Strana Le Penové prohrává už půl století. A není důvod, aby tomu bylo jinak

Petr Janyška

Extrémní strany všude v západní Evropě čelí izolaci, ze které se jim jen těžko podaří vymanit. Společnost v nich vidí nástroj k vyjádření protestu, ale každodenní správu věcí veřejných se jim svěřit obává.

Ve Francii je kolem Národní fronty po desetiletí víc povyku než hmatatelných činů. Foto Rémi Noyon, flickr

Měl to být triumfální stranický kongres, na němž chtěla Marine Le Penová sklidit ovace za předpokládané průlomové vítězství v nedávných regionálních volbách. Už se viděla jako favoritka do prezidentské volby příští rok. Místo toho přišla studená sprcha.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Žádné vítězství se nekonalo, její strana Národní sdružení nedobyla ani jeden region, a ještě ztratila třetinu krajských radních. Místo triumfu pocítili její straníci rozčarování a pocit zmaru. Prozatím totiž stále vždy a všude prohrávají. Už půl století.

Objevila se mezi nimi spousta otazníků. Je nová politická linie Le Penové, to jest krajní pravice s hladší tváří — založená na zmírnění radikálních projevů, na akceptování členství Francie v Evropské unii i eura a na otevření stranických kandidátek i nečlenům, přicházejícím z klasické pravice — tou správnou cestou, nebo spíš slepou uličkou? A je vůbec Le Penová tou pravou osobou, která má stále stranu vést?

Je dobré, aby ta strana stále fungovala jako rodinný podnik, od začátku spojený jen se jménem Le Pen — nejdřív jejího otce a potom dcery? Na kongresu minulý víkend to Le Penová nakonec v čele strany uhrála, ale pochybnosti zůstaly.

Je možné, že by krajní pravice někde zvítězila?

To nás přivádí ke kardinální otázce, zda její strana — a jí podobné všude v Evropě — může někdy pomýšlet na většinu, zda může vyhrát volby, nebo zda je určena k věčné roli na okraji spektra. K roli strany kanalizující pouze radikální protestní hlasy nespokojenců, kteří představují v národě vždy jen menšinu, nebo zda někdy může získat aktivní vliv na chod státu.

Protestní populistické strany v Evropě nejsou identické. Každá má svou vlastní genezi, historii a raison d´être. Francouzská Národní fronta (nedávno přejmenovaná na Národní sdružení) není to samé co Liga Severu ani co Svobodní v Rakousku, AfD v Německu či naše SPD nebo Klausovic Trikolóra. Vědí o sobě, vzájemně se tu a tam setkávají a občas něčím inspirují, ale nejde o jeden model.

Přes všechny národní rozdíly ale mají leccos společného: plebejský odpor k elitám, byť jejich vůdci mívají vysokoškolský diplom, a k jejich myšlení, tedy populismus, demagogii v argumentech, nacionalismus, hledání nepřítele a stavění skupin obyvatelstva proti sobě, odmítání evropské integrace. Korelátem k tomu je často finanční a politická podpora Moskvy.

Jejich cílem je změna domácích režimů. Mají ale na to? Většina liberálů a levicově smýšlejících lidí je už několik generací vnímá jako největší politické nebezpečí. Nakolik je reálné? Nejsou v Evropě i jiná nová nebezpečí?

Ve Francii je kolem Národní fronty po desetiletí víc povyku než hmatatelných činů. Neznamená to, že by ji a její teze, jež nepatří do slušné společnosti, měli politici brát na lehkou váhu a nebojovat s nimi. Hnědá nákaza je vždy nebezpečná. Je ale zároveň dobré vnímat reálné možnosti tohoto nebezpečí.

Le Penová a dřív její otec se často objevují v médiích, čas od času hodí do mediálního prostoru šokující výrok, na který se všichni cítí nuceni reagovat. Jméno Le Pen se ve Francii skloňuje už padesát let, není to ale trochu už papírový tygr? Kterého samozřejmě někteří i instrumentalizují?

Nebezpečným se stalo jen jednou, v roce 2002, kdy se otec Jean-Marie Le Pen dostal nečekaně do 2. kola prezidentské volby proti Jacquesovi Chiracovi. Bylo to hloupostí levicových stran, které k urnám vyslaly osm kandidátů. A lehkovážností části jejich voličů, kteří v domnění, že má jejich kandidát Jospin vyhráno, nešli v prvním kole volit. Druhé kolo, kde už šlo do tuhého, ale ukázalo Le Penovy limity: obdržel jen osmnáct procent hlasů.

Dokud je extrémní pravice solitérem, nemá šanci

A jak vypadá reálná politická síla Le Penovic strany Národní sdružení dnes, po půl století existence? Především nemá žádný koaliční potenciál, nikdy s ní nikdo nešel do spolku. Po všechna ta léta funguje jako solitér, který hraje proti všem.

Francouzská klasická pravice, která se dlouho odkazovala na de Gaulla, se od ní vždy distancovala, byť občas nikoli s lehkým srdcem. Když se párkrát stalo, že s Národní frontou šel do holportu nějaký její místní politik, tvrdě ho odřízla a vyloučila. V tom byl nekompromisní zvlášť Jacques Chirac. Ve volebních kampaních se s ní přetahovala o část elektorátu a přejímala některé její akcenty. Ale personálně zel mezi nimi nepřekročitelný příkop.

Le Penovic strana se pak centristické pravici mstila tím, že ji ve volbách odmítla ve 2. kole podporovat proti socialistům a vydírala ji tak ve snaze, aby ji pravice uznala za partnera. Což se nikdy nestalo, byť v důsledku toho pravice někdy někde něco prohrála.

Francouzská krajní pravice má tedy sílu škodit a brzdit, nikoli ale prosadit svoje. Promítá se do toho její protestní charakter, který už ale dál neví, jak a co stavět. Dokud ji demokratická pravice izoluje, nemá šanci.

Ve všech zemích takový jasně odmítavý postoj pravice neměla, rakouští lidovci šli s Haiderovými Svobodnými dokonce na tři roky do vládní koalice. Andrej Babiš to sice s SPD explicitně neudělal, využívá ale v parlamentu její hlasy, zařídil jí místopředsedu sněmovny a tím jí dodává zdání akceptovatelnosti a legitimity, jako by měla své místo v mainstreamu.

Většinový dvoukolový systém usnadňuje izolaci extrémů

Ve Francii izolaci krajní pravice usnadňuje volební systém, jiný, než máme my: dvoukolový většinový. Ten umožňuje jít do voleb koalicím nebo, což je ve Francii časté, zříci se účasti ve 2. kole ve prospěch jiné demokratické strany, která má větší šanci. Postavit extrému demokratickou hráz.

Zatím to tak vůči Národní frontě téměř vždy fungovalo a téměř vždy vyhrál tzv. demokratický kandidát. V už citovaných regionálních volbách postavila Macronova strana s republikánskou pravicí proti kandidátce Národního sdružení v regionu Provence už do 1. kola společnou kandidátku, a ta jasně zvítězila.

V poměrném systému, jaký máme my, se do parlamentu dostává daleko víc extrémů — jak ukazuje počet mandátů SPD i KSČM. Není náhodou, že Le Penová volá po zavedení právě poměrného systému.

Nulová politická váha Le Penové

Jak vypadá reálná politická váha Národního sdružení Le Penové dnes? Je minimální, nemá na chod státu ani jeho složek prakticky žádný vliv. Ve volbách nikdy nepřekročila nějakých pětadvacet procent. Jinou kapitolou je volba prezidenta, tam jde ale o souboj dvou jednotlivců, nikoli stran.

Le Penovou a její stranu je slyšet, je ji hodně slyšet protestovat, ale nikoli vidět pracovat. To je zřejmě také jeden z důvodů, proč pro ni tak málo lidí hlasovalo v těch krajských volbách (devatenáct procent): nedisponuje prakticky místními kompetentními politiky a lidé si nedovedou představit, že by zvládla denní chod kraje nebo departementu. Vnímají ji jako korouhev protestu.

Celá její síla je dnes osm poslanců (z 577, ve volbách dostala 8,7 %), jeden senátor (z 348), jeden starosta většího města (Perpignan), několik starostů menších měst, 21 europoslanců (v eurovolbách, kde se hlasuje poměrně, dostala 23 %) a asi 25.000 členů.

Divoké bouře?

Zdá se, že strana Le Penové — a jí podobné — má neřešitelné dilema. Buď si podrží svou identitu protestní populistické síly, která jí sice dodává na hřmotnosti, ale zjevně jí nikdy neumožní překročit v jakýchkoliv volbách minoritní čtvrtinu hlasů; nebo bude mít ambici vyhrát volby, tedy vplout do mainstreamu, potom ale ztratí svou identitu a pro odmítače establishmentu se stane bezzubou a nepřitažlivou.

Le Penová se poslední dobou pokoušela o druhou variantu, ale bez úspěchu: mainstream už má obsazen republikánská pravice a není důvod, aby jí ho přenechala. Jenže Le Penová chce být prezidentkou, nikoli zůstávat věčně na ocet.

Velmi slabá volební účast v regionálních volbách, kdy volila jen třetina voličů — ve Francii něco nevídaného — vyvolává ale palčivou otázku. Situace sice byla výjimečná vzhledem ke covidu, lidé neměli chuť jít k urnám, přesto ale dvoutřetinová absence je výrazný signál nezájmu a odmítnutí. A mezi těmi lidmi byli především ti nespokojení se stavem věcí.

Le Penová si myslela, že právě ti ji přijdou podpořit. Jestliže se to nestalo. Což může znamenat, že lidé už nevěří v energii Národního sdružení, že by bylo s to něco změnit. Že už je pro ně součástí zaběhaného systému.

Mainstreamové strany jež přejímají ideje krajní pravice

A teď palčivá otázka: jak se nespokojení lidé budou projevovat dál? Demokrat se samozřejmě z neúspěchu Le Penové raduje. Jenže poklesem jejích preferencí nespokojenost nemizí. Její strana nějakým způsobem kanalizovala nespokojenost části elektorátu a nějak ho formátovala, byla nějak předvídatelná. Jako kdysi na levici komunisté.

Pokud ale přestane nepokojené lidi přitahovat, jak se bude nespokojenost projevovat? Živelnými, násilnickými akcemi zoufalství typu žlutých vest, které nikdo neorganizoval a nedával jim koncepci? Návratem obdoby divokých bouří proti zavádění strojů?

To je velká otázka pro demokracii a pro evropskou demokratickou levici, která v posledních letech tohle pole odmítačů zavedeného systému zcela vyklidila. Ve prospěch extrémů.

Navíc Francie a západní Evropa mají jiný velký problém: politický islám a jeho snahu prosadit svoje pojetí společnosti, které škrtá celé dosavadní směřování moderní Evropy. A střední Evropa má zase strany, které se k moci dostaly jako demokratické, ale postupně přejímají populistický jazyk a praktiky krajní pravice. Kterou teď dokonce chtějí, jako Orbán, kolem sebe nějak neliberálně stmelovat.

Diskuse
JP
July 9, 2021 v 10.55
Legitimní či nelegitimní protest?

Zajímavá a kompetentní analýza současné situace, a to nejen ve Francii.

Jedná se o zcela obecný fenomén, který přece jenom dost výrazným způsobe podkopává základy stávajících standardních politických systémů. Tedy těch, které se samy definují jako "demokratické".

Stav věcí je tedy takový, že v těchto systémech politické demokracie prakticky trvale existuje v populaci určitý potenciál fundamentálního, antisystémového odporu. Není to tedy protest proti té či oné politické straně, nýbrž proti danému způsobu politiky vůbec. Jestliže chceme tomuto fenoménu porozumět, musíme si napřed rozebrat jeho kořeny.

Autor článku vypočítává základní charakteristiky těchto hnutí: plebejský odpor k elitám a k jejich myšlení, tedy populismus, demagogie v argumentech, nacionalismus, hledání nepřítele a stavění skupin obyvatelstva proti sobě.

Přičemž zcela centrální příčinou bude zřejmě právě onen "plebejský odpor k elitám". Je prostě určitá část populace, která nesnese konfrontaci s ničím, co přesahuje jejich omezený intelektuální obzor; a tento svůj pociťovaný deficit si kompenzuje agresivním vystupováním proti těmto "elitám". Bezprostředně vzato je sotva možné s touto věcí něco udělat; je to prostě psychologicko-sociologická danost, která se víceméně konstantně táhne lidskými dějinami zřejmě od té chvíle, kdy vůbec vznikla vyšší kultura. Jediné řešení leží v systematickém vzdělávání a kultivování (nakolik je to vůbec možno) i této části populace, a to od nejútlejšího mládí. Když už jednou s tímto osobním nastavením dosáhnou dospělého věku, nedá se s tím už prakticky nijak hnout.

Tohle je tedy jak řečeno bezprostřední, psychologicko-sociologická příčina takových společensko-politických fenoménů jako je francouzské hnutí Le Penů, rakouští Svobodní, němečtí "Querdenker" respektive Pegida, ale i američtí trumpovci a další.

Ale: bylo by velice povrchní a laciné, kdyby se zůstalo jenom u tohoto ryze psychologického vysvětlení. Agresivní vystupování příslušníků tohoto hnutí proti stávajícímu politickému uspořádání a jeho hodnotám vyvěrá z jejich hluboké frustrace; a je nutno položit otázku, jestli tato frustrace nemá příčiny nejen subjektivní, ale přinejmenším z části i objektivní.

Jak už bylo uvedeno, jedná se především o plebejské hnutí; a jeho účastníci mají pocit, že se o ně politické elity ve skutečnosti vůbec nezajímají. Že se tyto politické elity zcela odtrhly od života lidu, že si "tam nahoře" provozují nějakou svou vlastní politiku, která je obyčejným lidem nesrozumitelná, a navíc mnohdy slouží jenom úzkým partajním či skupinovým zájmům. A tato plebejská část populace pro sebe nevidí žádnou reálnou možnost, jak tento stav změnit; a proto se obrací paušálně proti celé této společenské a politické "elitě".

I na tomto místě musíme ale učinit ještě další rozlišení. Na jedné straně je tato nesrozumitelnost, odcizenost velké státní politiky vůči lidem objektivně podmíněná, a fakticky neodstranitelná. Řízení moderního státu je krajně komplexní záležitost, velkou část agendy není možno vyřizovat jinak nežli čistě technokraticky a byrokraticky. To jediné čím by bylo možno působit proti této formě politického odcizení by bylo, kdyby politikové vůči lidu vystupovali skutečně přesvědčivě, odpovědně a jaksi "s lidskou tváří". Člověk "dole" dozajista nemusí všemu ve vysoké politice rozumět - pokud může mít reálný pocit že svým politickým reprezentantům může věřit.

A právě tady se dostáváme ke zcela klíčovému problému. Povrchní návod k řešení by zde byl apel na politiky, aby vůči lidu vystupovali oním uvedeným způsobem, tedy "s lidskou tváří". (A je nutno konstatovat, že českoslovenští reformní politikové v roce osmašedesátém právě tohle dokázali, s jedinečnou přesvědčivostí.) Jenže: tady je naprosto klíčovým momentem uvědomit si, že tito politikové jsou skutečně reprezentanty - nikoli lidu, jak se to tradičně kolportuje, nýbrž v prvé řadě reprezentanty celého společensko-politického s y s t é m u. Oni jsou nakonec přesně takoví, jak si je tento systém zformuje, podle své vlastní reálné podstaty.

Petr Janyška celou věc podává tak, že se jedná o střet "demokracie" s elementy antidemokratickými. To je sice v bezprostřední rovině dozajista pravda; jenže stávající systém v celém komplexu jeho reality není jenom a pouze ona "demokracie", nýbrž je to stále - starý dobrý kapitalismus!

Zopakujme si: základním problémem je odcizení elit a lidu. Toto odcizení by bylo možno překonat na základě společně sdílené lidskosti; jenže - je tento přítomný systém skutečně založený na principech humanity? Nemusíme sahat ani po Marxových analýzách ekonomicky podmíněného odcizení za kapitalismu; můžeme si zcela vystačit i s Kantem, abychom zjistili, že v tomto systému kapitalismu není člověk samoúčelem, nýbrž pouhým n á s t r o j e m pro sebereprodukci kapitálu! Kapitál, zisk, ekonomické kalkulace, růst hrubého národního produktu, míra státního zadlužení - to jsou ty pravé "hodnoty", kolem kterých se točí naprostá většina r e á l n é h o života této společnosti. A to až do jejích nejvyšších pater, tedy do sfér politiky. A tam kde středobodem dění není sám člověk, nýbrž odosobněné kalkulace zisku, tam k odcizení člověka dochází naprosto nevyhnutelně.

Toto odcizení je tedy systémově podmíněné; a když ho netematizuje - a neřeší - systém sám (to jest právě jeho politické elity), pak je samozřejmé a nevyhnutelné, že frustrace z tohoto odcizení se ventiluje živelně, slepě a agresivně. A vybíjí se pak útoky nejen proti "elitám", ale i slepou nevraživostí vůči všemu, co je pociťováno jako "cizí", co tedy nabourává pocit vlastní - náhražkové - skupinové identity.

Když si tedy znovu položíme onu úvodem položenou otázku, zda se v uvedených případech jedná o legitimní či nelegitimní protest, pak nutně obdržíme podvojnou odpověď: je stejně tak nelegitimní, jako je zároveň i legitimní. Je nelegitimní svými doprovodnými formami lidské obhroublosti; ale ani tyto zavrženíhodné formy jeho manifestace nemohou a nesmějí zakrývat fakt, že v tomto protestu je přinejmenším jedna naprosto legitimní, objektivně podmíněná složka. A pokud před ní vládnoucí elity budou nadále zavírat oči, pak budou s těmito protesty a projevy nahromaděné frustrace z odcizení konfrontováni znovu a znovu.

Skleněný strop praská, nebo nepraská?