blok, o nějž se opírá prezident v Národním shromáždění, je relativně malý. Sama Macronova formace v něm nemá většinu. Opozice je naproti tomu po loňských volbách nezvykle početná a plná radikálů z obou pólů spektra.

Letos když začalo být jasné, že Macronovi reforma parlamentem jen tak neprojde — opozice avizovala obstrukci projednáváním nekonečných dodatků a sama prezidentská koalice těžko látala většinu —, rozhodl se prezident využít článek 49.3 ústavy. To je ovšem dost kontroverzní postup.

Daný článek totiž sice opravňuje vládu protlačit přes Národní shromáždění nějaký sociálně-výdajový zákon bez debaty a bez hlasování, pouze s rizikem následného vyjádření nedůvěry, v ústavní architektuře je ale určen pro zcela zablokované situace. Zde se blokace rýsovala, fakticky k ní však opozice nesáhla.

Článek, jemuž francouzský tisk přezdívá „legislativní atomovka“, se v zemi už léta nadužívá. A lidem citlivým na demokratické principy to vadí. Pro jiné je to zase další důkaz Macronovy mocenské arogance. Průzkumy ukazují, že zatímco protesty proti vlastní reformě podporuje přes 60 procent Francouzů, proti jejímu prosazení zvolenou metodou je přes 75 procent.

Macronova premiérka Élisabeth Bornová uplatnila článek 49.3 na schůzi 16. března, a právě poté přišly ty nejdivočejší protesty.

3. Načasování reformy

Francie zvládá pocovidové a poinvazní hospodářské problémy lépe než Česká republika, přesto ani ona není v nejlepší kondici. Velkým tématem je stále zdražování. Růst inflace má letos teprve zpomalovat. Růst HDP je pro současný rok odhadován na 0,6 procenta.

Úzkost, únava a rozdělení patřily mezi hlavní společenské jevy, které pozorovatelé zaznamenali při loňských volbách. Jejich hlavní témata byla ostatně sociální. A v této situaci začne prezident protlačovat na sílu reformu, která v podstatě nutí nízkopříjmové Francouze pracovat o dva roky déle.

„Řada expertů stále poukazuje na fakt, že hlavní tíhu reformy ponesou ti, kdo mají hluboko do kapsy (…) Naopak ti, kdo mají našetřeno, mají příjmy z investic či pronájmu nemovitostí, si vystačí s předčasnou penzí, a budou tak chodit do důchodu dřív (…) Macron v očích mnoha prosazuje zájmy bohatých (…) a načasování reformy na hubené časy tento dojem jen potrhuje,“ shrnula ve speciálu Al-Džazíry Lara Marlowová, pařížská dopisovatelka Irish Times.

4. Neoblomnost prezidenta

Přibližně od začátku března je zjevné, že je Emmanuel Macron rozhodnut prosadit svojí verzi reformy stůj co stůj. Odmítá přitom nejenom hledat širší politickou shodu — viz schvalování pomocí procedury 49.3 —, ale odmítá byť i jen jednat s odbory. Na začátku měsíce dokonce řadu dní zcela mlčel.

Nyní, když už je reforma protlačena přes parlament a řeší se už jen její ústavnost, by člověk čekal alespoň dílčí posuny. Právě k takovému uklidnění a obnově dialogu vyzývala ostatně v minulých dnech mnohá francouzská média. Prezident ovšem zůstává neoblomný.

„Vláda a prezident zjevně vsází na to, že protesty poleví. Odbory chtějí naopak pokračovat. Co vidíme nyní, jsou gesta od některých odborových skupin, které přerušují stávky a vybízí k jednání (…) Vypadá to však, že vláda je čte jako signály, že hnutí slábne,“ vysvětloval ve France 24 Marc Pelerman, specialista na francouzskou vnitřní politiku.

Velká část pozorovatelů navíc připomíná, že stávající protesty jsou nejméně z půlky namířeny nejen proti reformě, ale proti celému Macronovu stylu a vládnutí. „Je tu (v ulicích) pestrá směsice lidí, ne jen takříkajíc obvyklí podezřelí. Jsou tu i Macronovi někdejší voliči. A všechny spojuje zklamání ze současného prezidenta,“ uvádí zpravodajka německé Deutsche Welle. „Je to zjevný výraz celkové nespokojenosti s Macronovým vládnutím,“ konstatuje úvodník posledního Observeru.

Jak zdůrazňuje čerstvý Le Monde, Macron nastupoval v roce 2017 do prezidentského úřadu jako reformista a politik slibující sjednocovat zároveň. S tím je nyní, zdá se, konec. Původní „macronismus“ vzal prezidentovým přístupem k penzijní reformě definitivně za své a mnoho lidí je naštvaných i z tohoto důvodu, míní francouzský list.

5. Nová policejní taktika

Bezmála všechny významné a delší protesty ve Francii doprovází tradičně i škody na majetku a dílčí násilností, kterých se dopouštějí takzvaní casseurs, rozbíječi. To není žádná novinka. Tradičně také platívalo, že zatímco ve dne se demonstruje většinou poklidně, v noci bývají střety divočejší.

Letos nicméně přišla francouzská policie s novou taktikou. Jednak se kordony těžkooděnců pohybují i ve dne daleko blíže k protestujícím, což vede k častější konfrontaci. Jinak pak policie daleko častěji přehrazuje trasy průvodů a sahá k blokování protestů takzvaným kettlingem.

Často se také stává, že skupinka radikálů naháže na policii kamení a zmizí, načež policejní kordon začne pacifikovat poklidné čelo průvodu, včetně seniorů. Lidskoprávní organizace si letos stěžují navíc na nezvykle rozsáhlé zadržování demonstrantů a i nadužívání slzného plynu. Toto vše rovněž provokuje reakci.

6. Radikalizace celé společnosti a silná opozice ze dvou stran

Konečně poslední skupina pozorovatelů spatřuje důvody současné míry rozhořčení v širším kontextu: v celkové radikalizaci francouzské společnosti. Loňské volby naznačily, že prezidentský blok bude čelit silné opozici ze dvou stran současně — zleva i zprava. Svojí politikou přitom příkopy pomyslně spíš ještě prohlubuje, nežli naopak.

Tam, kde se Macronovi předchůdci museli potýkat jen s jedním táborem, musí současný prezident zápolit se dvěma. Oba se navíc zradikalizovaly a klasická pravice i střed zároveň rozptýlily. Jen málokdo proto dnes čeká, že se situace do budoucna uklidní.

Jak už naznačeno výše, vlastní důchodovou reformu nyní posuzuje Ústavní rada. Verdikt má vynést 14. dubna. Podle průzkumů si přes 65 procent Francouzů přeje, aby protesty pokračovaly i poté, co bude reforma případně uzákoněna. Prezidentská většina je nahlodána a Macron sám izolován, s popularitou na úrovni jako za protestů Žlutých vest.

Každý politický aktér, který si přeje konec nebo alespoň paralýzu Macronova vládnutí, cítí, že je prezident oslabený. Také z tohoto důvodu se dnes více tlačí.

Radikálnější opozice by si ráda teď vymohla o reformě referendum. Politicky znovu roste Marine Le Penová. Zvládne Macron ještě vše nějak vymanévrovat? Jasněji by mělo být do konce příštího měsíce.