Voda patří všem: Vzestup hnutí za návrat zdrojů do veřejných rukou ve Francii

Olivier Petitjean

Jak se Francie, průkopník v oblasti privatizace hospodaření s vodou, změnila v kolébku hnutí, které si chce převzít vodu zpět do obecních rukou? Paříž a Grenoble ukončily éru dominance korporátních gigantů Veolia a Suez, bitva však nekončí.

Devadesátá léta 20. století představovala vrchol privatizace vodohospodářství. V této době převládl dojem, že předat vodovody do soukromých rukou znamená jedinou cestu vpřed. To se ukázalo jako omyl. Ilustrace Observatoire des Multinationales

Roku 2019 oslavilo město Paříž desetileté výročí od okamžiku, kdy získalo zpět do své správy vodovodní síť. Právě tehdy převzalo z rukou soukromých společností správu a dodávky vody a založilo novou obecní společnost Eau de Paris.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Konec privatizace vodovodní sítě v Paříži znamenal v mnoha ohledech přelom. Jednak z hlediska velikosti města a jeho symbolického významu, jednak proto, že globálně největší vodohospodářské společnosti Veolia a Suez (které se spolu v minulosti dělily o kontrakt s městem Paříž) v něm mají své sídlo. Ale především kvůli tomu, jakým způsobem proces municipalizace vodovodní sítě proběhl.

Cílem nebylo pouze dostat ze hry soukromé společnosti, jejichž fungování se neosvědčilo, ale také podpořit ideu a realizaci veřejné služby, jež může plnit svou funkci efektivněji a inovativněji než soukromý sektor a čelit narůstajícím sociálním a environmentálním výzvám.

Deset let poté, co byla distribuce vody převedena zpět do rukou městské samosprávy, lze jen stěží zpochybnit úspěchy, kterých dosáhl nový veřejný distributor, městská firma Eau de Paris. V roce 2017 obdržela prestižní cenu United Nations Public Service Award. Pod její správou klesla cena vody o osm procent, protože nebylo třeba odvádět finance soukromým společnostem a jejich akcionářům. V roce 2020 je voda stále levnější než před převzetím a její cena nejnižší v celém regionu.

Společnost Eau de Paris také zavedla inovativní transparentní mechanismy a demokratické procesy řízení. Mezi ně patří „Pařížská vodní hlídka“, komise tvořená občany a zástupci občanských organizací, která má významnou konzultační roli v řízení společnosti. Eau de Paris má rovněž aktivní politiku usnadňování přístupu k pitné vodě pro sociálně slabší domácnosti a lidi bez domova (v současné době je představují také migranti a uprchlíci). Ve městě se zvýšil počet pouličních pítek.

Společnost spustila programy na ochranu vodních zdrojů a Paříž stejně jako další města ve Francii i jinde iniciovala partnerské programy se zemědělským odvětvím na ochranu povodí řek. Tyto programy poskytují finanční a technickou podporu zemědělcům, jimž nabízejí pomoc při přechodu na ekologický způsob hospodaření. Díky tomu se snižuje množství pesticidů a dusitanů v půdě a povrchových vodách, a tím i náklady na úpravu pitné vody z nich.

Porovnáme-li společnost Eau de Paris s jejím hlavním rivalem, společností SEDIF (Syndicat des eaux d’Ile-de-France) — dodavatelem vody do velké části pařížského předměstí a největším kontraktorem korporátu Veolia na světě — vychází z toho velmi dobře. SEDIF nejenže inkasuje mnohem vyšší poplatky za vodu než Eau de Paris, ale pravidelně je také terčem kritiky z mnoha míst (včetně regionální komory auditorů) kvůli netransparentnosti.

Eau de Paris se od soukromých korporací liší také přístupem k technologii. Korporace kladou důraz spíše na technologická řešení, protože ta jsou lukrativnější a upevňují postavení korporací v roli poskytovatele služeb (protože technologie jsou licencované, nelze je využívat volně). Umožňují také replikovat stejná řešení u mnoha kontraktů. Oproti tomu Eau de Paris se zaměřuje hlavně na prevenci, omezování investic a naplňování aktuálních potřeb.

Paříž přitom není prvním francouzským městem, které se rozhodlo pro remunicipalizaci. Primát drží Grenoble, město ve francouzských Alpách. V Grenoblu se stejně jako v Paříži rozhodli nejen zbavit se privatizační smlouvy poznamenané korupcí, ale i vybudovat veřejnou službu dodávek vody přizpůsobenou potřebám města a jeho obyvatel a budoucím výzvám. Výsledkem byla kvalitnější voda za nižší cenu a zavedení demokratických mechanismů řízení. Úspěch nového dodavatele vody pak inspiroval vznik celého politického programu remunicipalizace, „zelených“ veřejných služeb a upřednostňování místních dodavatelů.

Města versus Nadnárodní korporace
Moc nadnárodních korporací roste a nejvíce viditelná je ve městech, která dnes zosobňují bojiště mezi velkým kapitálem a občany. Zejména v Evropě se nejrůznější občanské iniciativy a hnutí snaží vytvářet alternativy a navracet odvětví, z nichž profitují velké firmy vyvádějící peníze do daňových rájů, zpět do rukou lidí a obcí. Pro snahu takových hnutí se vžil pojem remunicipalizace.

Jaká sociální a enviromentální rizika moc korporací představuje? A co se proti tomu dělat? To se jako vůbec první svého druhu snaží zodpovědět sborník článků od evropských novinářů, aktivistů i akademiků, kteří popisují příklady municipalistických hnutí z několika evropských měst. Najdeme v něm témata od energetiky, přes airbnb a turismus, až po dopravu. Sborník editorsky sestavily organizace zabývající se korporacemi a jejich vlivem.

V Deníku Referendum nyní v překladu představujeme tři texty: z Barcelony o důsledcích turismu píše Max Carbonell, z Bělehradu o privatizaci odpadového hospodářství Benoît Collet a z Francie o hnutí bojujícím proti privatizaci vodárenství Olivier Petitjean. Věříme, že vybrané články jsou podnětné i pro české publikum: firmy jako Blackstone, Suez nebo Veolia jsou zde dobře známé.

Grenoble a Paříž mají společné i to, že se nejen postavily privatizaci vodního hospodaření a vybudovaly z něj na svém území veřejnou službu, ale také aktivně pomohly s municipalizací této služby na dalších místech ve Francii, a dokonce i v zahraničí. Představitelé a zástupci občanského sektoru z Grenoblu pomáhali při procesu municipalizace v Paříži, a ti pařížští zase na oplátku podpořili lokální politiky, občanské organizace a odbory v boji proti privatizaci v dalších. Paříž převzala participativní metody řízení zavedené v Grenoblu, a ještě je dále rozšířila. Celý model dnes slouží jako inspirace pro další města.

Lobbisté soukromého sektoru samozřejmě hned začali vykreslovat tuto „kampaň“ jako ideologicky motivovanou. Lidé, kteří stáli za municipalizací v Grenoblu a Paříži, si stáli za svými hodnotami a snažili se vyvarovat jakéhokoli směřování k ziskovosti, ve své roli aktivních obhájců veřejných služeb se však také setkali s velkým odporem po střetu se zájmy mocných korporací. Pochopili, že města potřebují spojit své síly, chtějí-li vybudovat veřejnou službu fungující v dlouhodobém horizontu.

Jak zastavit vlnu privatizace vodovodů

Devadesátá léta 20. století představovala v mnoha směrech vrchol privatizace vodohospodářství. V této době převládl dojem, že předat vodovody do soukromých rukou znamená jedinou cestu vpřed. Veolia a Suez (a také další společnosti jako Bechtel, Thames Water nebo RWE) sbíraly po celém světě jeden nový kontrakt za druhým.

Americká a evropská města, ale i města globálního Jihu od Argentiny přes Indonésii až po Filipíny, hromadně předávala své vodovodní sítě soukromým společnostem za příslib efektivity, technologických inovací a peněz navíc. V mnoha případech také jednala pod tlakem mezinárodních finančních institucí. Do té doby byla správa vodovodů v soukromých rukou jen výjimečně.

Vodovody a kanalizace přepustila v minulosti soukromým firmám jen Francie a v menší míře také Španělsko. Pak ale v 80. letech přišla neoliberální vlna a v Chile pod vedením generála Pinocheta a v Británii pod vedením Margaret Thatcher přešlo vodní hospodářství zcela do rukou soukromého sektoru. Vypadalo to, že do nové éry privatizace vodovodů se chystá posunout také celý zbytek světa.

Veolia
Příjmy: 25,9 miliard eur (2018)

Lidé: Antoine Frérot (generální ředitel a předseda představenstva)

Ústředí: Paříž, Francie

Založena: 1853

Sektory: voda, odpady

Počet zaměstnanců: 171 495 (2018)

Nejdůležitější fakta:

Společnosti Veolia a Suez představují globální lídry privatizace vodního hospodaření. Téměř polovina jejích příjmů z vodního hospodářství pochází z Francie (zejména z velkých kontraktů v Paříži, Lyonu a Marseille).

Veolia se stala terčem kritiky francouzských nevládních organizací za to, že odpojuje vodu chudým domácnostem, a o tuto záležitost se proti ní vedlo několik soudních sporů. Veolia sama iniciovala několik mezinárodních arbitráží, nebo jimi vyhrožovala, proti veřejným institucím, které se snažily soukromé služby opět municipalizovat.

Jenomže to se tak úplně nestalo. Po pár letech se vlna privatizace vodovodů zastavila. Mnoho kontraktů, uzavřených v 90. letech mezi prvními a s velkou slávou, bylo zrušeno — třeba v Buenos Aires, La Paz, Atlantě, Berlíně nebo Dar es Salaamu. Proč? Roli sehrála finanční krize v Asii a Jižní Americe a kolaps monetárního systému v Argentině v letech 2001-2002, jež rozvrátily ekonomické základy mnohých kontraktů.

Druhým faktorem byl odpor občanů vůči privatizaci vodovodní sítě, která s sebou vždy nesla zvýšení cen. Symbolem tohoto odporu se stala „válka o vodu“ v bolivijském městě Cochabamba, kde mnohatýdenní protesty donutily k odchodu americkou korporaci Bechtel a správa vodovodů se vrátila do veřejných rukou. V Cochabambě pak stejně jako v Grenoblu nebo Paříži měl tento odpor pozitivní vyústění - „municipalizační hnutí“, které se nejen staví korporacím a privatizaci, ale také reformuje a demokratizuje původní hospodaření s vodou.

Od té doby se na vodohospodářské scéně odehrává něco jako poziční válka. Korporace (hlavně Veolia a Suez) se snaží dobývat nová území, často s aktivní podporou zahraničních investorů a institucí, ale se smíšeným úspěchem. Pravidelně se setkávají se značným odporem, k němuž obvykle spojí síly odbory, sociální hnutí, nevládní organizace a politici. Typickým příkladem může být boj proti privatizaci vodního hospodářství v Řecku. Tuto privatizaci iniciovala evropská Trojka (tvořená Evropskou komisí, Evropskou centrální bankou a Mezinárodním měnovým fondem), která chtěla zemi donutit ke škrtům ve veřejném sektoru po období hospodářské krize kolem roku 2010.

Ve Francii nabral odpor proti privatizaci vody ještě radikálnější obrátky. Po Grenoblu a Paříži přistoupily k municipalizaci vodního hospodářství v rozmezí let 2005-2015 desítky dalších velkých i malých francouzských měst (mezi ta velká patří Rennes, Nice a Montpellier). Do dnešního okamžiku se žádné z nich nerozhodlo pro opětovnou privatizaci. Neexistuje také žádný příklad města, které by dlouhodobě udržovalo svou vodovodní síť pod veřejnou správou a poté se rozhodlo pro privatizaci (ačkoli jsou případy, kdy byla malá městská společnost spravující vodovody pohlcena větší, působící ve více městech a s privátním řízením).

Na druhou stranu, některá velká města jako Lyon, Marseille, Toulouse nebo Bordeaux se rozhodla setrvat u společností Suez a Veolia, když jejich kontrakt vypršel, a to i navzdory značnému občanskému odporu. Odvolávala se hlavně na úspory peněz garantované soukromými společnostmi (podrobněji o tom níže). Díky těmto obnoveným smlouvám a kontraktům, které nadále platí na části území Paříže, jsou soukromé společnosti dodavatelem vody pro většinu francouzských domácností (ne však pro většinu francouzských měst).

Francouzská (vodní) spojka

Proč se stala líhní municipalizačního hnutí právě Francie? Odpověď je jednoduchá: jedná se o zemi s největší a nejdéle trvající zkušeností s privatizací vodního hospodářství. Francouzští představitelé i občané měli jednak možnost blíže poznat její odvrácenou stránku, a současně máme ve Francii zkrátka hodně kontraktů, které lze municipalizovat.

Mnohé studie spotřebitelských organizací ukazují, že voda od soukromých dodavatelů stojí víc než voda od veřejných dodavatelů. Municipalizační vlnu ve Francii pak vyvolal zákon, který byl schválen v devadesátých letech. Po skandálech s nelegálním financováním politických stran soukromými společnostmi byl roku 1993 přijat zákon o transparentnosti „loi Sapin“, který zavedl pravidla transparentnosti při zadávání veřejných zakázek a uzavírání privatizačních kontraktů, a také omezil délku jejich trvání. Tento zákon donutil starosty a další místní politiky, kteří dříve rozhodovali o kontraktech sami, provést transparentní hodnotící proces předtím, než je možno smlouvu uzavřít nebo prodloužit. Privatizace hospodaření s vodou tak najednou přestala být samozřejmostí.

Hnutí za municipalizaci hospodaření s vodou ve Francii nevznikalo nikdy ve větší míře zdola. Veřejnost i občanská společnost podporovala přechod pod veřejnou správu, zejména protikorupční, spotřebitelské, místní a ekologické spolky, nikdy je však nepovažovala za svou zásadní prioritu. Ani mezi lokálními politiky nebyla veřejná správa vodovodů nebo její opětovné převedení do veřejných rukou tématem číslo jedna. Toto téma se však stalo důležitým politickým symbolem, zejména pro levici. „Obecně vzato, veřejnost chce, aby správa vodovodní sítě zůstala v obecní správě,“ říká Anne LeStratová, která iniciovala municipalizaci v Paříži. „To se ale projeví jen tehdy, pokud existují konkrétní a úspěšné příklady, jakým je Paříž.“

Aby tento úspěch přišel, bylo nutné, aby si téma vzaly za své klíčové osobnosti. Podporu občanské společnosti a veřejného mínění si získaly zdůrazňováním symbolického významu jak vody jako takové, tak veřejné služby. „Důležité je najít si spojence,“ říká Jean-Claude Oliva, koordinátor spolku Coordination Eau Ile-de-France, který patří mezi ty nejaktivnější zastánce municipalizace.

V Avignonu se utvořilo silné občanské hnutí na podporu municipalizace a té byl nakloněn i primátor, avšak nedokázal ji prosadit přes odpor opozice. V Grenoblu hrála klíčovou roli v boji proti korupci a prosazení veřejné správy služeb místní občanská společnost. V Paříži změnu umožnil nástup progresivní většiny do městské rady v roce 2001 a zelené političky Anne Le Stratové do čela odboru vodního hospodářství. V Nice zase municipalizaci prosadili díky odporu starostů zdejších malých horských obcí (jež později absorbovala velká městská aglomerace), kteří chtěli udržet vodní hospodaření pod veřejnou správou. Příklad Nice je pozoruhodný zejména proto, že Veolia zde spravovala vodovody již od 19. století a primátor města je navíc silně konzervativní politik.

Není také bez zajímavosti, že municipalizační hnutí ve Francii částečně poháněl také postoj věcně uvažujících obyvatel, kteří nutně nemuseli zcela souznít s principy veřejné správy služeb jako takových, ale byli nespokojeni s tím, jak Veolia, Suez nebo menší společnost SAUR zneužívají svého monopolního postavení. Pro tyto lidi znamenala municipalizace zejména opětovné vnesení prvků zdravé hospodářské soutěže, ale ochotně se přitom spojili s politiky i aktivisty.

Jinou kapitolu představovali zaměstnanci ve vodohospodářství a jejich odbory. Někteří z nich se nejprve postavili municipalizaci na odpor. Obávali o své platy a zaměstnanecké výhody v soukromé společnosti, změnu vlastnictví vnímali jako hrozbu nejistoty. Aktivisté prosazující municipalizaci nebyli také při veřejném osočování soukromých společností vždy diplomatičtí a nedokázali rozlišovat mezi zaměstnanci, konajícími pouze svou práci, a manažery a akcionáři, soustředícími se na zvyšování zisků.

Časem se však lukrativita kontraktů na hospodaření s vodou začala vytrácet, což donutilo společnost Veolia a jí podobné k propouštění a škrtům zaměstnaneckých výhod. Tím také práce pro ně ztratila na atraktivitě. Práci pro obecní společnost pak zůstala alespoň jistá prestiž — zaměstnání přispívajícího k veřejnému blahu.

Impérium vrací úder

Menší i větší města představují v municipalizačním hnutí hlavní sílu. Ve Francii i jinde ve světě často boj za obecní správu vodovodů postavil proti sobě města (místní politiky a úředníky, občanské spolky a sociální hnutí) a národní vlády a mezinárodní instituce — v tomto případě hlavně Evropskou unii. Mezinárodní instituce často nestraní privátnímu sektoru přímo a otevřeně. Zachovávají zdánlivě neutrální postoj, jejich politika však soukromé společnosti v praxi zvýhodňuje.

Zákony o hospodářské soutěži, kterými se řídí zadávání veřejných zakázek a smluv, často zvýhodňují korporace. Mají tendenci vnímat soukromé společnosti s národním nebo celoevropským záběrem jako „normální“ hráče na trhu, a malé, místní nebo státní společnosti (obecní společnosti spravující vodovody splňují všechna tři tato kritéria) naopak jako výjimky, které musí zdůvodňovat svou existenci.

Další oblastí pravidel, která můžou zvýhodňovat soukromý sektor, jsou ta týkající se přímo hospodaření s vodními zdroji a distribuce vody. A v neposlední řadě i politika zahraniční pomoci napomáhá expanzi francouzských a evropských společností do dalších zemí. Programy, které mají financovat zlepšení přístupu k vodě, jsou stále častěji tvořeny jako smlouvy mezi veřejným a soukromým sektorem. Jinými slovy, evropští daňoví poplatníci tak ze svých kapes financují nové kontrakty společností Suez nebo Veolia.

Asi není třeba zdůrazňovat, že soukromé společnosti investují nezanedbatelné částky do lobbingu na národní i evropské úrovni, aby si zajistily, že zákony a regulace budou jejich zájmům dále nakloněny. Národní i evropské rozhodující složky však soukromým společnostem straní ještě ze dvou dalších důvodů. Za prvé se řídí mantrou úsporných škrtů, takže ze svých rozpočtů rádi hospodaření s vodou vyřadí. A za druhé mají tendenci podporovat „národní šampiony“ (nebo evropské) jak na vlastním trhu, tak na tom zahraničním.

Jak na municipalizaci zareagovaly samy soukromé společnosti? Pro Veoliu a Suez představovala ztráta kontraktu na region Paříž nepochybně šok, byly nuceny si zodpovědět otázky jako proč se k nim jejich domovské město obrátilo zády. Jejich odpovědí bylo v zásadě srazit ceny, a to o dvacet až pětadvacet procent ve městech jako Lyon, Marseille a Toulouse. To ovšem v praxi znamenalo, že zavedly „nízkonákladové“ služby, snížily míru údržby a investic, což, jak se mnozí obávají, se rychle projeví jako neudržitelné jak pro ně samé, tak pro zákazníky.

Jean-Claude Oliva také poukazuje na to, že komunikace ohledně cen vody je často zavádějící. „Je třeba si všímat skladby tarifu jako celku, ne pouze ceny vody za 120 kubíků, což je obvyklá jednotka, se kterou kalkulují. Tato kalkulační jednotka je ve skutečnosti příliš velká, a pokud počítáte s nižší spotřebou vody, zlevnění zdaleka nedosahuje takové úrovně.“

Suez a Veolia začaly často usilovat o méně lukrativní zakázky, například stavby a provoz vodních elektráren, které jsou ovšem také méně riskantní. To může přestavovat nenápadnou formu skryté privatizace. Obě společnosti také přehodnotily svou strategii a začaly místním představitelům nabízet jako výhodu svou schopnost obhospodařit mnoho sektorů — vodu, kanalizaci, odpady, vytápění nebo správu budov, často s prvky „smart city“ nebo možností analyzovat „velká data“.

Proto se nyní snaží prezentovat jako komplexní poskytovatelé „udržitelných řešení“ pro města. Stále se však evidentně zaměřují spíše na instantní technologická řešení a nápravu škod místo na prevenci, například na bezodpadovou politiku. Jejich „progresivní přístup“ je pouhou Potěmkinovou vesnicí.

Ještě je o co usilovat

Podařilo se tedy ve Francii po letech úspěchů v oblasti municipalizace hospodaření s vodou dosáhnout nové rovnováhy mezi veřejnou a soukromou správou? Privátní sektor a jeho spojenci mají tendenci právě toto tvrdit, protože se snaží vyvolat dojem, že mezi soukromým a veřejným již není třeba dělat rozdíl.

Případů municipalizace se zdá být v posledních letech méně, ačkoli rok 2018 zaznamenal významný zářez — téměř dvacet členů se rozhodlo vystoupit z nadregionálního kontraktu SEDIF a založit obecní společnosti. Privatizace vodního hospodářství ve své nejhrubší podobě už v současnosti nemá šanci.

Soukromé společnosti sice změnily rétoriku i strategii, přesto ale v jádru usilují o ty samé cíle. Municipalizace je stále velmi těžký boj, tak jako v minulosti. „To, co jsme vyhráli, se nám podařilo znovu neprohrát,“ říká Anne Le Stratová. „Dá se říct, že jsme vyhráli ideologický souboj, ale ten politický jen částečně. Soukromé vodohospodářské společnosti jsou stále mocné, jejich moc však není neomezená jako dřív.“

S postupující klimatickou krizí a hromaděním sociálních a ekologických problémů, kterým města čelí, se stává nutnost obnovit udržitelné a demokraticky řízené veřejné služby a prosazování jejich principů stále naléhavější potřebou. „Můžeme jít ještě dál a ještě výš,“ zdůrazňuje Le Stratová. „Veřejná správa vodních zdrojů má stále velký politický potenciál, zejména tam, kde je přístup ke zdrojům a uspokojování základních potřeb větší problém. Soukromý sektor není schopen nabídnout uspokojivé řešení.“

Z anglického originálu „Leaving Water Privatisation Behind: Paris, Grenoble and the advent of the water remunicipalisation movement in France“ publikovaném ve sborníku Cities versus Multinationals přeložila MÍLA PALÁNOVÁ. Překlad publikujeme díky podpoře Friedrich-Ebert-Stiftung. Sborník vznikl v rámci spolupráce Evropské sítě organizací monitorujících nadnárodní korporace (ENCO), které je Deník Referendum členem. Českým příspěvkem do sborníku je text popisující příběh úspěšného vzdoru města Horní Jiřetín.

Diskuse