Nedělní prezidentská volba ukázala několik pro Francii znepokojivých fenoménů. Pro nás jsou důležité proto, že tato země je často politickou laboratoří a mnohé z toho, co se děje tam, signalizuje širší fenomén, který nás a další země jednou zasáhne taky.

Hluboké příkopy

Volební výsledky ukázaly společnost rozdělenou na tři víceméně stejně silné politické tábory. Jednak voliče, kteří svůj život a budoucnost vidí optimisticky, kteří mají zaměstnání, cestují, jsou otevřeni světu, ztotožňují se s evropskou integrací a se současným systémem — ti volili Emmanuela Macrona nebo kandidátku klasické pravice Valérii Pécressovou. Představují přes jedenáct miliónů Francouzů, třetinu hlasů (32 %).

Potom ty, kdo volili Marine Le Penovou a Erika Zemmoura: mají plno obav — z přistěhovalectví, sílícího islámu, z údajného poklesu bezpečnosti ve městech a také z rostoucích cen energií a vůbec z inflace, i z globalizace, která jim likviduje jejich profese. Svým hlasem protestují, částečně či celkově se ztotožňují s ideologií krajní pravice, mají pocit, že globalizací a Evropskou unií ztrácejí a chtějí zásadní změnu. Představují také třetinu hlasů (rovněž 32 %).

A potom podobně antisystémové voličstvo, jen na opačné straně politického spektra, které by chtělo radikální změnu a vymést ze dveří dosavadní kapitalistický systém. Lidi, kteří mají problém vyjít do konce měsíce a cítí se globalizací a evropskou integrací také zapomenuti. Volí radikálního levicového orátora Jeana-Luca Mélenchona (22 %). Nesnášejí krajně pravicovou ideologii, existující systém ale odmítají stejně jako voliči Le Penové a pro některé je liberální Macron stejným zlem jako krajně pravicová politička. Podle průzkumů jí dá ve druhém kole hlas asi každý šestý z nich.

Polovina hlasovala proti dosavadnímu systému

Pokud k hlasům krajní pravice, které představují ve své většině volání po konci dosavadního systému, připočteme ještě většinu těch, jež obdržel Mélenchon, vyjde nám polovina jasně antisystémových voličů. Ti po volbách nezmizí, z jejich středu se budou rekrutovat další hnutí a akce typu žlutých vest, u nichž se prolínaly střídavě klasické levicové požadavky s místy krajně pravicovou rétorikou.

Jejich hlavní hlas zněl: zapomněli jste na nás ve svých velkých městech, ve svých rychlovlacích a projektech evropské integrace… my žijeme v menších městech, kde mizí doktoři, lékárny, pošta, místní železnice a veřejná doprava, kde se bez auta nikam nedostanete, a přitom benzín zdražuje, nebo jsme farmáři a globální konkurence nás likviduje. Na tyhle lidi také covid a zdražování dopadly nejvíc.

Zatím tenhle výbušný potenciál ještě neuchopil žádný opravdu charismatický lídr a ve Francii stále nepředstavuje většinu. Co ale není, může být.

Bude velkým úkolem budoucího prezidenta — zřejmě Macrona — dát téhle polovině národa naději, zlepšit její materiální situaci a zklidnit její úzkosti. S jeho modelem Francie a reforem se tahle část obyvatel neztotožnila. Před pěti lety slíbil, že se zasadí, aby lidé už nemuseli volit Le Penovou, a to se mu nepovedlo, problém zůstal. Francouzi jsou sice obecně hodně kritičtí ke všemu a snadno se odhodlávají k protestu, ale tohle je fenomén jiného druhu.

Ve Francii lze slyšet, že už se přežila tradiční dichotomie levice a pravice, že teď je společnost rozdělena na „ty nahoře“ a „ty dole“. Macron rozdělení společnosti chtěl uchopit jako dichotomii progresivisté versus nacionalisté: evidentně těm s nízkými příjmy nerozumí.

Zbanálnění krajní pravice

Krajní pravice už není vnímána jako marginální exces, jako něco, k čemu se člověk ve slušné společnosti nepřizná, jak tomu bylo ještě před pár lety, ale stále víc jako součást společnosti. Už to zkrátka nejsou jen holé lebky a fašizující řeči. Je to způsobeno jak tím, že islamismus je stále přítomen a část společnosti jej považuje za velké nebezpečí, tak tím, že Marine Le Penová posledních pět let pracovala na proměně své image. Snažila se všechno, co u ní v minulosti odrazovalo, zahladit.

Před pár lety přejmenovala svou stranu, politicky se veřejně rozešla se svým otcem, který byl po desetiletí symbolem pravicového extrému, proslulým mnoha nepřijatelnými výroky o holocaustu a který byl znám svou blízkostí s bývalými fašisty. Navíc Francouzi ji znají už tak dlouho, že jí přivykli, stala se součástí jejich životů. Hraje tu i fakt, že mladé generace nevědí, co byla v minulosti fašizující pravice a čeho je schopná, pokud má moc. Vnímají jen to, co jim Le Penová říká a čím je láká teď, a program její strany, který se nezměnil a zůstává xenofobním a krajně pravicovým, nikdo nečte.

Ona také hraje perfidní hru, když říká: zkusili jste už všechno, pravici i levici, a nevyšlo ani jedno. Proč teď nezkusíte mě? Jsem jiná...

Před volbami dokonce k úžasu mnoha svých straníků prohlásila, že islám je jako každé náboženství a že jí nevadí. Pro své příznivce ale zároveň řekla, že islámský šátek na hlavách žen je projevem islamismu a že by měl být na veřejnosti zakázán.

Nejextrémnější výroky nechala Eriku Zemmourovi, který byl temným objevem těchto voleb a novou nadějí nacionalistického proudu. Raketově vystartoval loni na podzim, téměř Le Penovou ohrozil, ale ve výsledku dostal jen třetinu jejích hlasů. Po jistou dobu to vypadalo, že jí přebere voliče a na pravici ji zlikviduje, nakonec se ale ukázalo, že jí paradoxně prospěl. Svou radikálností a útočností ji posunul blíž středu, Le Penová teď poprvé nebyla politickým okrajem.

Velmi chytře ve svých projevech pominula důraz na svá klasická témata spojená s rasismem, přistěhovalectvím, nežádala už vystoupit z Evropské unie ani opustit euro. Naopak se soustředila na nízké příjmy, na drahotu a počínající inflaci, což jsou dnes starosti Francouzů číslo jedna. Mluvila jako levicový politik.

Výsledkem její zdánlivé proměny je, že ji dnes nejčastěji volí dělníci, zaměstnanci s malými příjmy, živnostníci. Vrstvy, které hlasovávaly pro komunisty. Ti ale zmizeli a vakuum obsadila Le Penová.

Ona dnes představuje hlavní opozici vůči Macronovi.

Propad klasických pilířů francouzské politiky