↗

Devadesátá léta 20. století představovala vrchol privatizace vodohospodářství. V této době převládl dojem, že předat vodovody do soukromých rukou znamená jedinou cestu vpřed. To se ukázalo jako omyl. Ilustrace Observatoire des Multinationales

Roku 2019 oslavilo město Paříž desetileté výročí od okamžiku, kdy získalo zpět do své správy vodovodní síť. Právě tehdy převzalo z rukou soukromých společností správu a dodávky vody a založilo novou obecní společnost Eau de Paris.

Konec privatizace vodovodní sítě v Paříži znamenal v mnoha ohledech přelom. Jednak z hlediska velikosti města a jeho symbolického významu, jednak proto, že globálně největší vodohospodářské společnosti Veolia a Suez (které se spolu v minulosti dělily o kontrakt s městem Paříž) v něm mají své sídlo. Ale především kvůli tomu, jakým způsobem proces municipalizace vodovodní sítě proběhl.

Cílem nebylo pouze dostat ze hry soukromé společnosti, jejichž fungování se neosvědčilo, ale také podpořit ideu a realizaci veřejné služby, jež může plnit svou funkci efektivněji a inovativněji než soukromý sektor a čelit narůstajícím sociálním a environmentálním výzvám.

Deset let poté, co byla distribuce vody převedena zpět do rukou městské samosprávy, lze jen stěží zpochybnit úspěchy, kterých dosáhl nový veřejný distributor, městská firma Eau de Paris. V roce 2017 obdržela prestižní cenu United Nations Public Service Award. Pod její správou klesla cena vody o osm procent, protože nebylo třeba odvádět finance soukromým společnostem a jejich akcionářům. V roce 2020 je voda stále levnější než před převzetím a její cena nejnižší v celém regionu.

Společnost Eau de Paris také zavedla inovativní transparentní mechanismy a demokratické procesy řízení. Mezi ně patří „Pařížská vodní hlídka“, komise tvořená občany a zástupci občanských organizací, která má významnou konzultační roli v řízení společnosti. Eau de Paris má rovněž aktivní politiku usnadňování přístupu k pitné vodě pro sociálně slabší domácnosti a lidi bez domova (v současné době je představují také migranti a uprchlíci). Ve městě se zvýšil počet pouličních pítek.

Společnost spustila programy na ochranu vodních zdrojů a Paříž stejně jako další města ve Francii i jinde iniciovala partnerské programy se zemědělským odvětvím na ochranu povodí řek. Tyto programy poskytují finanční a technickou podporu zemědělcům, jimž nabízejí pomoc při přechodu na ekologický způsob hospodaření. Díky tomu se snižuje množství pesticidů a dusitanů v půdě a povrchových vodách, a tím i náklady na úpravu pitné vody z nich.

Porovnáme-li společnost Eau de Paris s jejím hlavním rivalem, společností SEDIF (Syndicat des eaux d’Ile-de-France) — dodavatelem vody do velké části pařížského předměstí a největším kontraktorem korporátu Veolia na světě — vychází z toho velmi dobře. SEDIF nejenže inkasuje mnohem vyšší poplatky za vodu než Eau de Paris, ale pravidelně je také terčem kritiky z mnoha míst (včetně regionální komory auditorů) kvůli netransparentnosti.

Eau de Paris se od soukromých korporací liší také přístupem k technologii. Korporace kladou důraz spíše na technologická řešení, protože ta jsou lukrativnější a upevňují postavení korporací v roli poskytovatele služeb (protože technologie jsou licencované, nelze je využívat volně). Umožňují také replikovat stejná řešení u mnoha kontraktů. Oproti tomu Eau de Paris se zaměřuje hlavně na prevenci, omezování investic a naplňování aktuálních potřeb.

Paříž přitom není prvním francouzským městem, které se rozhodlo pro remunicipalizaci. Primát drží Grenoble, město ve francouzských Alpách. V Grenoblu se stejně jako v Paříži rozhodli nejen zbavit se privatizační smlouvy poznamenané korupcí, ale i vybudovat veřejnou službu dodávek vody přizpůsobenou potřebám města a jeho obyvatel a budoucím výzvám. Výsledkem byla kvalitnější voda za nižší cenu a zavedení demokratických mechanismů řízení. Úspěch nového dodavatele vody pak inspiroval vznik celého politického programu remunicipalizace, „zelených“ veřejných služeb a upřednostňování místních dodavatelů.

Grenoble a Paříž mají společné i to, že se nejen postavily privatizaci vodního hospodaření a vybudovaly z něj na svém území veřejnou službu, ale také aktivně pomohly s municipalizací této služby na dalších místech ve Francii, a dokonce i v zahraničí. Představitelé a zástupci občanského sektoru z Grenoblu pomáhali při procesu municipalizace v Paříži, a ti pařížští zase na oplátku podpořili lokální politiky, občanské organizace a odbory v boji proti privatizaci v dalších. Paříž převzala participativní metody řízení zavedené v Grenoblu, a ještě je dále rozšířila. Celý model dnes slouží jako inspirace pro další města.

Lobbisté soukromého sektoru samozřejmě hned začali vykreslovat tuto „kampaň“ jako ideologicky motivovanou. Lidé, kteří stáli za municipalizací v Grenoblu a Paříži, si stáli za svými hodnotami a snažili se vyvarovat jakéhokoli směřování k ziskovosti, ve své roli aktivních obhájců veřejných služeb se však také setkali s velkým odporem po střetu se zájmy mocných korporací. Pochopili, že města potřebují spojit své síly, chtějí-li vybudovat veřejnou službu fungující v dlouhodobém horizontu.

Jak zastavit vlnu privatizace vodovodů

Devadesátá léta 20. století představovala v mnoha směrech vrchol privatizace vodohospodářství. V této době převládl dojem, že předat vodovody do soukromých rukou znamená jedinou cestu vpřed. Veolia a Suez (a také další společnosti jako Bechtel, Thames Water nebo RWE) sbíraly po celém světě jeden nový kontrakt za druhým.