Odvodňování krajiny pomocí melioračních soustav je jednou z důležitých překážek, které brání úspěšnému řešení sucha. Ministerstvo zemědělství a státní instituce se jí ale důsledně nezabývají a problém svalují na bedra vlastníků půdy. Podle drobných zemědělců a ekologů stát meliorace zanedbává také proto, že odvodňování vyhovuje hlavně velkým agrokorporacím, které mají vliv.

Odvodňování pomocí trubek umístěných pod zemědělskými pozemky brání průsakům vody do nižších částí půdy, zároveň přímo z krajiny odvádí potřebnou vláhu pro rostliny. Většina melioračních soustav v zemi je přitom na konci své životnosti. Hrozí tak i havárie, které by mohly znehodnotit půdu a spolu s tím ohrozit na mnoha místech zemědělskou produkci.

Právě proto experti, ekologové i drobní zemědělci po státu požadují, aby vytvořil podmínky pro odstraňování melioračních soustav, či případně umožnil jejich revize a využití pro zavlažování. Účinnému řešení však brání složité majetkové vztahy, nedostatek informací a neochota státu omezit agrokorporace závislé na intenzivním zemědělství.

Pojmem meliorace se označují všeobecně všechna opatření k zvýšení úrodnosti půdy — může tak jít i o závlahy — ve veřejné diskuzi se ale zažilo jeho používání zejména pro odvodňování krajiny technickými opatřeními jako jsou trubkové drenáže a příkopy. Podle Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) — což je vědecká instituce spadající pod ministerstvo zemědělství, která se problematikou po odborné stránce zabývá — podobná zařízení najdeme na více než milionu hektarů pozemků a odvodňována je takto až třetina zemědělské půdy.

Historické příčiny odvodňování

Příčiny zavádění odvodňovacích meliorací jsou historické: právě vysoušení mokřadů a podmáčených půd u nás bylo v minulosti nejběžnější metodou získávání nové úrodné půdy. Odvodňování české krajiny začalo už na konci 19. století v důsledku opatření proti povodním.

Meliorace jsou nicméně v historické paměti nejčastěji spojovány s panstvím Komunistické strany. Právě v šedesátých a sedmdesátých letech stát proces vysoušení vlhkých oblastí zásadně urychlil a zintenzivnil. K rychlejšímu vytváření cest pro odvodňovací potrubí se v té době využívaly i výbušniny.

Podobné praktiky v zemědělství ovšem v minulosti zaváděly prakticky všechny evropské státy, rovněž v rámci snah o zvýšení výnosů ze zemědělské produkce. I dnes Česká republika při přepočtu odvodněných ploch na výměru celého státu zaujímá až jedenácté místo, přičemž statistikám vévodí Nizozemí a Dánsko.

V obou těchto státech však odvodňování slouží zejména k odvrácení povodní. V České republice, která je i kvůli geologickým podmínkám k suchu náchylnější, dává odvodňování menší smysl než u přímořských států. I proto by experti místo trubek v krajině raději viděli mokřady, stromy a malé rybníčky, které zachycují vodu přímo v půdě.

Ministerstvo zemědělství však odvodňovací meliorace brání. Podle mluvčího ministerstva Vojtěcha Bílého i nadále platí argument, že pomáhají zvyšování výnosů v zemědělství, což pomáhá i drobným zemědělcům. „Historicky bylo v zájmu malých vlastníků, aby odvodňovací meliorace fungovaly, byly udržovány a umožnily stabilnější výnosy na půdách se snadnějším obhospodařováním zemědělskou technikou. Mnoho těchto systémů je dodnes funkčních, díky pečlivé údržbě zefektivňují zemědělství,“ odpovídá na kritiku expertů Bílý.

Podle ekologického experta ze spolku Živá voda Jiřího Malíka však historické argumenty v době klimatické krize neobstojí. „V minulosti jsme odvodňovali proto, abychom zvýšili produkci. Nijak tento argument ale nesouvisí s tím, že dnes musíme odvodnění co nejvíce eliminovat, protože vysušuje krajinu. Historické poučky v kontextu klimatické krize neplatí, a jen to dokazuje, jak špatní experti se na ministerstvu zemědělství vyskytují,“ dodává Malík.

Nedostatek informací, nejasné vlastnictví, nevymahatelné zákony

Jednou z hlavních překážek pro řešení celého problému je nedostatek informací. Podle dat VÚMOP u nás existuje nejméně 450 000 hektarů odvodněných zemědělských pozemků, jež v minulosti nebyly zaneseny do centrální evidence. Až dvě třetiny zemědělců, jichž se problém týká, vůbec ani neví, že se nějaké zařízení na jejich pozemku nachází. Kvůli neúplné mapě meliorací totiž při privatizaci v devadesátých letech nedostali stavební dokumentaci.

Ze zákona přitom mají povinnost se o meliorační soustavy starat a opravovat je, jinak jim hrozí mnohatisícové pokuty. V praxi se však právě kvůli chybějícím informacím zákon nevymáhá — tam, kde se o existenci meliorační soustavy neví, to ani není možné. O zařízení se tak vlastník dozví často až tehdy, kdy opotřebované trubky prasknou, což se projeví trvalým podmáčením pozemků.

Dalším problémem je, že meliorace jsou rozsáhlé stavby nacházející se často na území až stovek jednotlivých vlastníků. Ti navíc mnohdy netuší, že by povinnost údržby mohli v pachtovní smlouvě uložit zemědělci, který jim půdu obhospodařuje. Složitost majetkových vztahů komplikuje také fakt, že vlastnictví melioračních soustav je rozdělené mezi stát a vlastníky pozemků.

Zatímco majitelům půdy patří takzvané odvodňovací detaily, tedy menší trubky a drenáže, takzvané hlavníky melioračních soustav, tedy největší trubky tvořící kostru celé meliorační soustavy, vlastní stát prostřednictvím Státního pozemkového úřadu.

Stát shazuje odpovědnost na vlastníky, sám má přitom máslo na hlavě

Složitost vlastnických vztahů je podle tiskového mluvčího VÚMOP Petra Fučíka také hlavním důvodem, proč stát nemůže účinně do melioračních soustav zasahovat a prosazovat koncepční řešení. „Máme metodické příručky jak v různých případech postupovat z hlediska managementu, úprav či eliminací odvodnění. Členité vlastnické vztahy, kdy jednu stavbu vlastní i několik desítek až stovek vlastníků, jsou aktuálně hlavní překážkou jejich odstraňování či modernizací,“ popisuje Fučík.

Podobně mluví i ministerstvo zemědělství a Státní pozemkový úřad. Zástupci obou institucí tvrdí, že s odvodňovacími melioracemi prakticky nemohou nic dělat, protože odpovědnost leží na vlastnících pozemků a jejich domluvě. Mluvčí ministerstva Bílý pak dokonce odmítá komentovat, co za takových okolností dělat v situacích, kdy zařízení selžou: o případných průsacích a haváriích starých neopravovaných potrubí podle něj „nemá smysl se bavit, neboť to je de facto pro mnohé cílový stav bez meliorací“.

Podle Jiřího Malíka ze spolku Živá voda to jsou ovšem pouze výmluvy, jelikož řešení má ve svých rukou právě stát. Pokud by ministerstvo zemědělství meliorační soustavy majetkově odepsalo, měli by vlastníci pozemků jednodušší situaci v případě snahy o jejich odstranění.

„Je zcela absurdní, že malé odvodňovací trubky jsou majitelů, kteří s nimi mohou libovolně nakládat, ale ty velké hlavní trubky jsou v majetku státu, na které bez povolení vodoprávního úřadu nemůže vlastník sáhnout. Takže tím vlastně stát zcela blokuje majitelům pozemků možnost zadržet vodu na svém pozemku,“ vysvětluje pro Deník Referendum Malík.

Takovému řešení se ale ministerstvo zemědělství brání. „Pokud by se měly uvedené laicky jednoduché nápady pana Malíka realizovat, musí se vzít v úvahu nezbytné dohody vlastníků půdy a hospodařících zemědělců. Nápad, že stát odepíše neřízeně svá vodní díla, tedy hlavní odvodňovací zařízení a zruší je, by vedl jen k tomu, že z žádné napojené odvodňovací soustavy by neodteklo nic. Se změnou odtokových poměrů by nejprve museli souhlasit majitelé pozemků, a tedy i se snížením hodnoty svého majetku,“ odporuje mluvčí ministerstva Bílý.

Ekologové i zemědělci: stát vychází vstříc agrokorporacím

Malík ovšem podotýká, že jeho „laicky jednoduchý nápad“, realizovaný u obce Zdoňov poblíž Náchoda, má odbornou oporu i výsledky. Dostal se proto také do výběru šesti nejlepších světových vodních projektů Stockholm Water Price, přezdívané také „nobelova cena za vodu“.

„Nikdo netvrdí, že máme zrušit všechny hlavníky melioračních soustav, ale že je potřeba je odepsat, aby v potřebných případech hodnota majetku a nutnost jeho údržby nebránila změnám. Dneska se ale nemůžeme zbavit žádného, protože by s tím musel souhlasit stát, respektive vodoprávní úřad, který na rušení meliorací nemá zájem,“ řekl Malík.

Jedním z důvodů, proč podle něj stát nechce meliorace řešit, je propojení politiků s velkými agrokorporacemi, jako je i Agrofert premiéra Babiše. „Co se týče suché půdy, ta vyhovuje intenzivnímu průmyslovému zemědělství, protože umožňuje velké lány monokultur. Otázka tedy nakonec vůbec nezní, zda meliorace podporují úrodu, ale jak dlouho budeme mít aspoň nějakou úrodu, pokud budeme krajinu dále odvodňovat,“ varuje Malík.

Podobně mluví i předseda Asociace soukromých zemědělců Jaroslav Šebek, který upozorňuje, že přenášet odpovědnost na vlastníky pozemků prakticky nelze. Spousta vlastníků se totiž o zařízení nestará, často proto, že vůbec ani nevědí kde jsou, a je složité se s nimi dohodnout. Obzvláště pokud se jedná o velké agrokorporace.

„Nedivím se, že to tahle vláda s Babišem v čele prostě neřeší, protože technokratické uvažování o zemědělství, krajině a venkovu ze strany premiéra nebo ministra zemědělství je prostě úplně odlišné od toho, jak uvažují skuteční sedláci. Možná to začnou řešit, až se ozve široká veřejnost,“ usuzuje Šebek.

Meliorace důsledně neřešily ani předchozí vlády

Státní pozemkový úřad před nedávnem dokončil pilotní projekt, jehož cílem bylo zmapovat reálný stav umístění odvodňovacích zařízení ve čtyřech vybraných lokalitách. „Zjištěné výsledky mají být využity pro případné zmapování rozsáhlejších územních celků,“ vysvětluje mluvčí úřadu Lenka Růžková.

Bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL) přitom tvrdí, že pod jeho vedením vznikl mnohem komplexnější záměr, který měl vést k zmapování všech melioračních soustav a návrhům dalších kroků. „Uvedený projekt jsme spolu s týmem Intersucha a Mendelovy univerzity připravili, ale po mém odchodu to zůstalo v šuplíku až dodnes,“ uvedl Jurečka v rozhovoru pro Deník Referendum.

Zmiňovaný projekt se však nenachází ani ve Strategii resortu Ministerstva zemědělství do roku 2030, ani v Koncepci ochrany před následky sucha pro území České republiky, které obě vznikly právě za úřadování předsedy lidovců. Podle mluvčího ministerstva zemědělství Vojtěcha Bílého ministr Jurečka od příprav zmiňovaného projektu odstoupil v momentě, kdy VÚMOP kompletní zmapování melioračních soustav odhadl na sto osmdesát milionů korun. „Celkově jde tedy o nepodložené populistické připisování si vlastních zásluh,“ brání se Bílý.

Předseda lidovců ovšem na dotaz Deníku Referendum vysvětluje, že projekt začal připravovat až v posledním roce svého úřadování, tedy v roce 2017 a ten tak zůstal nedokončený. „Když jsem předával agendu ministerstva svému nástupci, apeloval jsem na něj, aby v tom pokračoval. Podle původního plánu jsme měli soustavy mít už zmapované, bohužel po mém odchodu další posun nenastal. Připravuji proto návrh novely příslušných zákonů, která by problém melioračních soustav řešila,“ upřesnil Jurečka.

Podle Jakuba Hrušky, odborníka na půdní a vodní systémy z Ústavu výzkumu globální změny při Akademii věd, přichází snaha řešit meliorační soustavy pozdě. Řešení sucha podle něj podcenily i všechny předchozí vlády a ta současná o řešení pouze mluví. „Převládající praxe meliorací je klíčový problém, který brání potřebné změně struktury krajiny. Ministerstvo zemědělství žádný systematický plán na návrat krajiny do původního stavu nemá,“ uvedl Hruška v rozhovoru pro Česká rozhlas.

Potřebujeme návrat vody do krajiny

Řešení jsou přitom podle ekologů i drobných zemědělců známá, jen chybí politická vůle realizovat je hned. Náprava v oblasti meliorací musí být podle nich součástí kompletní proměny přístupu ke krajině a širší transformace praktik v zemědělství. Podle předsedy Asociace soukromých zemědělců Jaroslava Šebka problém odvodňovacích meliorací nejlépe vyřešila podpora rodinných farem na úkor agrokorporací.

Šebek dodává, že farmaření je závislé na konkrétních podmínkách, a proto právě majitelé malých farem by měli rozhodovat, zda je lepší meliorační soustavy odstranit nebo je jinak využít. „Toho lze docílit vybudováním systému záslepek a hradítek, které pohyb vody regulují," vysvětluje Šebek.

Klíčovým řešením podle něj ale je masivnější podpora mokřadů a zachytávání vody v krajině. „Zamokřené plochy jsou i na obhospodařovaných polích žádoucí, neboť částečně eliminují rizika sucha, zlepšují mikroklima a mohou dokonce sloužit jako zdroj vody k hospodaření. Především je ale třeba mokřady, i ty spontánně vzniklé, zahrnout do krajinných prvků a jejich existenci dotačně podporovat, aby zemědělec měl motivaci taková místa udržovat, a ne je likvidovat," dodává Šebek.

S tím souhlasí i Jiří Malík ze spolku Živá voda. Při dlouhodobém suchu ale dle něj řízení melioračních soustav a jejich využití k zavlažování nepomůže. „Bude-li sucho i v příštích letech tak nás hradítka nezachrání. Jediným skutečným řešením je systémová změna nakládání s půdou a návrat vody do celé krajiny pomocí tůní, mokřadů a dalších drobných vodních prvků, včetně masivního ozelenění krajiny například vysazováním stromů. Je to zároveň i způsob jak se adaptovat na problémy, které způsobí klimatická krize. Živá a pestrá krajina zachytí daleko více uhlíku a pomáhá chladit okolí,“ uzavírá Malík.