↗

Jako hvězda mohla za války cestovat po Francii i po severní Africe, sbírala informace o německých jednotkách a posílala je do Londýna de Gaullovi. Udělala si i pilotní zkoušku a byla členkou ženských leteckých oddílů — v hodnosti podporučice. Na snímku je v Alžírsku v roce 1944. Foto Office français d’information cinématographique (OFIC)

Před pár dny byla do pařížského Panteonu za nejvyšších státních poct, včetně projevu prezidenta Macrona a za účasti stovek lidí na ulici, uložena rakev Joséphine Bakerové pokrytá francouzsku vlajkou a jejími pěti vyznamenáními. Černoška, původně Američanka, která se integrovala ve Francii, stala se Francouzkou se vším všudy a šířila slávu Francie a její kultury, emancipovanosti a názorové svobody po světě. „Byla ztělesněním francouzského ducha,“ řekl Macron. A letitého modelu úspěšné francouzské integrace přistěhovalců, dodejme.

Pocházela z nuzného rasistického prostředí jihu Spojených států, jako Francouzka se vypracovala ve hvězdu světového formátu. Tanečnice, zpěvačka, herečka, aktivní členka odboje za 2.války i bojovnice proti všem možným formám rasismu a vůbec nenávisti mezi lidmi. Uložení do Panteonu, jež je nejvyšší poctou, jaké se ve Francii může někomu dostat, má výrazně politickou rovinu, vázanou na francouzskou současnost, a dokonce na nadcházející prezidentskou volbu.

Francie je zemí přistěhovalců podobně jako USA

Francie je nejméně sto padesát let zemí masového přistěhovalectví, nejdříve a po dlouhou dobu ze zemí Evropy, později Asie, Maghrebu a nejnověji subsaharské Afriky. Po celou dobu jí víceméně fungoval integrační model, kdy všichni, kdo se tam stěhovali, především za prací a mnozí i za svobodou jako azylanti před politickou represí, se snažili stát stoprocentními občany Francie.

Země nepěstovala na rozdíl od anglosaského světa žádné národnostní skupiny a dětem přistěhovalců nabízela díky kvalitnímu a jednotnému školství sociální vzestup. Meritokracie je pojem, který se tam v této souvislosti často skloňuje. Imigranti o své vůli přijímali francouzský způsob života, stolování, kultury. Přijetí do francouzské náruče pro ně znamenalo vejít do vysněné civilizace. Včetně úpravy jména.

Francie sama tak působila jako tavící kotlík, pověstný americký „melting pot“. V tom se mezi zeměmi Evropy ze všech nejvíce podobá USA. Je to také jediná země, odkud kvůli hladu a bídě neemigrovala před válkou část obyvatel do Spojených států.

Kolik jmen francouzské kultury bylo buď sami přistěhovalci nebo jejich dětmi: zpěváci Yves Montand (Ital), Aznavour (Armén), všichni možní výtvarníci Picasso, Juan Gris (Španělé), Modigliani (Ital), Chagall (přišel z dnešního Běloruska), Brancussi (Rumun), van Gogh (Nizozemec). Kupka nebo Šíma (Češi) i Štefánik — francouzský důstojník, původem z dnešního Slovenska.

Výčet by měl stovky jmen. Všichni té zemi něco přinesli a všichni se po určité době cítili, chovali a mluvili jako Francouzi. Nakonec i prezident Sarkozy byl synem maďarského otce, který emigroval po válce do Francie. O Maďarsku nechtěl nic slyšet, cítil se jako pravověrný Francouz. A ta mu umožnila dosáhnout až na hlavu státu.

Integrační systém má trhliny

Dnes Francie zažívá poprvé ve své historii něco jiného: část imigrace nemá chuť rozpustit se v dnešní Francii, drží se struktur a kulturních zvyků, oblečení zemí původu, nápisů na obchodech v arabštině. A ve veřejném prostoru, hlavně na univerzitách a v médiích, je tu a tam slyšet požadavky různých skupin, jež samy sebe definují jako nebělochy a mluví o rase.

Cítí se „rasově jiní“, „racisé“. Občas to dojde i do takové formy, že se někde svolá schůze jen pro „racisé“ s vyloučením bělochů. Vyvolá to skandál na celonárodní úrovni, vyjadřují se k tomu poslanci i vláda. Není to nic většinového, ale fenomén „woke“, přivezený z USA, se šíří i po Francii.

Vede to k tomu, že část pravice, liberálními kruhy a médii označovaná za „extrémní“, mluví o nebezpečí „velkého vystřídání“ domorodé francouzské populace jinými kulturami, arabskou a africkou. Heroldem takových myšlenek je v poslední době Eric Zemmour, vzdělaný novinář a mediální polemik, který nedávno ohlásil svoji kandidaturu na prezidenta, a v průzkumech se pohybuje kolem čtrnácti procent.