Roku 2019 oslavilo město Paříž desetileté výročí od okamžiku, kdy získalo zpět do své správy vodovodní síť. Právě tehdy převzalo z rukou soukromých společností správu a dodávky vody a založilo novou obecní společnost Eau de Paris.

Konec privatizace vodovodní sítě v Paříži znamenal v mnoha ohledech přelom. Jednak z hlediska velikosti města a jeho symbolického významu, jednak proto, že globálně největší vodohospodářské společnosti Veolia a Suez (které se spolu v minulosti dělily o kontrakt s městem Paříž) v něm mají své sídlo. Ale především kvůli tomu, jakým způsobem proces municipalizace vodovodní sítě proběhl.

Cílem nebylo pouze dostat ze hry soukromé společnosti, jejichž fungování se neosvědčilo, ale také podpořit ideu a realizaci veřejné služby, jež může plnit svou funkci efektivněji a inovativněji než soukromý sektor a čelit narůstajícím sociálním a environmentálním výzvám.

Deset let poté, co byla distribuce vody převedena zpět do rukou městské samosprávy, lze jen stěží zpochybnit úspěchy, kterých dosáhl nový veřejný distributor, městská firma Eau de Paris. V roce 2017 obdržela prestižní cenu United Nations Public Service Award. Pod její správou klesla cena vody o osm procent, protože nebylo třeba odvádět finance soukromým společnostem a jejich akcionářům. V roce 2020 je voda stále levnější než před převzetím a její cena nejnižší v celém regionu.

Společnost Eau de Paris také zavedla inovativní transparentní mechanismy a demokratické procesy řízení. Mezi ně patří „Pařížská vodní hlídka“, komise tvořená občany a zástupci občanských organizací, která má významnou konzultační roli v řízení společnosti. Eau de Paris má rovněž aktivní politiku usnadňování přístupu k pitné vodě pro sociálně slabší domácnosti a lidi bez domova (v současné době je představují také migranti a uprchlíci). Ve městě se zvýšil počet pouličních pítek.

Společnost spustila programy na ochranu vodních zdrojů a Paříž stejně jako další města ve Francii i jinde iniciovala partnerské programy se zemědělským odvětvím na ochranu povodí řek. Tyto programy poskytují finanční a technickou podporu zemědělcům, jimž nabízejí pomoc při přechodu na ekologický způsob hospodaření. Díky tomu se snižuje množství pesticidů a dusitanů v půdě a povrchových vodách, a tím i náklady na úpravu pitné vody z nich.

Porovnáme-li společnost Eau de Paris s jejím hlavním rivalem, společností SEDIF (Syndicat des eaux d’Ile-de-France) — dodavatelem vody do velké části pařížského předměstí a největším kontraktorem korporátu Veolia na světě — vychází z toho velmi dobře. SEDIF nejenže inkasuje mnohem vyšší poplatky za vodu než Eau de Paris, ale pravidelně je také terčem kritiky z mnoha míst (včetně regionální komory auditorů) kvůli netransparentnosti.

Eau de Paris se od soukromých korporací liší také přístupem k technologii. Korporace kladou důraz spíše na technologická řešení, protože ta jsou lukrativnější a upevňují postavení korporací v roli poskytovatele služeb (protože technologie jsou licencované, nelze je využívat volně). Umožňují také replikovat stejná řešení u mnoha kontraktů. Oproti tomu Eau de Paris se zaměřuje hlavně na prevenci, omezování investic a naplňování aktuálních potřeb.

Paříž přitom není prvním francouzským městem, které se rozhodlo pro remunicipalizaci. Primát drží Grenoble, město ve francouzských Alpách. V Grenoblu se stejně jako v Paříži rozhodli nejen zbavit se privatizační smlouvy poznamenané korupcí, ale i vybudovat veřejnou službu dodávek vody přizpůsobenou potřebám města a jeho obyvatel a budoucím výzvám. Výsledkem byla kvalitnější voda za nižší cenu a zavedení demokratických mechanismů řízení. Úspěch nového dodavatele vody pak inspiroval vznik celého politického programu remunicipalizace, „zelených“ veřejných služeb a upřednostňování místních dodavatelů.

Grenoble a Paříž mají společné i to, že se nejen postavily privatizaci vodního hospodaření a vybudovaly z něj na svém území veřejnou službu, ale také aktivně pomohly s municipalizací této služby na dalších místech ve Francii, a dokonce i v zahraničí. Představitelé a zástupci občanského sektoru z Grenoblu pomáhali při procesu municipalizace v Paříži, a ti pařížští zase na oplátku podpořili lokální politiky, občanské organizace a odbory v boji proti privatizaci v dalších. Paříž převzala participativní metody řízení zavedené v Grenoblu, a ještě je dále rozšířila. Celý model dnes slouží jako inspirace pro další města.

Lobbisté soukromého sektoru samozřejmě hned začali vykreslovat tuto „kampaň“ jako ideologicky motivovanou. Lidé, kteří stáli za municipalizací v Grenoblu a Paříži, si stáli za svými hodnotami a snažili se vyvarovat jakéhokoli směřování k ziskovosti, ve své roli aktivních obhájců veřejných služeb se však také setkali s velkým odporem po střetu se zájmy mocných korporací. Pochopili, že města potřebují spojit své síly, chtějí-li vybudovat veřejnou službu fungující v dlouhodobém horizontu.

Jak zastavit vlnu privatizace vodovodů

Devadesátá léta 20. století představovala v mnoha směrech vrchol privatizace vodohospodářství. V této době převládl dojem, že předat vodovody do soukromých rukou znamená jedinou cestu vpřed. Veolia a Suez (a také další společnosti jako Bechtel, Thames Water nebo RWE) sbíraly po celém světě jeden nový kontrakt za druhým.

Americká a evropská města, ale i města globálního Jihu od Argentiny přes Indonésii až po Filipíny, hromadně předávala své vodovodní sítě soukromým společnostem za příslib efektivity, technologických inovací a peněz navíc. V mnoha případech také jednala pod tlakem mezinárodních finančních institucí. Do té doby byla správa vodovodů v soukromých rukou jen výjimečně.

Vodovody a kanalizace přepustila v minulosti soukromým firmám jen Francie a v menší míře také Španělsko. Pak ale v 80. letech přišla neoliberální vlna a v Chile pod vedením generála Pinocheta a v Británii pod vedením Margaret Thatcher přešlo vodní hospodářství zcela do rukou soukromého sektoru. Vypadalo to, že do nové éry privatizace vodovodů se chystá posunout také celý zbytek světa.

Jenomže to se tak úplně nestalo. Po pár letech se vlna privatizace vodovodů zastavila. Mnoho kontraktů, uzavřených v 90. letech mezi prvními a s velkou slávou, bylo zrušeno — třeba v Buenos Aires, La Paz, Atlantě, Berlíně nebo Dar es Salaamu. Proč? Roli sehrála finanční krize v Asii a Jižní Americe a kolaps monetárního systému v Argentině v letech 2001-2002, jež rozvrátily ekonomické základy mnohých kontraktů.

Druhým faktorem byl odpor občanů vůči privatizaci vodovodní sítě, která s sebou vždy nesla zvýšení cen. Symbolem tohoto odporu se stala „válka o vodu“ v bolivijském městě Cochabamba, kde mnohatýdenní protesty donutily k odchodu americkou korporaci Bechtel a správa vodovodů se vrátila do veřejných rukou. V Cochabambě pak stejně jako v Grenoblu nebo Paříži měl tento odpor pozitivní vyústění - „municipalizační hnutí“, které se nejen staví korporacím a privatizaci, ale také reformuje a demokratizuje původní hospodaření s vodou.

Od té doby se na vodohospodářské scéně odehrává něco jako poziční válka. Korporace (hlavně Veolia a Suez) se snaží dobývat nová území, často s aktivní podporou zahraničních investorů a institucí, ale se smíšeným úspěchem. Pravidelně se setkávají se značným odporem, k němuž obvykle spojí síly odbory, sociální hnutí, nevládní organizace a politici. Typickým příkladem může být boj proti privatizaci vodního hospodářství v Řecku. Tuto privatizaci iniciovala evropská Trojka (tvořená Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem), která chtěla zemi donutit ke škrtům ve veřejném sektoru po období hospodářské krize kolem roku 2010.

Ve Francii nabral odpor proti privatizaci vody ještě radikálnější obrátky. Po Grenoblu a Paříži přistoupily k municipalizaci vodního hospodářství v rozmezí let 2005-2015 desítky dalších velkých i malých francouzských měst (mezi ta velká patří Rennes, Nice a Montpellier). Do dnešního okamžiku se žádné z nich nerozhodlo pro opětovnou privatizaci. Neexistuje také žádný příklad města, které by dlouhodobě udržovalo svou vodovodní síť pod veřejnou správou a poté se rozhodlo pro privatizaci (ačkoli jsou případy, kdy byla malá městská společnost spravující vodovody pohlcena větší, působící ve více městech a s privátním řízením).

Na druhou stranu, některá velká města jako Lyon, Marseille, Toulouse nebo Bordeaux se rozhodla setrvat u společností Suez a Veolia, když jejich kontrakt vypršel, a to i navzdory značnému občanskému odporu. Odvolávala se hlavně na úspory peněz garantované soukromými společnostmi (podrobněji o tom níže). Díky těmto obnoveným smlouvám a kontraktům, které nadále platí na části území Paříže, jsou soukromé společnosti dodavatelem vody pro většinu francouzských domácností (ne však pro většinu francouzských měst).

Francouzská (vodní) spojka

Proč se stala líhní municipalizačního hnutí právě Francie? Odpověď je jednoduchá: jedná se o zemi s největší a nejdéle trvající zkušeností s privatizací vodního hospodářství. Francouzští představitelé i občané měli jednak možnost blíže poznat její odvrácenou stránku, a současně máme ve Francii zkrátka hodně kontraktů, které lze municipalizovat.

Mnohé studie spotřebitelských organizací ukazují, že voda od soukromých dodavatelů stojí víc než voda od veřejných dodavatelů. Municipalizační vlnu ve Francii pak vyvolal zákon, který byl schválen v devadesátých letech. Po skandálech s nelegálním financováním politických stran soukromými společnostmi byl roku 1993 přijat zákon o transparentnosti „loi Sapin“, který zavedl pravidla transparentnosti při zadávání veřejných zakázek a uzavírání privatizačních kontraktů, a také omezil délku jejich trvání. Tento zákon donutil starosty a další místní politiky, kteří dříve rozhodovali o kontraktech sami, provést transparentní hodnotící proces předtím, než je možno smlouvu uzavřít nebo prodloužit. Privatizace hospodaření s vodou tak najednou přestala být samozřejmostí.

Hnutí za municipalizaci hospodaření s vodou ve Francii nevznikalo nikdy ve větší míře zdola. Veřejnost i občanská společnost podporovala přechod pod veřejnou správu, zejména protikorupční, spotřebitelské, místní a ekologické spolky, nikdy je však nepovažovala za svou zásadní prioritu. Ani mezi lokálními politiky nebyla veřejná správa vodovodů nebo její opětovné převedení do veřejných rukou tématem číslo jedna. Toto téma se však stalo důležitým politickým symbolem, zejména pro levici. „Obecně vzato, veřejnost chce, aby správa vodovodní sítě zůstala v obecní správě,“ říká Anne LeStratová, která iniciovala municipalizaci v Paříži. „To se ale projeví jen tehdy, pokud existují konkrétní a úspěšné příklady, jakým je Paříž.“

Aby tento úspěch přišel, bylo nutné, aby si téma vzaly za své klíčové osobnosti. Podporu občanské společnosti a veřejného mínění si získaly zdůrazňováním symbolického významu jak vody jako takové, tak veřejné služby. „Důležité je najít si spojence,“ říká Jean-Claude Oliva, koordinátor spolku Coordination Eau Ile-de-France, který patří mezi ty nejaktivnější zastánce municipalizace.

V Avignonu se utvořilo silné občanské hnutí na podporu municipalizace a té byl nakloněn i primátor, avšak nedokázal ji prosadit přes odpor opozice. V Grenoblu hrála klíčovou roli v boji proti korupci a prosazení veřejné správy služeb místní občanská společnost. V Paříži změnu umožnil nástup progresivní většiny do městské rady v roce 2001 a zelené političky Anne Le Stratové do čela odboru vodního hospodářství. V Nice zase municipalizaci prosadili díky odporu starostů zdejších malých horských obcí (jež později absorbovala velká městská aglomerace), kteří chtěli udržet vodní hospodaření pod veřejnou správou. Příklad Nice je pozoruhodný zejména proto, že Veolia zde spravovala vodovody již od 19. století a primátor města je navíc silně konzervativní politik.

Není také bez zajímavosti, že municipalizační hnutí ve Francii částečně poháněl také postoj věcně uvažujících obyvatel, kteří nutně nemuseli zcela souznít s principy veřejné správy služeb jako takových, ale byli nespokojeni s tím, jak Veolia, Suez nebo menší společnost SAUR zneužívají svého monopolního postavení. Pro tyto lidi znamenala municipalizace zejména opětovné vnesení prvků zdravé hospodářské soutěže, ale ochotně se přitom spojili s politiky i aktivisty.

Jinou kapitolu představovali zaměstnanci ve vodohospodářství a jejich odbory. Někteří z nich se nejprve postavili municipalizaci na odpor. Obávali o své platy a zaměstnanecké výhody v soukromé společnosti, změnu vlastnictví vnímali jako hrozbu nejistoty. Aktivisté prosazující municipalizaci nebyli také při veřejném osočování soukromých společností vždy diplomatičtí a nedokázali rozlišovat mezi zaměstnanci, konajícími pouze svou práci, a manažery a akcionáři, soustředícími se na zvyšování zisků.