Co stojí za jejím nástupem? Je to výbušná směsice krize zdravotnictví, narůstajícího pocitu ohrožení džihádismem, akty vandalství a vražedných útoků na policejní složky násobené ztrátou mocenského postavení v Africe, odkud přicházejí imigrační vlny?

Od každého patrně něco. Podnikatel Arnaud Montenbourg, bývalý socialistický ministr ekonomie, jehož v úřadu v létě 2014 vystřídal mladý úředník Macron, míní, že to bude právě onen „nenáviděný a arogantní Macron“, jenž „Le Penovou dostane k moci“.

Alternativa Marine: zemětřesení, nebo naděje?

Nikdo se už tomu dnes nediví. Její jméno, zkrácené lidové Marine, zná každý. Marion Anne Perrine Le Penová se zvolna zabydlela ve francouzském veřejném mínění a i daleko za hranicemi Francie. Britský The Financial Times její vítězství ohlašuje dopředu jako „politické zemětřesení“ v Evropě.

Ve Francii už ale Marine dávno není hrozbou, ale zcela „reálnou alternativou řešení krize“. A pro některé dokonce i nadějí. Na prezidentský mandát kandidovala dvakrát, její souboj s Macronem před čtyřmi lety zůstává dosud v živé paměti. Tentokrát to bude s Marine do třetice. Zatím sice žádný z výzkumů veřejného mínění její konečné vítězství neohlašuje: její nástup je ale víc než zřetelný.

Je to znát i z posledního výzkumu Ifop Fiducial pro LCI a Le Figaro z 25. května, jenž ukazuje, že by každopádně se ziskem 27—30 % zvítězila v prvním kole, a to ve všech kombinacích vážně míněných kandidatur levice i pravice. Duel Le Penové s Macronem se již dávno ustálil v reflektorech médií jako velmi očekávaný politický remake. Ve vítězství Macrona, kterého významně oslabila covidová krize, věří čím dál méně lidí, v prvním kole se nyní pohybuje kolem 25 %, ve druhém kole se v souboji s Le Penovou statisticky počítá s poměrem 54 : 46 %.

K tomu, aby si v příštím květnu otevřela dveře Élysejského paláce, bude Le Penová zejména potřebovat schopnost propojit radikální a republikánskou pravici. Samotný termín „republikánská“ se v posledních dnech objevuje jako denominace, která ztrácí svůj osten, podobně jako označení Národního sdružení (RN), jež bývalo spojováno s Národní frontou (FN) jejího otec Jeana-Marie Le Pena, za „extrémistické“. Podařil se jeho dceři s novým názvem konečný rebranding?

Macronova dvousečná zbraň

Proměny doznává celá politická scéna. I prezident Emmanuel Macron. Nikdo, ani on neočekával, co se v průběhu jeho mandátu přihodí. Žluté vesty, manifestace proti reformě důchodů… a covidová krize. Francouzský prezident, plným jménem Jean-Michel Frédéric Macron, se nyní ocitá ve velmi nezáviděníhodné situaci. Ač neviditelnému nepříteli „vyhlásil válku“, sílu své legitimity tím nezachránil. Ztratil podporu i v místech, odkud ji původně čerpal především, a to na pravici i levici.

To, že není socialista, sdělil národu až na sklonku Hollandovy éry. Poté se pokusil o značně eskamotérskou fúzi. Macronův „nový svět“, který rozvrátil oba dosud stabilní pilíře politického systému, ve snaze vytvořit nový „buržoazní blok“, se nyní nezastřeně obrací směrem doprava, ve snaze zachránit z rozpadající se politické konstrukce, co se dá. Na pravici ale zatím probíhá nový integrační proces, jenž on sám již není schopen příliš ovlivnit.

Ta část levice i pravice, jež usedla do ministerských křesel, totiž vyvolala u svých tradičních podporovatelů pocity hraničící se zradou a hořkostí. Ani doleva, ani doprava, ale vpřed! hlásal Macron na počátku svého tažení s hnutím Republiky na pochodu (LREM). Hnutí sice na počátku macronovské vlny ovládlo parlament, ale po roce a dni už bylo v tenatech „spřátelených stran“ — ukázkově ve vztahu s Demokratickým hnutím Françoise Bayroua.

Municipální volby loni na jaře už Macron prohrál. Nyní v očekávání červnových regionálních voleb, v nichž se LREM spojilo s republikány, se prezident spíše skrývá a do terénu posílá premiéra Jeana Castexe. Macron chce rozdělovat, ale jeho panování má již nějaký čas značné trhliny. Zatímco první Macronův premiér Édouard Philippe vzešel z umírněné pravice Alaina Juppého, ten druhý, Jean Castex, již patří k pravici přímo napojené na okruh bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho.

To zároveň předznamenalo Macronovu budoucí orientaci. Z levicového liberála se „během války“ změnil v konzervativce. Obrat přinesl posílení ryze pravicových témat jako je bezpečnost, terorismus či imigrace, v nichž pochopitelně nejvíce exceluje (již z rodové tradice) právě Marine Le Penová. A proč chtít kopii, když máte originál?

Národní sdružení už nikoho nestraší

Oslabená levice, jež v současnosti není schopna postavit hodnověrného kandidáta (nejblíže k němu má pařížská starostka Anne Hidalgová), se utápí ve sporech. Jean-Luc Mélenchon, předseda radikálně-levicového hnutí Nepoddajná Francie (LFI), si vůči Macronovi nebere servítky. Jeho elektorát, v němž se mísí ohlasy na Simóna Bolívara i blouznivý komunismus, ale rovněž připomíná, že suverenismus není jen genetickou mutací krajní pravice. On sám ostatně už minule nevyzval k volbě proti Le Penové. Jeho šance jsou zatím dost mizivé, o prostor na levici se ale dělit s nikým nechce.

Faktor doznívajícího traumatu bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollanda, jenž ze své kandidatury v roce 2017 ustoupil, aby tím otevřel cestu Macronovi, se zdá být už jenom zrezivělým hřebíkem do rakve jistého typu liberálního socialismu — humanistické sociální demokracie, chcete-li. Levicoví voliči ale nezmizeli. A rozhodli se nenechat se nadále opájet „strašákem Národní fronty“ prezentované jako kryptofašistická, antisemitská, plná nabuzených vojáků a smilných royalistů. Na tom stavěl jak socialista François Mitterrand, tak také neogaullista Jacques Chirac. Skleněný strop, jenž Pátou republiku dosud kryl, však zdá se už praská.

Rozhodujícím faktorem bude i samotná osobnost Emmanuela Macrona. Nadace Jeana-Jaurèse, think-tank blízký sociální demokracii, považuje za element, jenž rozhodne, právě jeho chování. „Svět je stále nebezpečnější a chaotičtější. Musíme vědět, kam jdeme. Emmanuel Macron je jen přímkou v prázdnotě,“ píše A. Montenbourg. Jeho kniha L‘engagement (Závazek, Grasset, 2020), v níž pro Macrona pro jeho názorové převleky nazývá „varietním zpěvákem“, vyvolala na levici poprask.

Ne, proti Marine už levici nepomůže žádný motiv „morální opozice“ a Macronovi bude za rok zásadně chybět ta část levicových voličů (25 %), již sám odeslal do propadliště dějin i ze svého zřetele. Právě absence těchto levicových hlasů se může Macronovi stát osudnou, neřku-li, že část zhrzených možná i podpoří Le Penovou a její Národní sdružení (RN).

Část bývalých republikánů k Marine Le Penové přestupuje už nyní — v jihofrancouzském regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (PACA) stojí na čele kandidátky RN bývalý republikán Thierry Mariani, jehož výzkumy jednoznačně favorizují. Tomuto procesu nahrává i programová strategie „dediabolizace“ — upozadění otázek vystoupení z eurozóny či radikálního odchodu z Evropské unie, které ještě před čtyřmi lety byly klíčovou součástí programu. Le Penová navíc přidala trochu ekologie a podporu mladým.

Marine Le Penová sice i po deseti letech v čele strany stále dokáže mnoho lidí zvednout ze židlí, jsem si však jistý, že na pařížských náměstích Republiky, Bastille a Nation příští rok nebudou vlát žádné rudé vlajky. Tak jako tomu bylo po 21. dubnu 2002, když se do druhého kola dostal její otec Jean-Marie.