Odvodňování krajiny pomocí melioračních soustav je jednou z důležitých překážek, které brání úspěšnému řešení sucha. Ministerstvo zemědělství a státní instituce se jí ale důsledně nezabývají a problém svalují na bedra vlastníků půdy. Podle drobných zemědělců a ekologů stát meliorace zanedbává také proto, že odvodňování vyhovuje hlavně velkým agrokorporacím, které mají vliv.

Odvodňování pomocí trubek umístěných pod zemědělskými pozemky brání průsakům vody do nižších částí půdy, zároveň přímo z krajiny odvádí potřebnou vláhu pro rostliny. Většina melioračních soustav v zemi je přitom na konci své životnosti. Hrozí tak i havárie, které by mohly znehodnotit půdu a spolu s tím ohrozit na mnoha místech zemědělskou produkci.

Právě proto experti, ekologové i drobní zemědělci po státu požadují, aby vytvořil podmínky pro odstraňování melioračních soustav, či případně umožnil jejich revize a využití pro zavlažování. Účinnému řešení však brání složité majetkové vztahy, nedostatek informací a neochota státu omezit agrokorporace závislé na intenzivním zemědělství.

Pojmem meliorace se označují všeobecně všechna opatření k zvýšení úrodnosti půdy — může tak jít i o závlahy — ve veřejné diskuzi se ale zažilo jeho používání zejména pro odvodňování krajiny technickými opatřeními jako jsou trubkové drenáže a příkopy. Podle Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) — což je vědecká instituce spadající pod ministerstvo zemědělství, která se problematikou po odborné stránce zabývá — podobná zařízení najdeme na více než milionu hektarů pozemků a odvodňována je takto až třetina zemědělské půdy.

Historické příčiny odvodňování

Příčiny zavádění odvodňovacích meliorací jsou historické: právě vysoušení mokřadů a podmáčených půd u nás bylo v minulosti nejběžnější metodou získávání nové úrodné půdy. Odvodňování české krajiny začalo už na konci 19. století v důsledku opatření proti povodním.

Meliorace jsou nicméně v historické paměti nejčastěji spojovány s panstvím Komunistické strany. Právě v šedesátých a sedmdesátých letech stát proces vysoušení vlhkých oblastí zásadně urychlil a zintenzivnil. K rychlejšímu vytváření cest pro odvodňovací potrubí se v té době využívaly i výbušniny.

Podobné praktiky v zemědělství ovšem v minulosti zaváděly prakticky všechny evropské státy, rovněž v rámci snah o zvýšení výnosů ze zemědělské produkce. I dnes Česká republika při přepočtu odvodněných ploch na výměru celého státu zaujímá až jedenácté místo, přičemž statistikám vévodí Nizozemí a Dánsko.

V obou těchto státech však odvodňování slouží zejména k odvrácení povodní. V České republice, která je i kvůli geologickým podmínkám k suchu náchylnější, dává odvodňování menší smysl než u přímořských států. I proto by experti místo trubek v krajině raději viděli mokřady, stromy a malé rybníčky, které zachycují vodu přímo v půdě.

Ministerstvo zemědělství však odvodňovací meliorace brání. Podle mluvčího ministerstva Vojtěcha Bílého i nadále platí argument, že pomáhají zvyšování výnosů v zemědělství, což pomáhá i drobným zemědělcům. „Historicky bylo v zájmu malých vlastníků, aby odvodňovací meliorace fungovaly, byly udržovány a umožnily stabilnější výnosy na půdách se snadnějším obhospodařováním zemědělskou technikou. Mnoho těchto systémů je dodnes funkčních, díky pečlivé údržbě zefektivňují zemědělství,“ odpovídá na kritiku expertů Bílý.