↗

Zřejmě nastal čas, abychom se odklonili od užšího zaměření na ochranu vody a půdy a soustředili se na ústavní ochranu klimatu nebo přijetí klimatického zákon se závaznými cíli. Foto FB Jihomoravská pobočka České společnosti ornitologické

V Programovém prohlášení vlády se uvádí, že „ochranu vody a jejích zdrojů považujeme za národní zájem, a proto do konce roku 2022 předložíme návrh na ústavní ochranu vody.“ Proto Ministerstvo životního prostředí na konci loňského roku připravilo návrh na ústavní ochranu vody a půdy.

Ochrana vody v Ústavě již zakotvena je a Ministerstvo životního prostředí šlo cestou změny stávající formulace v článku 7 Ústavy. Namísto původního znění: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“ je nově navrhováno: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů, zejména vody a půdy, a o ochranu životního prostředí“.

Podle Ministerstva životního prostředí totiž nejohroženější přírodní zdroje — voda a půda — vyžadují zvýšenou ochranu, a to zejména ve vztahu k jejich využívání. Pojem „přírodní bohatství“ je v návrhu nahrazen spojením „životní prostředí”.

Návrh Ministerstva životního prostředí je však v mnoha ohledech hodnocen jako sporný. Není z něj totiž vůbec jasné, zda může reálně přispět k ochraně vody v praxi.

Návrh ve svém odůvodnění — stejně jako předchozí poslanecké návrhy, které se zabývaly touto otázkou — vychází z toho, že voda a půda jsou nezbytnou podmínkou pro existenci člověka a dalších živých organismů. Změna klimatu, a zejména sucho může mít zásadní dopady na obyvatelstvo, ekosystémy a jejich biodiverzitu a ekonomiku.

Kvůli geografické poloze České republiky je nutné zpomalit odtok vody z krajiny. Retenční schopnost české krajiny v minulosti snižuje řada lidských zásahů — minulých i současných, jako jsou úpravy vodních toků, úbytek krajinných prvků, nevhodné hospodaření na zemědělské půdě a v lesích, nárůst nepropustných zastavěných ploch.

Dnes již bývalá ministryně Hubáčková ústavní ochranu vody označovala za hlavní úkol celého resortu. Jenže zásadní připomínky ze strany Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva průmyslu a obchodu, Ministerstva spravedlnosti, Úřadu vlády, ale i Nejvyššího soudu nebo profesních organizací snahy MŽP brzdí. Připomínky se týkaly několika bodů:

• Místo změny Ústavy stačí změny na úrovni zákonů

Zdůraznění ochrany životního prostředí v souvislosti s dopady změny klimatu je i podle kritiků naprosto v pořádku, ale navržená změna Ústavy je nežádoucí a pouze formální. Neřeší totiž konkrétní obsahový cíl, který si vláda v programovém prohlášení vytyčila („zadržení vody v krajině a obnovu přirozeného vodního režimu“), a zůstává u pasivní ochrany v podobě šetření zdroji a obecné ochrany životního prostředí. Pozornost by se proto měla upřít spíše na konkrétnější změny na úrovni zákonů, kterým současné znění článku 7 Ústavy nijak nebrání.

• Rigidnost Ústavy

Ústava tvoří jádro právního řádu státu a měla by vykazovat určitou nadčasovost, nikoliv reagovat na aktuální klimatickou situaci. Po povodních v letech 1997 a 2002 lidé pociťovali potřebu ochrany před povodněmi, po suché periodě let 2013 až 2020 zase cítí potřebu předcházet suchu. Připomínková místa si kladou otázku, zda po zdůraznění jednoho prvku nepřijde potřeba posílit nějaký další. Takový přístup by byl v rozporu se snahou o stabilitu a relativní neměnnost ústavních zákonů.

• Přírodní zdroje první a druhé kategorie?

Silnou kritickou reakci vyvolalo použití demonstrativního výčtu složek životního prostředí: vody a půdy. To do Ústavy podle kritiků nepatří, protože vede k hierarchizaci veřejných zájmů — výčet jako by naznačoval, že jsou přírodní zdroje první a druhé kategorie. V některých připomínkách se proto objevily i alternativní návrhy bez výslovného uvedení vody a půdy: „Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů, ochranu přírodního bohatství, ochranu krajiny a obnovu jejích přirozených funkcí.“

Právo na vodu jako součást základních lidských práv

Ústava ve své preambuli odráží odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství a Listina základních práv a svobod připomíná odpovědnost vůči budoucím generacím za osud veškerého života na Zemi. To může samo o sobě sloužit jako výkladové pravidlo k řešení dopadů změny klimatu.

Jinou možností může být výslovné rozšíření „fondu“ ústavně zaručených lidských práv o právo na vodu nebo právo na klima.

Jako vodítko pro další debatu k legislativním změnám mohou sloužit závěry Městského soudu v Praze, který v takzvané klimatické žalobě konstatoval, že „považuje za nesporné, že předpokladem existence organismů a jejich dalšího vývoje jsou také klimatické podmínky. Klima je součástí životního prostředí, pročež musí být příznivé.“ Dále pak zahrnul do okruhu základních životních potřeb člověka žití v dlouhodobě udržitelných klimatických podmínkách.

Ukazuje se, že zadání vlády posílit ochranu vody na ústavní úrovni může být příliš tvrdým oříškem. Není ani jisté, zda je ústavně-právní řešení nezbytné — vzhledem k zásadní kritice je dost možné, že vláda od změny Ústavy nakonec zcela ustoupí.

Oživená debata o ústavní ochraně vody ale může přispět k obecnější akceptaci a pochopení problému změny klimatu. Zřejmě nastal čas, abychom se odklonili od užšího zaměření na ochranu vody a půdy a soustředili se na ústavní ochranu klimatu nebo přijetí klimatického zákon se závaznými cíli. V tomto směru navázali na celosvětový trend, jímž je rámování závazků k řešení klimatické krize v národní legislativě.

Debata o ústavní rovině ochrany vody či klimatu je potřebná pro vyjádření stěžejních hodnot, k jejichž ochraně by měla společnost směřovat. Neméně důležité je ale zajistit prosazování práva v praxi a změny konkrétních předpisů nebo v případě potřeby vznik nových předpisů, protože právě ony mají v konečném důsledku zásadní význam pro to, jak budeme dopady změny klimatu v praxi řešit.