Každý rok přicházíme téměř o dvě miliardy korun kvůli odlivu kapitálu z vodárenských společností, které jsou dnes ve správě zahraničních subjektů. Za poslední rok to bylo 1,56 miliardy a v roce 2016 dokonce 2,14 miliardy korun. Celkem v letech 2015— 2017 odteklo do zahraničí 5,63 miliardy.

Podle vládní analýzy odlivu zisků je vodárenství jedním ze sektorů s nejnižším podílem re-investic. Jinak řečeno, sektor vodárenství se zahraniční investoři snaží prostě vyždímat víc než jiné součásti ekonomiky. Pouze jedna pětina všech zisků zůstává v České republice a zbylých téměř 80 procent odtéká pryč. Za největší část je zodpovědná firma Veolia z Francie, kapitál ale odchází i do firem z Německa, Rakouska nebo Španělska.

Jak je to možné? Vše začalo v druhé polovině devadesátých let minulého století, kdy se vodárenské společnosti začaly privatizovat. V některých případech se jednalo přímo o prodej, ve většině případů však o smlouvy o dlouhodobém pronájmu. Systém dlouhodobého pronájmu pak představuje právě onen kámen úrazu. Výsledkem totiž je, že zahraniční investoři můžou těžit z velkých zisků, ale neleží na nich hlavní odpovědnost za údržbu a modernizaci infrastruktury. Odpovědnost zůstává stále na bedrech měst a obcí. Jedná se o ukázkový případ privatizace zisků a zespolečenštění nákladů.

Je pravda, že investoři přinesli potřebné know-how a zcela po právu si přejí, aby se jim vložené finance vrátily. Podle vládní analýzy se ale sektoru vodárenství vrátily počáteční vklady už více než dvaapůlkrát. Nejde o náhodu. Průměrná cena vodného a stočného se od roku 1999 do roku 2018 zvýšila o závratných 286 procent. Kdyby se vodárenské společnosti vrátily do domácích rukou, mohla by cena vody výrazně klesnout.

↗

Do obnovy potrubí by bylo třeba investovat až 20 miliard ročně, nyní je to jen zhruba polovina. Foto Pxhere.com

Podle údajů Nadačního fondu Pravda o vodě se zisková marže zahraničních subjektů pohybuje mezi 30—40 procenty. Tyto peníze by mohly zůstat v české ekonomice, buď v rukou lidí, nebo jako nové investice do infrastruktury. Na řádnou obnovu potrubí by podle předsedy Sdružení oboru vodovodů a kanalizací bylo potřeba až 20 miliard ročně. Realita je ale taková, že do obnovy se každý rok investuje jen 9—11 miliard korun. Investice by tedy měly být ideálně dvakrát tak velké.

Přirozeným argumentem ve prospěch soukromých zahraničních investorů je fakt, že generovat zisk je jejich účelem. Chtít vydělat není zločin. Vždyť to přece museli být obecní nebo městští zastupitelé, kteří jim tuto velkorysou nabídku dali. Může se proto zdát, že k privatizaci vedly prostě chyby zvolených komunálních politiků, kteří příliš věřili samospásné síle volného trhu.

Realita je ale mnohem horší. Podle Davida Ondráčka z Transparency International čelila města v 90. letech tlaku a projevila se i korupce. Někde jednání dokonce hraničilo s vyhrožováním. Kvůli privatizaci byla následně v několika městech podávána trestní oznámení. Například v krajském městě Zlíně byl dle soudu způsob privatizace „mimořádně nemravný“ a neproběhl podle práva. K žádné nápravě však po verdiktu nedošlo.

Jak z toho ven

Sektor vodárenství je jiný než ostatní. Například v obchodě si sice můžeme vybrat mezi desítkami druhů jogurtů, ale je nepředstavitelné, že by nám do domu vedly desítky různých potrubí, ze kterých bychom mohli točit vodu podle aktuální ceny nebo kvality. Distribuce vody je z reálných důvodů vždy monopolní. A každý monopol má tendenci dodávat méně a za vyšší cenu, než by mohl.

Na takovou situaci se nabízí dvě řešení. Z úrovně centrální vlády by mohl být zřízen odpovídající regulační úřad pro dohled nad hospodařením s vodou. Takový úřad by mohl regulovat ceny tak, aby nevznikaly přemrštěné zisky a aby peníze zůstaly lidem. Druhou, a možná i lepší variantou je navrácení vodárenství do rukou municipalit. Některé z dlouhodobých smluv už se dnes chýlí ke konci. Spolu s tím se blíží nejlepší doba pro nápravu.

Zastupitelstva měst a obcí už nesmí podlehnout tlaku investorů. Pokud se to povede, samy obce si rozhodnou, jestli vloží zisky z vody do nových investic, nebo jestli jednoduše sníží lidem cenu. Ať tak či onak, je jasné, že místo neviditelné ruky trhu je teď zapotřebí léčba transparentní rukou veřejného sektoru.