Do pařížského Panteonu uložili Joséphine Bakerovou: vzor úspěšné integrace
Petr JanyškaPanteonizace Joséphine Bakerové je velkým gestem oslavujícím velkou tradici svobodomyslné multikulturní Francie rovných příležitostí. Je nutné ho chápat v kontextu současné, mnohem tísnivější situace; a blížících se prezidentských voleb.
Před pár dny byla do pařížského Panteonu za nejvyšších státních poct, včetně projevu prezidenta Macrona a za účasti stovek lidí na ulici, uložena rakev Joséphine Bakerové pokrytá francouzsku vlajkou a jejími pěti vyznamenáními. Černoška, původně Američanka, která se integrovala ve Francii, stala se Francouzkou se vším všudy a šířila slávu Francie a její kultury, emancipovanosti a názorové svobody po světě. „Byla ztělesněním francouzského ducha,“ řekl Macron. A letitého modelu úspěšné francouzské integrace přistěhovalců, dodejme.
Pocházela z nuzného rasistického prostředí jihu Spojených států, jako Francouzka se vypracovala ve hvězdu světového formátu. Tanečnice, zpěvačka, herečka, aktivní členka odboje za 2.války i bojovnice proti všem možným formám rasismu a vůbec nenávisti mezi lidmi. Uložení do Panteonu, jež je nejvyšší poctou, jaké se ve Francii může někomu dostat, má výrazně politickou rovinu, vázanou na francouzskou současnost, a dokonce na nadcházející prezidentskou volbu.
Francie je zemí přistěhovalců podobně jako USA
Francie je nejméně sto padesát let zemí masového přistěhovalectví, nejdříve a po dlouhou dobu ze zemí Evropy, později Asie, Maghrebu a nejnověji subsaharské Afriky. Po celou dobu jí víceméně fungoval integrační model, kdy všichni, kdo se tam stěhovali, především za prací a mnozí i za svobodou jako azylanti před politickou represí, se snažili stát stoprocentními občany Francie.
Země nepěstovala na rozdíl od anglosaského světa žádné národnostní skupiny a dětem přistěhovalců nabízela díky kvalitnímu a jednotnému školství sociální vzestup. Meritokracie je pojem, který se tam v této souvislosti často skloňuje. Imigranti o své vůli přijímali francouzský způsob života, stolování, kultury. Přijetí do francouzské náruče pro ně znamenalo vejít do vysněné civilizace. Včetně úpravy jména.
Francie sama tak působila jako tavící kotlík, pověstný americký „melting pot“. V tom se mezi zeměmi Evropy ze všech nejvíce podobá USA. Je to také jediná země, odkud kvůli hladu a bídě neemigrovala před válkou část obyvatel do Spojených států.
Kolik jmen francouzské kultury bylo buď sami přistěhovalci nebo jejich dětmi: zpěváci Yves Montand (Ital), Aznavour (Armén), všichni možní výtvarníci Picasso, Juan Gris (Španělé), Modigliani (Ital), Chagall (přišel z dnešního Běloruska), Brancussi (Rumun), van Gogh (Nizozemec). Kupka nebo Šíma (Češi) i Štefánik — francouzský důstojník, původem z dnešního Slovenska.
Výčet by měl stovky jmen. Všichni té zemi něco přinesli a všichni se po určité době cítili, chovali a mluvili jako Francouzi. Nakonec i prezident Sarkozy byl synem maďarského otce, který emigroval po válce do Francie. O Maďarsku nechtěl nic slyšet, cítil se jako pravověrný Francouz. A ta mu umožnila dosáhnout až na hlavu státu.
Integrační systém má trhliny
Dnes Francie zažívá poprvé ve své historii něco jiného: část imigrace nemá chuť rozpustit se v dnešní Francii, drží se struktur a kulturních zvyků, oblečení zemí původu, nápisů na obchodech v arabštině. A ve veřejném prostoru, hlavně na univerzitách a v médiích, je tu a tam slyšet požadavky různých skupin, jež samy sebe definují jako nebělochy a mluví o rase.
Cítí se „rasově jiní“, „racisé“. Občas to dojde i do takové formy, že se někde svolá schůze jen pro „racisé“ s vyloučením bělochů. Vyvolá to skandál na celonárodní úrovni, vyjadřují se k tomu poslanci i vláda. Není to nic většinového, ale fenomén „woke“, přivezený z USA, se šíří i po Francii.
Vede to k tomu, že část pravice, liberálními kruhy a médii označovaná za „extrémní“, mluví o nebezpečí „velkého vystřídání“ domorodé francouzské populace jinými kulturami, arabskou a africkou. Heroldem takových myšlenek je v poslední době Eric Zemmour, vzdělaný novinář a mediální polemik, který nedávno ohlásil svoji kandidaturu na prezidenta, a v průzkumech se pohybuje kolem čtrnácti procent.
Bije na poplach před nebezpečím neřízené, přespočetné a neintegrované imigrace. Jeho myšlenky nejsou izolované, sdílí je i část klasičtější pravice, která to pouze neříká nahlas.
Vzor úspěšné integrace
Do takového kontextu vstoupila panteonizace Joséphine Bakerové. Neobyčejně výrazná postava, femme fatale, osud podobný Edith Piaff nebo Billie Holidayové. Po několik generací slavné jméno. Ideální produkt francouzské asimilace, i jméno si změnila z původního Freda Josephine McDonaldová na francouzské Joséphine Bakerová.
Přijela jako devatenáctiletá Američanka, černoška, která doma zažívala na denním pořádku segregaci a rasismus, lodí do Francie v roce 1925 vystupovat v muzikálu. Francie jí nabídla slávu, občanství, a nakonec život na výsluní — samozřejmě za cenu velké dřiny, večírků s různými producenty a dovedného marketingu.
Takhle přijela do Paříže jako země svobody a lidské důstojnosti, kde mohli na rozdíl od rasistické segregační Ameriky volně dýchat, řada amerických umělců. Ať už básník Langston Hughes nebo, na kratší dobu po válce, Miles Davis, který byl unešen pařížskou volností a obdivem, jaký jemu osobně, jazzu obecně i speciálně jeho trubce, projevovala francouzská kulturní smetánka. Zvlášť ta kolem existencialistů.
Téhle Paříži se Joséphine Bakerová odměnila tím, že se stala čistokrevnou Francouzkou, chovala se nekonformně, jak se líbilo v uměleckých kruzích Paříže, časem přešla na francouzštinu, zpívala francouzsky, za války podporovala francouzské vojáky, pro de Gaulla nasazovala život jako špiónka, po válce byla ambasadorkou francouzské módy (oblékal ji Dior a jiní), angažovala se v hnutích proti antisemitismu a rasismu.
Svůj život zkonstruovala do podoby ideální Francouzky, která přišla z jiného prostředí, a ve Francii našla ztělesnění svobody, rovnosti a solidarity. A tuhle svoji Francii propagovala jako zpěvačka, tanečnice a herečka po celém světě. „J´ai deux amours, mon pays c´est Paris“ byl její velký světový hit: „Mám dvě lásky, mou zemí je Paříž.“
Jedná se o ideální příklad úspěšné francouzské integrace, na kterou byla Francie pyšná a kterou ráda ukazovala světu. Přesný opak odstředivých tendencí části dnešních potomků imigrace, kteří mají úplně jinou představu o zemi, v níž žijí. Vidí v ní zem polarizovanou, jejíž dosavadní systém postavený na určité tradici univerzalismu, systém určitých hierarchií a principů, považují za cizí, odmítají jej a stavějí na své etnické — a nebojí se říct i „rasové“ — jinakosti.
Macronovy politické cíle
V dubnu se budou ve Francii konat prezidentské volby a jedním z velkých témat, kromě životní úrovně, kupní síly a zvládání covidu bude i národní a kulturní identita. Že to je téma, dokazuje nejen čtrnáct procent v průzkumech pro Zemmoura a šestnáct procent pro Le Penovou, ale i knihkupecké pulty plné esejů a úvah známých jmen o tom, kam spěje Francie, zda stále drží pohromadě či míří k úpadku, co je smyslem francouzských dějin a jaké je místo Francie ve světě.
Emmanuel Macron se snaží situaci zklidňovat, je prezidentem celé země a nemůže vyostřovat vnitřní konflikty a nechat povstávat různé skupiny definující se rasově. Leccos vůči neřízené imigraci zpřísnil, jeho odpůrci tvrdí, že to nestačí.
Za jeho mandátu zem postihla řada velkých atentátů, jež nemají v jiných zemích obdoby. A tak i čerstvá kandidátka parlamentní pravice Valérie Pécressová mluví o daleko přísnějších opatřeních na udržení pořádku, na změnu situace na některých předměstích, jež se vymykají kontrole státu, o kvótách pro přistěhovalce.
V té chvíli Macron realizuje myšlenku, jež se objevovala už za předchozích prezidentů, ale zůstala vždy viset ve vzduchu, panteonizovat Joséphine Bakerovou. Jako ideální příklad úspěšné francouzské integrace. Jako nostalgie po časech, jaké jsou už možná pasé. Jako příklad hodný následování.
Jeho rozhodnutí — protože toto rozhodnutí dělá vždy prezident — pár měsíců před volbami nelze nevidět v politickém kontextu a hledání hlasů. Ve všech médiích se v souvislosti s Bakerovou objevilo, že byla černoška, a že to byla žena. Oboje dnes ve Francii přináší body.
Život na několik románů
Život tanečnice Bakerové by vydal na několik románů, byl o ní natočen film. Narodila se v americkém Saint Louis, ve velmi chudé rodině, od dětství musela chodit uklízet do bohatých rodin, zároveň tančila a hrála po ulicích, aby si vydělala. Ve třinácti ji vdali, po roce se vdala znovu, v šestnácti druhého manžela opustila pro New York, kde chtěla prorazit tancem. Všimla si jí tam žena amerického diplomata v Paříži, viděla v ní talent a přemluvila ji, aby vystupovala v Paříži v pořadu „Černošská revue“.
Tím začíná v devatenácti její francouzský život a kariéra. Vystupuje téměř nahá, jen s bederním pásem, v revui evokující za víření bubnů „divochy“, přiváží do Paříže charleston. Má ohromný úspěch, potom se už jen vrší smlouvy a Joséphine se stává známou v uměleckých kruzích.
Jsou jí fascinováni kubisté, veze se na vlně nově objeveného a v Paříži populárního jazzu, vrší milence. Třeba Georgese Simenona, pozdějšího autora komisaře Maigreta. V roce 1937, krátce před válkou, dostane díky sňatku francouzské občanství.
Po okupaci se na rozdíl od mnoha slavných jmen francouzské kultury angažuje proti Němcům, jezdí mezi vojáky zpívat a pomáhat jim udržovat morálku, začne pracovat pro kontrašpionáž. Jako hvězda může cestovat po Francii i po severní Africe, sbírá informace o německých jednotkách a posílá je do Londýna de Gaullovi, psané neviditelným písmem. Udělá si i pilotní zkoušku a je členkou ženských leteckých oddílů — v hodnosti podporučice. Obdrží vysoké vojenské vyznamenání i Čestnou legii.
S Martinem Lutherem Kingem ve francouzské uniformě
Po válce se angažuje proti apartheidu a za občanská práva a emancipaci černochů. V USA jde v roce 1963 v historickém průvodu na Washington a ve své bývalé francouzské vojenské uniformě mluví z pódia, z něhož zazní i projev „I have a dream“ Martina Luthera Kinga. Angažuje se také v Mezinárodní lize proti antisemitismu.
Jelikož nemůže mít děti, adoptují s manželem dvanáct dětí z nejrůznějších zemí, jako symbol toho, že lidé se mohou domluvit a všichni společně žít v jedné rodině. „Moje duhová rodina,“ říká o nich. Ke konci života má finanční potíže, musí prodat zámek, v němž s dětmi žije, podpoří ji monacká kněžna Grace — také původem Američanka.
Stále vystupuje, po jednom představení dostane mozkovou mrtvici a v roce 1975, v devětašedesáti letech zemře. Je pohřbená v Monaku, kde její tělo zůstává, do Pantheonu je letos vložena jen symbolická rakev. Ve Francii o ní vzniklo několik písní, divadelní hra, film, pojmenovali po ní stanici pařížského metra i jedno pařížské náměstí.
Univerzální rovnost všech před individuální identitou
Pantheon je jakousi sekulární hrobkou, sekulárním Slavínem republikánské Francie. V srdci historické Paříže, původně postaven jako chrám, stal se hrobkou „velkých mužů Francie“, jak hlásá nápis nad jeho portálem. Dnes je tam necelá stovka hrobů, většinou můžu a často spojených s revolucí: Voltaire, Rousseau, Hugo, Dumas, Zola. Zatím tu je pouze šest žen, mimo jiné Marie Curie-Skłodowská či Simone Veilová. Bakerová je první černoška.
Macron chtěl její panteonizací vyslat poselství o tom, že je otevřený „diverzitě“, jak se teď ve Francii říká, menšinám, že je liberál, který se nebojí nekonformnosti a průlomu do světa starých pánů. Chtěl tím ukázat světu, nakolik otevřená a neupjatá, nakolik světová je Francie. „Moje Francie, to je Joséphine,“ řekne nad rakví.
A zdůrazní, že Bakerová byla „černoška, která hájila černochy, ale především žena, která hájila lidský rod“. Mluví o jejím „univerzalismu“ a „rovnosti všech před individuální identitou“. Kéž by takovou Francie zůstala. A v New Yorku se v ten den rozsvítil Empire State Building francouzskými barvami: modro-bílo-červenou.