↗

Špinavé praktiky korporací obchodujících s vodou jako Veolia jsou terčem protestů po celém světě. Repro DR

„Odvětví vodárenství má ročně obrat přibližně pětatřicet miliard korun. Každoročně z toho odejde do zahraničí až dvě a půl miliardy korun na dividendách. Neobnovujeme za ně infrastrukturu, nebo neřešíme sucho či zadržování vody v krajině, my z toho nemáme vůbec nic. Dopustili jsme privatizaci zisků z vody a zestátnění nákladů na infrastrukturu. To je velmi výhodné pro koncerny, ale nevýhodné pro náš stát. Korporáty bohatnou a stát investuje.“

Zkuste si tipnout autora či autorku zmíněného citátu. Nejedná se o francouzského levičáka Jean Luca Mélenchona, žádného zástupce španělských Podemos, britských Labouristů ani jiné západní důsledně levicové strany. Výše zmíněné věty zazněly během jinak velmi nudného mimořádného jednání Poslanecké sněmovny České republiky o suchu.

Ani v Thunovském paláci ona slova nepronesl nikdo z levicové strany či demokratické opozice, ale ústa členky SPD Karly Maříkové, známé pro její rasistické facebookové statusy o migrantech. V debatě jí v podobném duchu podpořila i stranická kolegyně Monika Jarošová i předseda Tomio Okamura, který doslova volal po „zestátnění českého vodohospodářství“.

Tyto požadavky jsou pro zvládání sucha velmi racionální. Česká republika začala ztrácet kontrolu nad svým vodohospodářstvím v druhé polovině devadesátých let, v rámci privatizací spojených zejména s vládou ODS. Výsledkem skutečně je, že každý rok přicházíme o více než dvě miliardy korun, a to kvůli odlivu kapitálu z vodárenských společností.

Peníze končí zejména na kontě francouzské Veolie, proslulé drastickými metodami zabírání vodních zdrojů všude po světě, ale také u firem z Německa, Španělska nebo Rakouska. Ačkoliv se ceny vody v každém kraji liší, soukromníci účtují — s výjimkou Plzeňska — zpravidla vyšší ceny. Převzít kontrolu nad vodou tak má jednoznačné sociální i ekologické benefity.

Vzhledem k prohlubující se klimatické krizi bude voda jednou z klíčových strategických surovin, která nemůže podléhat vrtochům volného trhu a nadnárodních korporací, jimž záleží pouze na zisku. Zestátnění vodáren a jejich návrat pod správu obcí a měst, kterým na lidech skutečně záleží, je tak jednou z důležitých politik ochrany před suchem a zejména sociálními náklady, které sebou nese.

Požadavky na návrat vody do rukou obcí a měst mají ve svých programech i KSČM nebo Piráti. Podporu obcí ve výkupu vodohospodářských zařízení má v programovém prohlášení i vláda. Reálné kroky tímto směrem však nedělá nikdo, ani tyto pozice strany nehájí v debatách o suchu.

Místo toho slyšíme z jedné strany volání po nových přehradách, z druhé se opěvují remízky a tůně. Otázku vlastnictví vodohospodářství a sociálních nákladů s tím spojených nahlas otevírají jen rasisté z SPD. Přenechat jim takto základní a důležitou sociálně-ekologickou politiku je selháním levice i demokratické opozice.