Je zarážející, že ač evropské orgány schválily normy pro občanské iniciativy, aby se samotní občané z členských států mohli v Evropské unii podílet na politice, tak se tomu ve skutečnosti neděje. Jak již vyplývá z první reakce Evropské komise, která byla zaslána organizátorům kampaně „Voda je lidské právo“ (ta byla velice úspěšná), ne všemi požadavky se chce komise zaobírat.

Nechápu, proč Evropská unie nemůže přijmout některá opatření, z nichž řada je neproblematická a nekontroverzní. Požadavek č. 1. „Zaručení vody a hygienických služeb pro všechny v Evropské unii“, jakož i požadavek č. 3. „Globální/Univerzální přístup k vodě a hygieně pro všechny“ by měl být pro všechny politické subjekty samozřejmý. Vždyť se požaduje, aby ve všech státech EU byl každý občan napojen na pitnou vodu a kanalizaci.

Jen pro ilustraci i v České republice, která je jednou ze zemí, kde je vodárenství velmi rozšířeno, je na vodovodní síť napojeno pouze 93,1 % a na kanalizaci 81,9 % obyvatel. V Evropě jsou miliony občanů, kteří napojeni nejsou. A pokud to nelze technicky zajistit, musí se udělat opatření, aby lidé netrpěli, eventuelně postihy při tomto nezajištění.

Vždyť všem je jasné, že bez vody se nedá žít, že je to jedna z nejdůležitějších složek pro život. A část požadavku se dotýká i legislativy v oblasti vody, neboť vody (resp. vodních zdrojů) ubývá a musíme si ji vážit. Jestli neuděláme některá důležitá opatření, mám strach, že okolo roku 2050 bude vody tak málo, že dojde k bojům o zdroje. Chceme, aby se vodou zabývali všichni na celém světě, proto i požadavek na projednání v OSN.

Je jasné, že požadavek č. 2 „Lidská práva před zájmy trhu: Ne liberalizaci vodohospodářských služeb“ je pro Evropskou komisi velice složitý. Možná by chtěli něco změnit, ale bohužel v dnešním liberalizovaném světě, ve kterém dominují velké nadnárodní společnosti, se bojí. Státy Evropské unie byly nebo jsou nuceny do privatizace dodávek vody a odkanalizování.

To přináší mnoho problémů pro občany, neboť privatizací se zvedají ceny a tím se i v souvislosti s dalšími kroky (různá opatření související s ekonomickou krizí apod.) zhoršují podmínky pro užívání vody, např. ve Velké Británii se po privatizaci vody zvedly ceny o více než 50 %, nyní Evropská komise vyvíjí tlak na řeckou vládu na privatizaci vody. Daleko horší je myšlení některých firem, např. Peter Brabeck, šéf nadnárodní společnosti Nestlé, v dokumentu Krmíme svět popírá, že voda je jedním z lidských práv.

Věří, že myšlenka, že voda je jedním z lidských práv, pochází z „extremistických“ nevládních organizací. Pro něj je voda potravina jako každá jiná a měla by mít tržní hodnotu. Privatizace je nejlepší způsob, jak toho dosáhnout. Přitom je voda veřejným statkem. Toto myšlení je ohrožením práva na vodu. Domnívám se, že by měla existovat nadřazenost lidských práv nad tržními zájmy.

Voda je omezený přírodní zdroj a představuje základní veřejné dobro nezbytné pro život a zdraví. Voda má charakter přirozeného monopolu a musí být vyjmuta z pravidel vnitřního trhu. Měla by se zachovat zásada, že voda není zboží, a stanovit, že ochrana našeho vodního hospodářství je nadřazena komerčním zákonům. Něco jiného je balená voda — ta je potravinový produkt jako řada jiných.