Skleněný strop praská: Vyhraje Le Penová volby?

Josef Brož

Hlavou státu by poprvé v dějinách republikánské Francie mohla být žena. Volby budou za rok. A zatímco stávající prezident Macron svoji kandidaturu ještě neohlásil, Marine Le Penová se tím již dávno netají. A její preference rostou…

Levicoví voliči už na „strašáka Národní fronty“ neslyší. Skleněný strop, jenž Pátou republiku dosud kryl, zdá se praská. Tako vinou prezidenta Macrona a jeho obratem k identitní politice. Foto FB Marine Le Pen

Co stojí za jejím nástupem? Je to výbušná směsice krize zdravotnictví, narůstajícího pocitu ohrožení džihádismem, akty vandalství a vražedných útoků na policejní složky násobené ztrátou mocenského postavení v Africe, odkud přicházejí imigrační vlny?

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Od každého patrně něco. Podnikatel Arnaud Montenbourg, bývalý socialistický ministr ekonomie, jehož v úřadu v létě 2014 vystřídal mladý úředník Macron, míní, že to bude právě onen „nenáviděný a arogantní Macron“, jenž „Le Penovou dostane k moci“.

Alternativa Marine: zemětřesení, nebo naděje?

Nikdo se už tomu dnes nediví. Její jméno, zkrácené lidové Marine, zná každý. Marion Anne Perrine Le Penová se zvolna zabydlela ve francouzském veřejném mínění a i daleko za hranicemi Francie. Britský The Financial Times její vítězství ohlašuje dopředu jako „politické zemětřesení“ v Evropě.

Ve Francii už ale Marine dávno není hrozbou, ale zcela „reálnou alternativou řešení krize“. A pro některé dokonce i nadějí. Na prezidentský mandát kandidovala dvakrát, její souboj s Macronem před čtyřmi lety zůstává dosud v živé paměti. Tentokrát to bude s Marine do třetice. Zatím sice žádný z výzkumů veřejného mínění její konečné vítězství neohlašuje: její nástup je ale víc než zřetelný.

Je to znát i z posledního výzkumu Ifop Fiducial pro LCI a Le Figaro z 25. května, jenž ukazuje, že by každopádně se ziskem 27—30 % zvítězila v prvním kole, a to ve všech kombinacích vážně míněných kandidatur levice i pravice. Duel Le Penové s Macronem se již dávno ustálil v reflektorech médií jako velmi očekávaný politický remake. Ve vítězství Macrona, kterého významně oslabila covidová krize, věří čím dál méně lidí, v prvním kole se nyní pohybuje kolem 25 %, ve druhém kole se v souboji s Le Penovou statisticky počítá s poměrem 54 : 46 %.

K tomu, aby si v příštím květnu otevřela dveře Élysejského paláce, bude Le Penová zejména potřebovat schopnost propojit radikální a republikánskou pravici. Samotný termín „republikánská“ se v posledních dnech objevuje jako denominace, která ztrácí svůj osten, podobně jako označení Národního sdružení (RN), jež bývalo spojováno s Národní frontou (FN) jejího otec Jeana-Marie Le Pena, za „extrémistické“. Podařil se jeho dceři s novým názvem konečný rebranding?

Macronova dvousečná zbraň

Proměny doznává celá politická scéna. I prezident Emmanuel Macron. Nikdo, ani on neočekával, co se v průběhu jeho mandátu přihodí. Žluté vesty, manifestace proti reformě důchodů… a covidová krize. Francouzský prezident, plným jménem Jean-Michel Frédéric Macron, se nyní ocitá ve velmi nezáviděníhodné situaci. Ač neviditelnému nepříteli „vyhlásil válku“, sílu své legitimity tím nezachránil. Ztratil podporu i v místech, odkud ji původně čerpal především, a to na pravici i levici.

To, že není socialista, sdělil národu až na sklonku Hollandovy éry. Poté se pokusil o značně eskamotérskou fúzi. Macronův „nový svět“, který rozvrátil oba dosud stabilní pilíře politického systému, ve snaze vytvořit nový „buržoazní blok“, se nyní nezastřeně obrací směrem doprava, ve snaze zachránit z rozpadající se politické konstrukce, co se dá. Na pravici ale zatím probíhá nový integrační proces, jenž on sám již není schopen příliš ovlivnit.

Ta část levice i pravice, jež usedla do ministerských křesel, totiž vyvolala u svých tradičních podporovatelů pocity hraničící se zradou a hořkostí. Ani doleva, ani doprava, ale vpřed! hlásal Macron na počátku svého tažení s hnutím Republiky na pochodu (LREM). Hnutí sice na počátku macronovské vlny ovládlo parlament, ale po roce a dni už bylo v tenatech „spřátelených stran“ — ukázkově ve vztahu s Demokratickým hnutím Françoise Bayroua.

Municipální volby loni na jaře už Macron prohrál. Nyní v očekávání červnových regionálních voleb, v nichž se LREM spojilo s republikány, se prezident spíše skrývá a do terénu posílá premiéra Jeana Castexe. Macron chce rozdělovat, ale jeho panování má již nějaký čas značné trhliny. Zatímco první Macronův premiér Édouard Philippe vzešel z umírněné pravice Alaina Juppého, ten druhý, Jean Castex, již patří k pravici přímo napojené na okruh bývalého prezidenta Nicolase Sarkozyho.

To zároveň předznamenalo Macronovu budoucí orientaci. Z levicového liberála se „během války“ změnil v konzervativce. Obrat přinesl posílení ryze pravicových témat jako je bezpečnost, terorismus či imigrace, v nichž pochopitelně nejvíce exceluje (již z rodové tradice) právě Marine Le Penová. A proč chtít kopii, když máte originál?

Národní sdružení už nikoho nestraší

Oslabená levice, jež v současnosti není schopna postavit hodnověrného kandidáta (nejblíže k němu má pařížská starostka Anne Hidalgová), se utápí ve sporech. Jean-Luc Mélenchon, předseda radikálně-levicového hnutí Nepoddajná Francie (LFI), si vůči Macronovi nebere servítky. Jeho elektorát, v němž se mísí ohlasy na Simóna Bolívara i blouznivý komunismus, ale rovněž připomíná, že suverenismus není jen genetickou mutací krajní pravice. On sám ostatně už minule nevyzval k volbě proti Le Penové. Jeho šance jsou zatím dost mizivé, o prostor na levici se ale dělit s nikým nechce.

Faktor doznívajícího traumatu bývalého socialistického prezidenta Françoise Hollanda, jenž ze své kandidatury v roce 2017 ustoupil, aby tím otevřel cestu Macronovi, se zdá být už jenom zrezivělým hřebíkem do rakve jistého typu liberálního socialismu — humanistické sociální demokracie, chcete-li. Levicoví voliči ale nezmizeli. A rozhodli se nenechat se nadále opájet „strašákem Národní fronty“ prezentované jako kryptofašistická, antisemitská, plná nabuzených vojáků a smilných royalistů. Na tom stavěl jak socialista François Mitterrand, tak také neogaullista Jacques Chirac. Skleněný strop, jenž Pátou republiku dosud kryl, však zdá se už praská.

Rozhodujícím faktorem bude i samotná osobnost Emmanuela Macrona. Nadace Jeana-Jaurèse, think-tank blízký sociální demokracii, považuje za element, jenž rozhodne, právě jeho chování. „Svět je stále nebezpečnější a chaotičtější. Musíme vědět, kam jdeme. Emmanuel Macron je jen přímkou v prázdnotě,“ píše A. Montenbourg. Jeho kniha L‘engagement (Závazek, Grasset, 2020), v níž pro Macrona pro jeho názorové převleky nazývá „varietním zpěvákem“, vyvolala na levici poprask.

Ne, proti Marine už levici nepomůže žádný motiv „morální opozice“ a Macronovi bude za rok zásadně chybět ta část levicových voličů (25 %), již sám odeslal do propadliště dějin i ze svého zřetele. Právě absence těchto levicových hlasů se může Macronovi stát osudnou, neřku-li, že část zhrzených možná i podpoří Le Penovou a její Národní sdružení (RN).

Část bývalých republikánů k Marine Le Penové přestupuje už nyní — v jihofrancouzském regionu Provence-Alpes-Côte d'Azur (PACA) stojí na čele kandidátky RN bývalý republikán Thierry Mariani, jehož výzkumy jednoznačně favorizují. Tomuto procesu nahrává i programová strategie „dediabolizace“ — upozadění otázek vystoupení z eurozóny či radikálního odchodu z Evropské unie, které ještě před čtyřmi lety byly klíčovou součástí programu. Le Penová navíc přidala trochu ekologie a podporu mladým.

Marine Le Penová sice i po deseti letech v čele strany stále dokáže mnoho lidí zvednout ze židlí, jsem si však jistý, že na pařížských náměstích Republiky, Bastille a Nation příští rok nebudou vlát žádné rudé vlajky. Tak jako tomu bylo po 21. dubnu 2002, když se do druhého kola dostal její otec Jean-Marie.

Diskuse
JH
June 1, 2021 v 13.14
"Dediabolizace"

je skvělý výraz. Kdyby se jednalo s skutečný posun v myšlení strany, ne jenom o trik na voliče, byla by to vlastně dobrá zpráva.

Dobrá zpráva pro Kreml, jehož zájmem je konfliktní a nestabilní prostředí v EU. „Praskající skleněný strop“ (což je známý feministický obrat) prorážený tvrdou Mariininou hlavou je nechtěně pravdivým obrazem, pro někoho ovšem dost nelichotivým - poodhalujícím totiž podstatu problému.

To máte třeba “skleněný strop“, nebo „toxická maskulinita“ - zhmotněná nyní v aktuálním novém termínu paní Zemančíkové „toxický vejlupek“ (můžeme snad třeba předpokládat snahu využít asociační dvojici), takže už jsme u "toxického odpadu", dále následuje „nepřizpůsobivá špína“ a tady už jsme zase rádi, že nám Marine Le Penová pomáhá prorážet ten skleněný strop...

MP
June 3, 2021 v 19.36
Detail

„Ve Francii už ale Marine dávno není hrozbou, ale zcela ‚reálnou alternativou řešení krize‘.“

Nějak mi nesedí to „ale“. Hitler byl v roce 1932 také „reálnou alternativou řešení krize“, až příliš reálnou. A v mnohém velmi úspěšnou alternativou (v prvních šesti letech vlády snížení nezaměstnanosti, růst a jak nerad přiznává Max Horkheimer, zlepšení podmínek života prostých německých lidí -- krom nějakých těch menšin). To ale neznamená, že nebyl hrozbou.

Propojení demokratické a radikální pravice mi opravdu nepřijde jako lákavá politická vyhlídka.

Ostatně Trump a Johnson ukázali, že prolomení nesnesitelného establishmentu nemusí být zrovna osvobodivé.

Pane Profante, řekl bych že ona pasáž v článku nereprodukuje vlastní hodnocení jejího autora, nýbrž prostě objektivní stav současného francouzského veřejného mínění.

Autor tedy neříká, že "Marine Le Pen není hrozbou", nýbrž to, že na současné politické scéně (a se svým současným image které si dokázala umně vytvořit) už nepůsobí jako hrozba, nýbrž jako v zásadě akceptovatelná alternativa.

Co by se s Francií stalo kdyby se Le Penová opravdu dostala k (absolutní?) moci, je možno si v tuto chvíli jenom domýšlet.

Opravdu se nezdá že by Le Penová měla být nějakým druhým Hitlerem; ale je jisté že zemí by zavál zcela jiný duch, a především pro přistěhovalce všech barev pleti (kromě bílé) a pro vyznavače islámu by se životní podmínky ve Francii znatelně zhoršily. A i v EU by pak možná došlo ke značným posunům v mocenských, a hlavně ideových konstelacích.

Především v ideové oblasti by se jednalo o zcela závažný průlom; který by pak mohl mít dominový efekt i v dalších státech Evropy.

June 4, 2021 v 20.30
Džihádistické útoky ve Francii v současnosti

Díval jsem po přečtení tohoto textu na aktuální počty "vraždených útoků", jak se vyvíjí trendy a zda jak moc může růst Le Penová i kvůli tady tomuto... a je to tak, že těch útoků je dnes výrazně méně než v letech 2015, 2016 a také mají výrazně méně obětí, nejčastěji jen jednu... Ale dějí se pořád, minimálně tři každý rok, no, takže se na to nedá zapomenout.

https://denikreferendum.cz/clanek/32785-teroriste-vefrancii-utoci-ted-hlavne-nozi-mrtvych-jemene-strach-ale-zustava

MP
June 5, 2021 v 16.29
Josefu Poláčkovi

Já té větě rozumím, jen ji v tom odporovacím poměru odmítám. Nedává smysl. Něco je reálnou alternativou - dejme tomu dvojciferná inflace v roce 2024, pokud tu po volbách povládne Babiš, Fiala a Hamáček -- a tato reálná alternativa je pro většinu lidí hrozbou -- pro ty, kdo jsou živi z mezd, starobních a invalidních důchodů -- a pro některé naopak naděje. To, zda je dvojciferná inflace hrozbou pro většinu, se ale nemění s její reálností či ireálností jakožto alternativy.

Nenapsal jsem, že by Le Pennová mohla být druhý Hitler, Poč by měla být? Nacismus byl drahý a nespolehlivý režim, efektivně vládnout a opírat se přitom o populistický nacionalismus a intoleranci se dá mnohem méně nákladně. Stačí se podívat na Orbána nebo PiS.