Přes prezidentem Hollandem vyhlášený výjimečný stav se občanské společnosti daří upozorňovat na nepřijatelný vliv velkých znečišťovatelů na pařížském klimatickém summitu. Nejkřiklavějším příkladem greenwashingu — lakování ničení přírody nazeleno — je právě probíhající čtyřdenní výstava „Solutions COP21“, která má být přehlídkou technologií a firem nabízejících možná východiska z klimatické krize.

Firmy — a velké občanské organizace jako WWF nebo Conservancy International — musely zaplatit za prostor pro sebeprezentaci v prestižní výstavní síni Grand Palais čtvrt milionu euro. Účastní se jí i pochybní sponzoři klimatického summitu z řad aktivních znečišťovatelů atmosféry oxidem uhličitým — firmy jako uhelný investor Engie, Suez, Veolia proslulá privatizací zdrojů vody, velkoobchodník s hnojivy Avril, automobilky Renault a Nissan.

Přes masivní policejní opatření se několika občanským organizacím v čele s Corporate Europe Observatory podařilo nákladnou párty pokazit a obrátit pozornost k hříchům falešných zachránců klimatu. Dosáhli toho akcí, která patří do učebnic občanské iniciativy a jíž jsem měl potěšení se účastnit.

Plán, do nějž se zapojilo na tři sta lidí, byl prostý — pěkně se obléct a dostat se nepozorovaně dovnitř. Tam pak měla na smluvený signál započít speciální „prohlídka“ prezentací jednotlivých korporací, již měli vést přímo lidé postižení jejich aktivitami.

Do řeči se mi podařilo dát s Australankou Sam. Přijela povídat o tom, jak sponzor summitu Engie v její domovině zafinancoval jeden z největších povrchových uhelných dolů, v němž následně propukl požár trvající pětačtyřicet dní. Firma, která se teď chce tvářit jako „součást řešení“ se za pochybení neomluvila a místní lidi, kteří žili po několik týdnů v dýmu a trpí dodnes respiračními chorobami, odmítá odškodnit.

Organizátoři o akci věděli a pokusili se tedy jejímu konání zamezit vpravdě paranoidním zabezpečením. Na návštěvníky, převážně „aktivisty v utajení“, již se od brzkého dopoledne řadili v dlouhatánské frontě, tak čekala hned trojice „check-pointů“.

Nedosti na tom, že byli důkladně prohledáváni. Ale především většina lidí nebyla vpuštěna ani přes první „bránu“ — na akci, která se inzerovala jako pořádaná „zdarma“ a „otevřená pro všechny“. Hodnoceni jsme byli na základě vzhledu a zejména věku.

Od brány jsme tak byli s dalšími přáteli odehnáni. Navzdory tomuto v liberální-demokracii nečekanému kádrování se dovnitř dostalo na čtyřicet „našich“ lidí, kteří neprodleně zahájili slibovanou exkurzi.

Následoval bleskový policejní zásah — zvenčí jsme sledovali tucet přijíždějících dodávek, z nichž se dovnitř vřítilo několik desítek těžkooděnců. Za přítomnosti francouzského ministra zemědělství a čtyřicítky novinářů z francouzských i mezinárodních médií, jejichž pozvání velkoryse zajistili pořadatelé, byli účastníci jeden po druhém vyvlékáni z paláce.

Ne, že by jim to zabránilo vysvětlovat, proč se proti nim zasahuje. Pascoe Sabido z Corporate Europe Observatory chtěl říct, že „výstava je ukázkou toho, jak se velké korporace snaží natřít své jednání nazeleno a s asistencí policie potlačují kritiku“. Druhou polovinu věty novinářům dopověděl, jsa vynášen.

Zoufalí pořadatelé se pokusili zamezit ostudě dočasným uzavřením celé výstavy — ale pozdě, pozdě! Mezi vyhnanými z ráje se totiž mezitím jakýsi odvážlivec odhodlal k činům a vyšplhal na jeden z rozložitých pařížských kandelábrů, odkud rozvinul transparent. Pobavené diváky svého kousku pak brzy strhnul k provolávání nespokojených hesel a z fronty před palácem rychle vznikala mírumilovná, ale nepovolená demonstrace. Začalo malé „kdo s koho“.

Policisté přivolali speciální lezecký tým, který měl drzouna z lampy sundat, asi padesát nejodvážnějších z diváků ho však nechtělo dát jen tak — obklopili sloup a chytili se za ruce. Volali „ne násilí“ a slib dodrželi, i když dostali obušky a slzným plynem. Na pozadí uzavírané výstavní síně pak pořádající organizace uspořádaly neplánovanou tiskovou konferenci, která se stala zdrojem většiny mediálních zpráv o výstavě.

Čtvrtmilionová investice se Engie vrátila v podobě článků o tom, že trápí lidi v Austrálii, štědře financuje uhelné elektrárny, krátí daně a ještě má tu drzost chlubit se v Paříži jakousi výsadbou stromů v Mexiku. Ozdobou pak byl nezbytný transparent, bleskově rozvinutý za zpěvu písně „jestli je to greenwashing, tak zatleskej“ (tlesk, tlesk). Policisté jej zabavili, vzdali to a vyklidili celé okolí uzavřené výstavní síně.

Zkrátka, na dnešní korporátní papaláše se musí od lesa. Argumentům, ač pravdivým a důkladně vyrešeršovaným, média obvykle nedají patřičný prostor bez trochy vzruchu. S důvtipem, odvahou a transparentem lze ale většinou dosáhnout toho, že se propracované PR lhářů obrátí proti nim, ať si mají tolik peněz a policistů, kolik se jim zlíbí.

Výjimečný stav, zneužitý k potlačení protestů, se v Paříži obrací proti svým strůjcům. Nutí policii ostře zasahovat proti sebekrotším občanským akcím a dodávat tak postiženým aureolu umlčovaných obhájců svobody projevu. A ta je pro sociální hnutí tradičně požehnáním.