Argumenty a transparenty: pařížská inspirace občanského aktivismu
Josef PatočkaAčkoli se v Paříži nesmí během klimatické konference protestovat, občanské iniciativy zákaz tvořivě obcházejí. A protestují zejména tam, kde je to nezbytné: například když se největší ničitelé klimatu chtějí vydávat za jeho ochránce.
Přes prezidentem Hollandem vyhlášený výjimečný stav se občanské společnosti daří upozorňovat na nepřijatelný vliv velkých znečišťovatelů na pařížském klimatickém summitu. Nejkřiklavějším příkladem greenwashingu — lakování ničení přírody nazeleno — je právě probíhající čtyřdenní výstava „Solutions COP21“, která má být přehlídkou technologií a firem nabízejících možná východiska z klimatické krize.
Firmy — a velké občanské organizace jako WWF nebo Conservancy International — musely zaplatit za prostor pro sebeprezentaci v prestižní výstavní síni Grand Palais čtvrt milionu euro. Účastní se jí i pochybní sponzoři klimatického summitu z řad aktivních znečišťovatelů atmosféry oxidem uhličitým — firmy jako uhelný investor Engie, Suez, Veolia proslulá privatizací zdrojů vody, velkoobchodník s hnojivy Avril, automobilky Renault a Nissan.
Přes masivní policejní opatření se několika občanským organizacím v čele s Corporate Europe Observatory podařilo nákladnou párty pokazit a obrátit pozornost k hříchům falešných zachránců klimatu. Dosáhli toho akcí, která patří do učebnic občanské iniciativy a jíž jsem měl potěšení se účastnit.
Plán, do nějž se zapojilo na tři sta lidí, byl prostý — pěkně se obléct a dostat se nepozorovaně dovnitř. Tam pak měla na smluvený signál započít speciální „prohlídka“ prezentací jednotlivých korporací, již měli vést přímo lidé postižení jejich aktivitami.
Do řeči se mi podařilo dát s Australankou Sam. Přijela povídat o tom, jak sponzor summitu Engie v její domovině zafinancoval jeden z největších povrchových uhelných dolů, v němž následně propukl požár trvající pětačtyřicet dní. Firma, která se teď chce tvářit jako „součást řešení“ se za pochybení neomluvila a místní lidi, kteří žili po několik týdnů v dýmu a trpí dodnes respiračními chorobami, odmítá odškodnit.
Organizátoři o akci věděli a pokusili se tedy jejímu konání zamezit vpravdě paranoidním zabezpečením. Na návštěvníky, převážně „aktivisty v utajení“, již se od brzkého dopoledne řadili v dlouhatánské frontě, tak čekala hned trojice „check-pointů“.
Nedosti na tom, že byli důkladně prohledáváni. Ale především většina lidí nebyla vpuštěna ani přes první „bránu“ — na akci, která se inzerovala jako pořádaná „zdarma“ a „otevřená pro všechny“. Hodnoceni jsme byli na základě vzhledu a zejména věku.
Od brány jsme tak byli s dalšími přáteli odehnáni. Navzdory tomuto v liberální-demokracii nečekanému kádrování se dovnitř dostalo na čtyřicet „našich“ lidí, kteří neprodleně zahájili slibovanou exkurzi.
Následoval bleskový policejní zásah — zvenčí jsme sledovali tucet přijíždějících dodávek, z nichž se dovnitř vřítilo několik desítek těžkooděnců. Za přítomnosti francouzského ministra zemědělství a čtyřicítky novinářů z francouzských i mezinárodních médií, jejichž pozvání velkoryse zajistili pořadatelé, byli účastníci jeden po druhém vyvlékáni z paláce.
Ne, že by jim to zabránilo vysvětlovat, proč se proti nim zasahuje. Pascoe Sabido z Corporate Europe Observatory chtěl říct, že „výstava je ukázkou toho, jak se velké korporace snaží natřít své jednání nazeleno a s asistencí policie potlačují kritiku“. Druhou polovinu věty novinářům dopověděl, jsa vynášen.
Zoufalí pořadatelé se pokusili zamezit ostudě dočasným uzavřením celé výstavy — ale pozdě, pozdě! Mezi vyhnanými z ráje se totiž mezitím jakýsi odvážlivec odhodlal k činům a vyšplhal na jeden z rozložitých pařížských kandelábrů, odkud rozvinul transparent. Pobavené diváky svého kousku pak brzy strhnul k provolávání nespokojených hesel a z fronty před palácem rychle vznikala mírumilovná, ale nepovolená demonstrace. Začalo malé „kdo s koho“.
Policisté přivolali speciální lezecký tým, který měl drzouna z lampy sundat, asi padesát nejodvážnějších z diváků ho však nechtělo dát jen tak — obklopili sloup a chytili se za ruce. Volali „ne násilí“ a slib dodrželi, i když dostali obušky a slzným plynem. Na pozadí uzavírané výstavní síně pak pořádající organizace uspořádaly neplánovanou tiskovou konferenci, která se stala zdrojem většiny mediálních zpráv o výstavě.
Čtvrtmilionová investice se Engie vrátila v podobě článků o tom, že trápí lidi v Austrálii, štědře financuje uhelné elektrárny, krátí daně a ještě má tu drzost chlubit se v Paříži jakousi výsadbou stromů v Mexiku. Ozdobou pak byl nezbytný transparent, bleskově rozvinutý za zpěvu písně „jestli je to greenwashing, tak zatleskej“ (tlesk, tlesk). Policisté jej zabavili, vzdali to a vyklidili celé okolí uzavřené výstavní síně.
Zkrátka, na dnešní korporátní papaláše se musí od lesa. Argumentům, ač pravdivým a důkladně vyrešeršovaným, média obvykle nedají patřičný prostor bez trochy vzruchu. S důvtipem, odvahou a transparentem lze ale většinou dosáhnout toho, že se propracované PR lhářů obrátí proti nim, ať si mají tolik peněz a policistů, kolik se jim zlíbí.
Výjimečný stav, zneužitý k potlačení protestů, se v Paříži obrací proti svým strůjcům. Nutí policii ostře zasahovat proti sebekrotším občanským akcím a dodávat tak postiženým aureolu umlčovaných obhájců svobody projevu. A ta je pro sociální hnutí tradičně požehnáním.