Co stojí za jejím nástupem? Je to výbušná směsice krize zdravotnictví, narůstajícího pocitu ohrožení džihádismem, akty vandalství a vražedných útoků na policejní složky násobené ztrátou mocenského postavení v Africe, odkud přicházejí imigrační vlny?

Od každého patrně něco. Podnikatel Arnaud Montenbourg, bývalý socialistický ministr ekonomie, jehož v úřadu v létě 2014 vystřídal mladý úředník Macron, míní, že to bude právě onen „nenáviděný a arogantní Macron“, jenž „Le Penovou dostane k moci“.

Alternativa Marine: zemětřesení, nebo naděje?

Nikdo se už tomu dnes nediví. Její jméno, zkrácené lidové Marine, zná každý. Marion Anne Perrine Le Penová se zvolna zabydlela ve francouzském veřejném mínění a i daleko za hranicemi Francie. Britský The Financial Times její vítězství ohlašuje dopředu jako „politické zemětřesení“ v Evropě.

Ve Francii už ale Marine dávno není hrozbou, ale zcela „reálnou alternativou řešení krize“. A pro některé dokonce i nadějí. Na prezidentský mandát kandidovala dvakrát, její souboj s Macronem před čtyřmi lety zůstává dosud v živé paměti. Tentokrát to bude s Marine do třetice. Zatím sice žádný z výzkumů veřejného mínění její konečné vítězství neohlašuje: její nástup je ale víc než zřetelný.

Je to znát i z posledního výzkumu Ifop Fiducial pro LCI a Le Figaro z 25. května, jenž ukazuje, že by každopádně se ziskem 27—30 % zvítězila v prvním kole, a to ve všech kombinacích vážně míněných kandidatur levice i pravice. Duel Le Penové s Macronem se již dávno ustálil v reflektorech médií jako velmi očekávaný politický remake. Ve vítězství Macrona, kterého významně oslabila covidová krize, věří čím dál méně lidí, v prvním kole se nyní pohybuje kolem 25 %, ve druhém kole se v souboji s Le Penovou statisticky počítá s poměrem 54 : 46 %.

K tomu, aby si v příštím květnu otevřela dveře Élysejského paláce, bude Le Penová zejména potřebovat schopnost propojit radikální a republikánskou pravici. Samotný termín „republikánská“ se v posledních dnech objevuje jako denominace, která ztrácí svůj osten, podobně jako označení Národního sdružení (RN), jež bývalo spojováno s Národní frontou (FN) jejího otec Jeana-Marie Le Pena, za „extrémistické“. Podařil se jeho dceři s novým názvem konečný rebranding?

Macronova dvousečná zbraň

Proměny doznává celá politická scéna. I prezident Emmanuel Macron. Nikdo, ani on neočekával, co se v průběhu jeho mandátu přihodí. Žluté vesty, manifestace proti reformě důchodů… a covidová krize. Francouzský prezident, plným jménem Jean-Michel Frédéric Macron, se nyní ocitá ve velmi nezáviděníhodné situaci. Ač neviditelnému nepříteli „vyhlásil válku“, sílu své legitimity tím nezachránil. Ztratil podporu i v místech, odkud ji původně čerpal především, a to na pravici i levici.

To, že není socialista, sdělil národu až na sklonku Hollandovy éry. Poté se pokusil o značně eskamotérskou fúzi. Macronův „nový svět“, který rozvrátil oba dosud stabilní pilíře politického systému, ve snaze vytvořit nový „buržoazní blok“, se nyní nezastřeně obrací směrem doprava, ve snaze zachránit z rozpadající se politické konstrukce, co se dá. Na pravici ale zatím probíhá nový integrační proces, jenž on sám již není schopen příliš ovlivnit.

Ta část levice i pravice, jež usedla do ministerských křesel, totiž vyvolala u svých tradičních podporovatelů pocity hraničící se zradou a hořkostí. Ani doleva, ani doprava, ale vpřed! hlásal Macron na počátku svého tažení s hnutím Republiky na pochodu (LREM). Hnutí sice na počátku macronovské vlny ovládlo parlament, ale po roce a dni už bylo v tenatech „spřátelených stran“ — ukázkově ve vztahu s Demokratickým hnutím Françoise Bayroua.

Municipální volby loni na jaře už Macron prohrál. Nyní v očekávání červnových regionálních voleb, v nichž se LREM spojilo s republikány, se prezident spíše skrývá a do terénu posílá premiéra Jeana Castexe. Macron chce rozdělovat, ale jeho panování má již nějaký čas značné trhliny. Zatímco první Macronův premiér Édouard Philippe vzešel z umírněné pravice Alaina Juppého, ten druhý, Jean Castex, již patří k pravici přímo napojené na okruh bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho.